7 dní v Rumunském ráji

uvodni foto

Máme tolik možností, o kterých ani nevíme. A přitom je to tak snadné. Stačí se rozhodnout. Přihlásit se. Dostat kladnou odpověď, koupit lístek na vlak, sbalit batoh a vydat se směrem za dobrodružstvím. V mém případě to bylo do Rumunska. Nikdy dřív mě nenapadlo vydat se zrovna do Rumunska, nic mě tam nelákalo. Ale díky evropskému programu SALTO-YOUTH jsem se rozhodla využít příležitost a zúčastnit se týdenního školení v Rumunsku.

Jak to všechno začalo?

Na stránce SALTO-YOUTH jsem se nechala zlákat možností tréninku v Rumunsku. Po rychlém vyplnění přihlášky jsem byla informována o přijetí a o pár týdnů později jsem už seděla v brzkém ranním vlaku vyjíždějícím z Brna s další účastnicí kurzu, Ivanou. Čekala nás celodenní cesta vlakem, a tak bylo dost prostoru k seznamování. Po pár hodinách cesty nás čekal přestup v Maďarské Budapešti. Rozhodly jsme se efektivně využít třech volných hodin před příjezdem dalšího vlaku, na nádraží strčily bágly do úschovny a vběhly do metra hned před budovou vlakového nádraží. Tak trochu v letu jsme s Ivanou poznaly alespoň malý kousek Budapešti a poté už zase pokračovaly vlakem do Rumunské Kluže. Celkem jsme ve vlaku strávily 12 hodin, které ale nakonec překvapivě docela rychle utekly. Do cílové stanice Kluž-Napoca jsme dorazily v půl 11 večer, zde na nás čekal odvoz na místo konání tréninku v údolí Karpatských hor.

foto1(Fotografie: Cristian Ioan PHOTO)

První dojmy

Naše ubytování se nacházelo v údolí mezi vysokými a neskutečně zelenými horami. Jako první po probuzení jsem otevřela okno našeho pokoje dokořán, vyklonila se z něj a několikrát se zhluboka nadechla. Opravdový ráj. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že je to skutečně pravda, že se mi to jen nezdá. Ale bylo to skutečné. Namísto snídaně nás čekala spíše hostina. Velký stůl plný všeho, na co jen člověk pomyslí. První den neskutečného týdne může začít!

foto2 (Fotografie: Cristian Ioan PHOTO)

Jak to probíhalo?

Veškeré dění se odehrávalo ve velice útulné společenské místnosti ze dřeva teplé barvy, s krbem pro chladná rána a večery a se spoustou oken, které umožňovaly neustálé propojení s přírodou. Ještě vřelejší než oheň krbu byli ale naši tři školitelé Sandra, Eleni a Bohdan a také naši místní hostitelé. Mezi účastníky se nás sešlo téměř 30 z 11 různých zemí, různých věkových kategorií a různého zaměření a zkušeností. I přes tuto diverzitu jsme překvapivě rychle dokázali navázat kontakt a vytvořit pevná spojení během krátkého času. A možná i právě proto. Čas byl omezený, pouhých sedm dní a tolik lidí k poznání, příběhů ke sdílení a vyslechnutí. Zároveň díky mnoha aktivitám a nabitému programu se týden zdál jako přinejmenším dva, vzhledem k tomu, kolik se toho dalo stihnout a jak intenzivní pocity nás provázely.

foto3 (Fotografie: Cristian Ioan PHOTO)

foto4 (Fotografie: Cristian Ioan PHOTO)

Každý den měl program rozdělen do čtyř částí, které se střídavě odehrávaly ve společenské místnosti a v neskutečně překrásné přírodě kolem. Hned za domem zurčel potůček tak čistý, že voda, kterou jsme pili, byla přímo z něj. Každodenní aktivity měly mnoho podob. Sloužily nejdříve k seznámení a poznání se navzájem (včetně taktiky sloužící k zapamatování všech našich jmen) a poté i aktivity určené k poznávání nás samých. Po všech aktivitách následovala většinou nějaká forma reflexe, ať
v rámci celé skupiny, ve dvojicích anebo jen sami s našimi zápisníky. Většinu aktivit provázelo mnoho emocí a bylo úžasné tyto emoce sdílet s ostatními, nově nalezenými přáteli z Kypru, Lotyšska, Rumunska, Španělska, Francie, Irska a dalších zemí.

foto5(Fotografie: Cristian Ioan PHOTO)

Co mi to dalo?

Tento týden znamenal naprosto výjimečnou a nezapomenutelnou zkušenost. Kromě překrásné přírody a úžasných lidí, navázání nových přátelství, jsem se dozvěděla zase něco víc o sobě. A taky o tom, kolik se člověk může dovědět, pokud bude správně naslouchat. Naučila jsem se, jak lépe komunikovat a jak porozumět druhým. Uvědomila jsem si, že některé věci jsou důležitější, než jsem si myslela a že jiné nejsou tak důležité, jakou důležitost jsem jim přikládala.

A co bylo dál?

Ke konci týdne v Rumunsku bylo častým tématem to, jak bychom všichni chtěli zůstat v kontaktu a vzájemně se navštívit, “tady“ anebo “tam“. V podobných případech často zůstává jen u slov, ale já měla to štěstí, že v mém případě to tak nebylo. Jen pár týdnů na to se naše cesty opět zkřížily s Nilem ze Španělska a pár dní poté s Céline z Francie. A já doufám, že tohle je jen začátek.

Autor: Klára Papoušková

Fotografie: Cristian Ioan PHOTO, www.cristianioan.ro , https://www.facebook.com/cristianioan.photo/

Anna Müllerová, regionální redaktor, ICM Prostějov