Au-pair – zkušenosti

Růžena Brabcová – absolvovala program Au-pair v loňském roce v Londýně. Chtěla po maturitě zkusit „něco nového“, ale zase nechtěla být dlouhodobě v zahraničí. Au-pair již dnes neznamená odcestovat do cizí země na jeden nebo dva roky, ale i jen na pár měsíců. Stačí si projít nabídky agentur, které Au-pair programy zajišťují a vybrat si to co požadujete. To se podařilo i Růženě, která v Anglii získala od svých svěřenkyň anglické jméno Rose.londynKde jsi získala informace o programech Au-pair a co tě vedlo k definitivnímu rozhodnutí vyjet jako pomocnice do rodiny?

S těmi informacemi to bylo celkem zajímavé, teď si totiž uvědomuji, že jsem se ještě několik měsíců před maturitou o Au-pair a cestování za hranice vůbec nezajímala. Přišla s tím moje kamarádka ze základní školy, která mě kontaktovala přes Facebook po několika letech co jsme se neviděly. Při komunikování, co a jak děláme, mi napsala, že pracuje jako Au-pair v USA. Už tam byla několik měsíců a při prohlížení fotografií a videí mě tahle možnost někam vyjet zaujala. Dokonce tak moc, že jsem začala téměř okamžitě zjišťovat informace u českých agentur o možnosti vycestování. Se svým nápadem „vypadnout“ jsem se svěřila rodičům a k mému údivu nebyli vůbec proti. Pomalu mi začalo i vadit, že se jim ten nápad až moc líbil. Jenže se blížila maturita a také přijímací zkoušky na vysokou. Nechtělo se mi odjet na dlouhou dobu do ciziny, což mě při výběru rodiny dost limitovalo.

Zdá se, že věci měly docela rychlý spád a tvůj odjezd do zahraničí byl na spadnutí, ale jak došlo k výběru destinace a doby, kdy jsi jako Au-pair v Londýně působila?

Protože se blížilo léto museli jsme jednat celkem rychle. Nabídky agentur se moc od sebe nelišily. Ale zase přes známého jsem se dostala k zajímavé nabídce v Londýně. Popravdě jsem ani neuvažovala, že bych šla do Států jako kamarádka Hanka, ale čas strávený tam byl pro mě rozhodující. Zjistili jsme, že nelze vyjet na dobu kratší než tři měsíce. V době našich letních prázdnin byly nabídky stejně jen do Velké Británie. A při zjištění od agentury, že bych mohla vyjet už v půlce června, padlo rozhodnutí právě na Londýn. Nakonec tedy můj pobyt vyšel celkem pěkně: od půlky června do poloviny září.

Au-pair program jsi tedy realizovala přes agenturu, jsou nějaké speciální požadavky pro Au-pair slečnu?

Po vyřízení běžných záležitostí, které požaduje agentura a celkem krátkém rozhovoru, byla agentura schopná zajistit mi rodinu už do dvou týdnů. Vlastně jen stačí mít základní znalost angličtiny, být bezdětná – o čemž stoprocentně vím, že to jinak není. A vlastně ještě musím být svobodná. To byly asi hlavní požadavky. Jinak za podepsání smlouvy si agentura účtovala 3000 Kč. Kamarád, který mi agenturu „dohodil“ to měl složitější, jemu muselo být už jednadvacet, aby mohl vyjet jako Au-pair a ještě dobře znát jazyk. Holky to mají podle všeho jednodušší. Ty totiž mohou vyjet ve už věku 17, až do 26 nebo 27 let. Jediné o co jsem přišla byla výuka angličtiny v jazykovém kurzu. Přes léto je prý těchto kurzů pro Au-pair minimálně.

Život v jiné rodině, v cizí zemi, musí být velmi zajímavá zkušenost. Jak probíhá taková práce Au-pair v Londýnské rodině?

Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem měla od prvopočátku pocit, že moc rozdílů – třeba od naší rodiny není. Mám mladší sestry a v Londýně na mě čekaly také dvě malé holky Molly a Glorie. Nakonec mě čekalo to samé jako doma: pomoc s domácností, ale hlavně vyplnění volného času oběma dívkám. Musím říci, že mě to s „holkama“ velmi bavilo. Obě se věnovaly sportovní gymnastice a něčemu mě i naučily. Trochu měly problém s mým českým jménem. Vysvětlovala jsem jim, že se jmenuji jako růže – anglicky rose, a ony se toho hned chytly a začaly mi říkat Rose. I když nechodily do školy, tak jsem je téměř každý všední den odváděla na tréninky. Rodina mě moc neúkolovala, protože většinu domácích prací zastala nakonec jejich maminka. Pravidelně jsem chodila na nákupy podle seznamu. Vždy se kupovaly potraviny nejvýš na dva dny a po dohodě, kdo, co chce nebo co má rád. K volbě jídelníčku jsem měla stejné slovo jako všichni členové rodiny. V součtu moje práce v rodině nezabrala více než 5 až 6 hodin denně. Víkendy byly zpravidla volné, snad jen dvakrát jsem pomáhala odnést prádlo do prádelny, jinak nic. Za to vše jsem dostávala 75 liber týdně jako kapesné. Možná si ani neuvědomuji,co byla pro mě práce,a co jsem dělala automaticky jako doma.

To zní jako idylka, to se v průběhu celých tří měsíců neobjevil žádný problém?

Ne. Vlastně to šlo jak po másle. Ano, někdy holky trochu zazlobily, ale s rodinou jsme byli dohodnuti, jak v případě nekázně jednat a já žádný jiný nebo velký problém neměla. Trávila jsem hodně času po večerech se „svojí“ (v uvozovkách ukazuje Růža prsty na rukou – pozn. red.) anglickou rodinou a dost jsme se sblížili.

Jak jsi trávila svůj volný čas v Londýně?

Samozřejmě tě první nutí, je si projít nejdříve okolí, kde žiješ a rozšiřovat své poznání dále. Nakonec volného času bylo více než bych sama užila, tak jsem se ponejvíce věnovala holkám. Rodina mě také o víkendu vzala na výlet po památkách, a vůbec přes centrum Londýna. Někdy jsem jen tak chodila po obchodech nakupovat a samozřejmě za zábavou. Pravda je, že nočnímu životu jsem neholdovala, a to proto, že jsem většinou po ránu vodila holky na gymnastiku a pomáhala s přípravou oběda nebo drobného úklidu. Poznala jsem i pár zajímavých lidí a ráda jsem s nimi zašla do kavárny nebo do kina. Spolehlivě jsem dokázala celé týdenní kapesné utratit.

Říkáš, že jsi se s rodinou velmi sblížila, ten vztah se vytvořil hned od začátku nebo jsi se nějaký čas k němu dopracovávala?

Ono, to bylo velmi jednoduché. Hlava rodiny je tady vlastně spíš maminka Judy, tatínek Henry byl zpravidla celý den pryč. Dělá něco přes počítače – moc jsem tomu nerozuměla, když mi popisoval svoji práci. Ale přes léto má paradoxně víc práce než kdy jindy, tak skoro nebyl doma, někdy i o víkendech. Maminka pracuje jako výtvarnice interiérů bytů a kanceláří. Hodně pracovala z domova a já jí dělala společnost. Proto kolikrát na mě nezbyla žádná práce, protože se prý tím odreagovávala při kreslení těch projektů. Ráda si se mnou jen tak povídala nebo konzultovala barvy. Myslím si, že vznikl přátelský vztah, který teď na dálku zase přes Facebook udržujeme.

Máš nějakou radu pro ty, kteří by si také rádi vyzkoušeli Au-pair – neboli pomocníka či pomocnici do domácnosti?

Určitě si klidně zkusit delší pobyt, než jsem měla já. Možná bych při výběru půl roční nebo roční práce Au-pair nenašla tak úžasnou rodinu jako tu mou z Londýna, i přes to člověka posune dále – hlavně v jazyku.

Přidej komentář jako první k "Au-pair – zkušenosti"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*