Regionální mix informací

Bez přátelství se nedá žít

Dne 26. října 2010 navštívila naši školu paní Doris Grozdanovičová – jeden z posledních živých svědků holocaustu. Byla uvězněna v Terezíně i se svým otcem, matkou, strýcem, bratrem a babičkou, která hned po čtrnácti dnech zemřela. Její matka zemřela o něco později na neznámou nemoc a bratr s otcem byli převezeni na východ – do Osvětimi. Jako zázrakem paní Doris přežila – v tu dobu slečna (v Terezíně byla od svých 16 let až do 19 let, takže celé mládí).Beseda s paní Doris se uskutečnila v rámci projektu Krokus, který realizuje irská organizace Holocaust Education Trust Ireland (HETI) ve spolupráci se Vzdělávacím a kulturním centrem Židovského muzea v Praze. Zúčastnila se jej třída 9. C, žáci 6. C a část třídy 6. B. Besedy se na začátku ujali naši „deváťáci“ a snažili se naučit své mladší spolužáky něco ze svých vlastních vědomostí o holocaustu Romů a právě zmiňovaných Židů. Potom jsme měli šanci zeptat se paní Doris úplně na všechno, co nás zajímalo ohledně transportu do Terezína i jejího současného života. Potěšilo nás, že celou akci natáčela „Internetová televize Třebíč“. Projekt s námi připravovali paní učitelky Kopecká a Pokorná a pan učitel Mikoláš. Využili jsme setkání i k několika otázkám.Jak jste se vzdělávala v době protektorátu ?
Chodila jsem do klasického gymnázia v Brně, které bylo jako jediné v době protektorátu určeno pro Židy.

Chtěla bych se zeptat, jestli jste čistá Židovka?
To sice ano, ale jinak naše rodina nebyli žádní ortodoxní židí. Normálně jsme slavili Vánoce i Velikonoce. Proto jsme nechápali, že i pro naši rodinu platí tisíce zákazů, jako třeba zákaz chození do kina, nákup čepic nebo vstup do kavárny nebo jsme museli nosit na oděvu přišitou židovskou hvězdu, od podzimu 1941.

Jak jste se dostala do Terezína ?
Byli jsme prostě v lednu 1942 zařazeni do transportu jedoucího do Terezína. Předtím odcházely transporty z Brna do Rigy a tam to byla daleko horší samozřejmě. My jsme ani nevěděli, kam jedeme. Předtím ještě jsme museli odevzdat všechny cennosti – lyže, rádia, prostě úplně všechno, co člověk měl. Nejvíc je mi dodneška líto kočky, kterou jsme museli také odevzdat. Museli jsme se odstěhovat z našeho krásného bytu do toho třípokojového, kde bydlely tři, naprosto cizí rodiny. V jednom jediném pokoji jsme bydleli já, babička, matka, otec i bratr. Bylo to hrozné, já si teda vůbec nepamatuju na ty lidi, co s námi bydleli – tuto vzpomínku jsem úplně zasklila. Tak jsme se naivně domnívali, že když budeme někde jinde spolu, že to bude lepší, ale bylo to velice naivní, protože nás odvezli do Terezína. Jeli jsme noc a celý den, i když to není tak daleko, taky náš vlak někdy odstavili. Přijeli jsme večer do Bohušovic a tři kilometry jsme museli jít i s našimi padesáti kily věcí pěšky do Terezína. Dostala jsem číslo U-59. Po nějaké době transportovali mého otce a bratra do Auschwitzu.

Jak se vybírali ti, co byli transportováni dál?
Rozhodovala o tom „Židovská rada“, podle čeho nevím.

Prožíval někdy v Terezíně někdo s někým nějaký „románek“ ?
Určitě ano. Dokonce se tam narodily i děti, dost špatně to pak dopadlo, protože všichni byli posláni dál na východ, kde zahynuli.

Byly v Terezíně i hodně malé děti?
V jednom domě byl kojenecký ústav.

Jak jste vnímala konec války?
Byly to smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla rozhodně ráda, ale na druhou jsem neměla kam jít. Ujal se mě četník, který nás hlídal při pastvě ovcí. Bydlel s rodinou v Kostelci a já po válce bydlela s nimi.

Co vám v Terezíně dělali? Co bylo nejhorší?
Nejhorší byl hlad. Já vidím tu dobu mladýma očima, nechápala jsem nic.

Co jste v ghettu jedli?
Měli jsme takové lístky na snídani, oběd a večeři. Na snídani byla tenkrát jakoby káva, nějaká náhražka, a v poledne byly brambory a tuřín – to je něco jako bílá řepa, ale myslím, že už to neexistuje. A málokdy bylo mleté maso. A pak jsme dostávali čtvrtku chleba na týden a centimetr margarínu. Pak řepu a marmeládu z řepy. A umělý med, ale ten se používal i po válce. A víc si nepamatuju…

Jak jste se skontaktovala s vaším bratrem?
On mě našel v nějakých aktech a potom přišel do Kostelce a když jsme se sešli, tak ani on nevěřil, že žiju. A nehádali jsme se asi dva měsíce.

Nepokusila jste se někdy o útěk?
Ne, nenapadlo mě to. Kam bych také šla? Nebylo kam.

Bála jste se?
Bála jsem se, že půjdu do dalších transportů.

Jaké bylo vaše největší přání?
Přála jsem si, aby už byl konec války a toužila jsem po shledání.

Viděla jste někdy Hitlera?
Ne, děkuji, neviděla! On nikdy nebyl nikde k vidění.

Já bych se chtěla zeptat, jak to měly ženy třeba s menstruací a tak ?
No to, to bylo složité. Tehdy mnoho žen a dívek přestalo menstruovat a vložky se dostávaly od těch, co je nepotřebovaly. Ale bylo to s hygienou velice složité. Tekla jenom studená voda. A ta mi nevadí až dosud. Od té doby jsem totiž hodně otužilá.

Na jaké nemoci se nejvíce umíralo?
Třeba tyfus, který přenášely vši, blechy a štěnice. Víte, co to jsou štěnice? To jsou takoví broučci, co vám sajou krev a strašně to bolí a píchá.

Vy jste také byla někdy nemocná?
Ano, měla jsem žloutenku.

Jak dlouho jste byla v Terezíně?
Měla jsem tam čtyřikrát narozeniny.

Dostávala jste k narozeninám nějaké dárky?
Dostala jsem třeba básničku nebo kytičku.

Nemyslela jste si, když se o Židech tak hrozně mluvilo, že jste opravdu nějací méněcenní?
Ne, to vůbec ne. Naopak, to by se snad ani nedalo přežít. I v Terezíně byli židovští vědci, umělci, lékaři, spisovatelé.

Jak probíhal váš normální den?
Vstávali jsme – už si nepamatuju kdy, ale určitě brzo. Potom jsme šli na snídani, kde se stávalo ve frontách
s těmi ešusy, stejně tak i na oběd a na večeři. Pak jsme celý den pracovali. Potom jsme šli na oběd a my, co jsme byli mladí a pracovali jsme, jsme měli ve frontě přednost. A večer bylo totéž a večer se také muselo zatemnit, protože byla válka a to se nesmělo svítit. A jestli jsem měla volnou chvíli? Ano, to jsem také měla, v tu dobu jsem si nejvíce četla, knížky jsme si vzájemně půjčovali, a povídala si s přáteli.

Našla jste si tedy i vy nějaké přátele?
Měla jsem přátele a mám dosud. Víte, bez přátelství se vůbec nedá žít. Přátelství je v životě strašně důležité.

Po této části besedy jsme se tepleji oblékli a vyšli na školní pozemek. Tam už bylo nachystané místo na sázení cibulek žlutých krokusů, které měly připomínat židovské děti, co zemřely během šoa, a jejich žlutá barva symbolizovat žlutou Davidovu hvězdu, kterou spolu s ostatními Židy musela nosit i paní Doris. Cibulky jsme zasázeli kolem stromu, který znamená budoucnost a  život, do tvaru kruhu, který symbolizuje přátelství nebo rodinu. Cibulky žlutých krokusů jsme dostali od organizace HETI. Sázeli je všichni účastníci besedy. Cibulky krokusů by měly vykvést na konci ledna nebo na začátku února – kolem Mezinárodního dne památky obětí holocaustu (27. ledna).

Naši šesťáci nám slíbili, že o krokusy se budou starat i po dobu naší nepřítomnosti. Projekt Krokus se nám velmi líbil a těšíme se na krokusy až vyrostou a vykvetou a na další setkání s paní Doris.

…

Autor: Michaela Cahová a Kateřina Veselá 14 let

Základní škola Benešova, Třebíč, kraj Vysočina

časopis: GAG-BEN

kategorie: publicistika

Článek se účastní soutěže: http://remix.nicm.cz/informace-o-soutezi-clanek-mesice/

…

Petr Kantor, regionální koordinátor – redaktor, kraj Moravskoslezský