… a tak budu horníkem…. aneb celoživotní vzdělávání v praxi

V úvodu se sluší upozornit, že autorka, již ani dle nejvelkorysejších měřítek, nespadá do kategorie mladí lidé,  nicméně její zamyšlení může být mládeži poučením, jak  se postavit ke studiu na prahu dospělosti.

Opět se blíží  „zkoušky z dospělosti“… vzhledem k mé práci s mládeží a také k faktu, že se letos maturity týkají  mých přátel,  zamýšlím se nad tím, co všechno tahle událost v životě mladého člověka odstartuje a neubráním se vzpomínkám na svou vlastní cestu za vzděláním, která začíná v revolučním roce 1989 a dodnes není u konce.

Dnes už si nedokážu vybavit, jestli mě příprava na maturitu nějak nepřiměřeně stresovala, ani kolik času jsem jí věnovala… Jde mi spíš o ten pocit, že něco končí, a něco nového začne. Tehdy nebylo tak běžné, aby většina studentů po ukončení střední školy pokračovala ve studiu na vysokých školách. Podotýkám, že jsem studovala gymnázium, kde byl největší předpoklad k dalšímu studiu, nicméně pokud si pamatuji, přihlášky na VŠ si nepodávala ani polovina naší třídy. Já ano. Se studijními výsledky na úrovni lepšího průměru jsem podala přihlášku na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, což už v té době byla „škola kam berou“.  No a víte co? Nevzali! Nebyla to pro mně taková tragédie, pokud si vzpomínám, nikdy jsem netoužila být pedagožkou, no a tak jsem se vrhla rovnýma nohama do pracovního procesu. Vzhledem k tomu, že mé středoškolské zaměření byly informační technologie, tehdy ještě označované jako výpočetní technika, stala jsem se operátorkou sovětského sálového počítače M4030.  Upřímně, mé studium programování v jazyce Basic na IQ 151 mi v praxi bylo k… ničemu.

Poté jsem se v oboru pohybovala dalších pár let… až mě napadlo, že by bylo přece jen lepší, mít řádné vysokoškolské vzdělání. Protože v tom období mě víc než co jiného zajímala psychologie a psychiatrie, začala jsem se připravovat na přijímací zkoušky na lékařskou fakultu. A tenkrát, osm let po maturitě, mně  na 1.LF UK skutečně přijali, dokonce s výborným výsledkem ze vstupních testů. A tak jsem byla ve svých 26 letech poprvé na akademické půdě. Moje studium trvalo dva semestry, než jsem si řekla, že studovat medicínu není moje poslání. A než jsem zjistila, že nejsem schopná udělat zkoušku z němčiny, angličtiny ani ruštiny. A zpátky jsem se vděčně zapojila do vytváření HDP.

A tak jsem se oddávala dalších deset let životu spokojené středoškolačky. Jenže, před pár lety, nastupujíc do nového zaměstnání, jsem se dozvěděla, že na práci, kterou budu dělat sice stačím a budu jí zvládat, ale!.. nemám pro ní dostatečné vzdělání. A tak se stalo, že se mi v pracovní smlouvě ocitla poznámka, že se zavazuji do čtyř let od podpisu smlouvy zahájit řádné studium na vysoké škole v oboru IT. Jak každý uzná, čtyři roky jsou dostatečně dlouhá doba se na něco připravit a následně to realizovat. A pak první rok uteče, a už zbývají jen tři. Tak přišel můj první pokus, konkrétně ČVUT, Fakulta informačních technologii.  Podmínkou byla úspěšnost 40% v SCIO testech z matematiky. Po prvních pokusech zopakovat si středoškolskou matematiku jsem dospěla k závěru, že něco si prostě člověk pamatovat musí, a že se mu to v případě nutnosti samo vybaví. A tak, bez ohledu na to, jak nepatřičně jsem na zkouškách ve svých osmatřiceti působila mezi dvacetiletými obrýlenými „ajťáky“, se mi podařilo uhrát slušné skóre 33%.  Pěkné, ale nestačilo to. A zbývají už jen dva roky!

Minulý rok mi byl osud nakloněn a Elektrotechnická fakulta ČVUT odpustila přijímačky uchazečům o obor Softwarové systémy a management. S personalistkou jsme usoudily, že v názvu oboru je dostatečně vyjádřeno, že studium se týká práce, kterou dělám a tak jsem byla podruhé vysokoškolačkou. Moje studijní úsilí tentokrát čítalo tři návštěvy fakulty. Zápis, vyzvednutí průkazu studenta a ukončení studia. Důvod zněl, že jsem nesplnila podmínku získání patnácti kreditů za semestr. Konkrétně jsem nezískala ani jeden.

A zbývá poslední rok.

Po usilovném hledání „čehokoli“, co je vysokoškolské studium, má v názvu oboru aspoň něco, co evokuje počítače a přijímají všechny zájemce, jsem objevila Hornicko-geologickou  fakultu Ostrava, kterážto má Institut kombinovaného studia v Mostě. Můj nový studijní obor se jmenuje Informační systémový management a já se v září pustím do studia opět s novou nadějí, že snad už konečně budu „papírově“ schopná dělat to, co celý život dělám.

Pro všechny trpělivé, co dočetli až sem:  obávám se, že v záplavě slov se ztratilo poselství, které mělo být určeno novopečeným maturantům, tak tady je! Vysoká škola jistě nikomu nedá patent na rozum, není ani zárukou, že budete dělat v životě práci, kterou jste si vysnili a z lidového praktika neudělá intelektuála… nicméně, život pro vás bude pravděpodobně snažší a „na stará kolena“ nebudete muset studovat na horníka, abyste mohli dělat správce výpočetní techniky ve škole.

Pro soucitné čtenáře, kteří mají obavy o mou další budoucnost: v případě neúspěchu o práci pochopitelně nepřijdu, budu ji nadále vykonávat v plném rozsahu jen,  coby nekvalifikovaná, za mzdu o několik stovek nižší.

Hana Hamplová, regionální redaktor, ICM Teplice

Přidej komentář jako první k "… a tak budu horníkem…. aneb celoživotní vzdělávání v praxi"

Zanechte komentář