BOLESTIVÁ JESENICKÁ 100

sumperk

Jesenická 100 – horský 100 km ultramaraton, který se konal 5.-7.5.2017 z pohledu účastnice, která závod s vypětím všech sil úspěšně dokončila a své zážitky ze závodu takto krásně shrnula na svém blogu.

Moje první zkušenost se sto kilometry, kterými jsem se fakt protrápila. Tak strašně mě láká běhat ultramaratony a zároveň paradoxně nejsem schopná se do toho pořádně opřít a tak si vždy jen jednou nebo dvakrat do roka ujedu s nějakou, pro mě šílenou, trasou, ze které se pak dostávám měsíc, někdy měsíce. A nejinak tomu bylo teď o víkendu, kdy se konala Jesenická 100. Můj první a zároveň nejdelší a nejtěžší závod, který jsem letos chtěla zkusit. Absolutně nepřipravená jsem se odhodlala to ujít a uklidňovala se myšlenkou, že to je přece jen o hlavě a když se pořádně vyhecuju, dám to určitě v nějakém rozumném čase i bez pořádného tréninku. Stejně jako ty Jesenické 60 roky předtím… Vždyť přece zase tak šílený rozdíl mezi 60 a 100 být nemůže… No, může. Je. A já jsem blbá, že jsem si myslela něco jiného.

Nic těžšího jsem zatím nikdy nezažila. Stalo se mi na první 60, že jsem ji těsně před cílem ukončila kvůli bolesti kolene, ale tady to bylo horší, i když jsem pořád nějak mohla aspoň jít… Dostala jsem se úplně na dno, až jsem chvílemi ani nevěděla, jak se jmenuju. Článek bude přesně o tom, jak se to dělat NEMÁ – a to je vlastně taky důležité vědět. Chci ho sem ještě za čerstva hodit i proto, abych na ty pocity nezapomněla, až mě nohy přestanou bolet a já zase budu líná jít běhat, protože prší nebo protože proto. Známe… Přes to všechno trápení to pro mě byl první zážitek s opravdovým poctivým dlouhým závodem a za zkušenosti a facky, které jsem na něm dostala, jsem vděčná.

Jen tak na úvod – už od podzimu jsem věděla, že tuto stovku chci zkusit. Jenže už od začátku roku ten trénink vůbec neplynul hladce. Většinou moc nebývám nemocná, ale letos se mě skoro celou zimu držel s menšími přestávkami nějaký shit. Bolest v krku, kašel, pořád něco. V zimě běhám jinak docela ráda, studený vzduch mi dělá dobře, navíc se kvůli teplotě moc nezastavuje a tak mi ten trénink přijde výživnější. Ale ne v případě, kdy jste furt nachcípaní. Jakmile se mi přes únor podařilo se celkem rozběhat, narazila jsem si o měsíc později při jednom běhu v euforii patu a měla jsem vymalováno na další tři týdny. A hlavně kvůli tomu jsem poprvé po dvou letech zradila barefoot obuv a koupila minimalistické Inov8, ve kterých to tolik nebolelo. Navíc jsem věděla, že na barefooty je ta stovka příliš dlouhá, protože už těch 60 jsem v nich ke konci moc nezvládala. Sumasumárum – k pátému květnu jsem měla od začátku roku naběháno přesně 337 km. Z toho jsem asi jen třikrát běžela trasy lehce nad 20 km. Delší běh jsem si nedala ani jeden…

Další výstražná znamení vesmíru pokračovala. Nejdřív jsem propásla registraci, ale stejně jsem se tam nakonec díky vstřícnosti organizátora Martina Bence dostala. Koupila jsem si skvělou knihu „Ultra a dál“, kde na každé druhé straně byly indicie, že nemůžu čekat úspěch, ale chtěla jsem mít v malíčku aspoň teorii s tím, že praxe se nějak poddá za pochodu. A jakmile nahoře v horách roztál sníh a já už se chystala dát nějaký pořádnější běh na hřebenech, napadl znova. Napadlo ho víc, než za celou zimu. Jenom u nás v Jeseníkách. Myslím, že mi okolnosti jasně říkaly, že mám jít radši v sobotu na jeden vesnický desetikilometrový závod… Ale já si chtěla hrát na hustou a dát svoje vysněné kilo. 

sumperk2                                                               Minimálně levá strana fotky je upřímně řečeno hrozný hnůj, ale bohužel do sebe nic jiného nedostanu.

sumperk3
                                                              Už když se tak dívám na tu mapu, začíná mi být trochu šoufl… Ale jakékoliv negativní myšlenky jsou zakázané. Jdeme na to. 

Cestou na závod si s Peťou na strageckých místech necháváme jídlo. Na trase kromě dvou živých kontrol nejsou žádné občerstvovací stanice. Než přijedeme na start do Šumperku, chce se mi spát, ale za hodinu se vybíhá. Jsem nervní a natěšená. Poprvé trochu vnímám atmosféru opravdového závodu. V 23:00 je odstartováno. Noční běh je taky moje premiéra. Držím si sice prvních cca 40 km svoje více méně komfortní tempo, ale jsem unavená a strašně se mi chce spát. Světlo z čelovky mi je nepříjemné, zvlášť později, kdy se přidá i mlha. Orientaci vůbec neřeším, protože jdu s davem, ale vím, že kdybych byla sama, několikrát určitě zabloudím. V hlavě mám samé příjemné a pozitivní myšlenkové proudy, například jaké to asi muselo být jít pochod smrti a podobně. Ale jinak se cítím docela dobře. Na Ramzové máme první schované zásoby, tak horlivě před stoupákem na Šerák tlačíme do těla živiny. Pevnou stravu moc za běhu nejsem schopná pozřít a když už, jen po malých kouscích. Jedu od začátku hlavně na gelech. Co k tomu říct, snad jen… Fuj. 


sumperk4
                                                              Noční běh mi moc příjemný nebyl, o stoupácích v mokrém sněhu nemluvě…

První krize začíná samozřejmě po cestě na Obří skály. Do kopce jsem vždycky byla marná. Jenže se přidává mokrý sníh, potoky na chodnících, bahno a déšť… Kousek pod Obřáky se naštěstí rozednívá a můžu vypnout čelovku, která mě už na hlavě hrozně tlačí. Denní světlo mě okamžitě probouzí a chuť spát už není tak silná. V lese je nádherná mlha a je docela příjemné dýchat chladný vlhký vzduch. Na Obřácích na mě čeká Peťa a spolu se pak pachtíme až nahoru na Šerák. Slibuje, že na Šeráku už mě opustí a poběží dál svým tempem, což nakonec taky udělá, ale pak stejně zase čeká na Keprníku, odkud už mi ale prý utíká definitivně. 


sumperk5
Na hřebeni je mlha, kterou mám obyčejně v lásce… Ne však dnes. Brzy se přidává i déšť. Se suchými botami a oblečením jsme se však už dávno rozloučili. Začíná beznadějně studená a mokrá čtyřicetikilometrová pasáž. Na druhou stranu musím ale říct, že jsem toho sněhu čekala i víc. 

Z Keprníku jakž takž běžím, ale v tom mokrém sněhu je to hodně nepříjemné. A začínají mě už fakt dost bolet nohy. Snažím se moc nemyslet na to, že ještě nejsem ani v půlce. Přestávám být tak přesvědčená o tom, že to můžu zvládnout až do konce. Dolezu nějak na Vřesovou studánku, kde se trochu občerstvím s tím, že seběh bude zase spíš taková odpočinková část. Nikoliv. Seběh bolí jak čert, krok mi vůbec nejde prodloužit a tak dolů jen tak cupitám. Na Červenohorském sedle jdu k místu, kde jsme měli schované další zásoby, ale najdu jen jeden gel. Už už chci začít v duchu nadávat, že mi to Petr ukradl a snědl, když v tom se přede mnou zjeví a říká, že končí, protože si to jídlo zřejmě odnesla liška, on u sebe prakticky už nic nemá a navíc ztratil peníze (jeho specialita :D). Já naštěstí v batohu mám velikou zásobu energetických gelů, stále dost tyčinek a dokonce i peníze, takže jdeme dál oba, zase spolu. Doposud s námi taky bežel Čenda, nicméně liška si pochutnala i na jeho granulích a naše jídlo by mu asi moc nešmakovalo. Necháváme ho tedy u hodné paní Ivety v chatě na Červenohorském sedle a vyzvedáváme ho v noci po závodu. 

sumperk6
                                                            Cestou na Vřesovku. Jedno z mála míst, kde byl chodník celkem v pohodě. 

sumperk7

                                                               Ale v pohodě úseky nikdy nebyly na dlouho a po chvíli se zase plnohodnotně čvachtalo. :) 

Cestou na Švýcarnu mi není vůbec do smíchu a jen nadávám. Je mi docela zima, jsem celá mokrá a do toho je nemožné vyhnout se šlapání do kaluží z roztátého sněhu. Sem tam se mi podaří být ve vodě až skoro do půlky lýtek a jakmile voda z nohou i z bot trochu zmizí a začnu se zahřívat, šlápnu někam samozřejmě znova. Musím se hodně nutit myslet na to, abych to došla a neotočila se radši zpátky na sedlo. Představy horké vany a teplé postele jsou v tuto chvíli naprosté tabu, ale stejně víte, že to někde vzadu v hlavě je. 


sumperk8Jsem teprve lehce za polovinou, ale už přestávám mít sílu se i zlehka rozběhnout. Síla rychle odchází a motivace s ní. Je najednou strašně snadné hledat výmluvy, proč skončit, jako například, že 50 km přece není žádná ostuda, nebo že nám liška sebrala jídlo a podobně…

sumperk9
                                                                Šlapání do kopce v ujíždějícím mokrém sněhu. Se zimou jsme se letos rozloučili hodně kvalitně.

 

Od Švýcarny se jde zase trochu líp, protože na cestě už aspoň není sníh, ale běh se tomu už moc říkat nedá. Trochu se mi podaří se rozhýbat až na asfaltce k Ovčárně, ale tvrdý povrch dává zabrat. Stoupání na Vysokou Holi je zase čirá zoufalost. Na hřebenu je ale už málo sněhu a zažiju na něm světlejší chvilku, která mi dodává naději, že nejpozději do těch 18 hodin bych to mohla mít. Netuším, že druhý dech mě za chvíli opustí a už se nevrátí. 
Na hřebeni sníh už téměř není v porovnání s tím, co bylo předtím. Jesenická panorámata nás „naštěstí“ stále nerozptylují. 


Gól je ještě to, že mi na startu dali GPS tracker, přičemž někde na stránkách bylo napsané, že ho bude mít 25 favoritů. AHA. Byla jsem sice předběžně varována už předtím, ale až když jsem viděla, jaká jsem troska, došlo mi, že jsem se tomu měla raději bránit. Peťan se mi za to celou dobu smál a schválně mě oslovoval favoritko. Kdybych měla sílu, nejradši bych o něj jednu svou hůl zlomila a druhou zarazila do jistých tělesných partií.

sumperk11                                                                Favoritka jinak samozřejmě jsem, ale šlo o to, že jsem nechtěla Peťana ztrapnit.

sumperk12                                                                Později na hřebenu začaly otravovat výhledy, ale už jsme se moc nedali. Jedna fotka a dost! Nesnažte se. Nedostanete mě. Sorry. Čau.

Ze Ztracených kamenů docela prudkým klesáním pokračujeme k další živé kontrole na Skřítku, kde se plánuju nalít red bullem, doplnit sůl, zatnout zuby a vydržet poslední část, která má mít asi 27 km. Mým ušním bubínkem mimo jiné zavibruje také cosi o dalších skoro 1000 metrech převýšení, ale předstírala jsem sama před sebou, že jsem tuto motivující informaci neslyšela. Běžím pomaličku, ale aspoň běžím. Ještě asi kilometr za Skřítkem je to v rámci možností v pohodě, ale pak se něco stane a já narazím tvrdě na zeď. Gely i energy shoty přestávájí účinkovat. Nejsem schopná se rozběhnout ani na měkkém povrchu. Bolest už nedokážu vydržet. 


sumperk13
                                                              Sestup ze Ztracených kamenů taky nepatřil mezi ty nejpříjemnější části. 

A začalo trápení, jaké jsem nezažila. Kopečky, které bych jindy ani nepostřehla, jsou pro mě jak výstupy na velehory. Klesání z nich bohužel není o nic lepší. Mám při nich pocit, že se mi nohy každou chvíli rozprsknou. Jako když hodíte na zem sáček s vodou. Jsem přesvědčená, že v cíli si sundám boty i s chodidly. Na pozdravy předbíhajících běžců už reaguji buď jen kývnutím nebo nějakým „hmm“ a vypadám jako dvakrát použitý toaleťák. Nevěřícně si prohlížím ty, kteří jsou stále schopní běžet a ze závisti cedím mezi zuby věty typu, že by mě mohli vzít na záda, když mají pořád tolik energie. Chvílemi jsem měla pocit, jako kdybych byla opilá nebo zfetovaná (ne, že bych někdy fetovala, to jsou čisté domněnky!! :D). Když se mě Petr občas na něco zeptá, buď ho pořádně nevnímám nebo ani nejsem schopná pochopit, co vlastně chce. Poslední část jsme šli asi tak 6 hodin a sáhla jsem si při ní na svoje úplné dno fyzických i psychických sil. Děkuji Petrovi, že mě v tom nenechal a solidárně šel se mnou, i když nemusel. Sama bych to určitě zabalila. 


sumperk14
                             Pěkný výhled z Městských skal nad Šumperkem už vnímám pouze z fotek, které mým telefonem nafotil Petr. Ještě 4 km, říká mi… A já už jen odevzdaně s nohami do praku kráčím dál. Teď už prostě fakt musím… 

Něco málo přes 21 hodin je výsledek této hurá akce. Je mi za svůj výkon trochu trapně, nejen před druhými, stejně to nikoho pořádně nezajímá, ale hlavně před sebou, když jsem si myslela, že bych to snad čistě teoreticky mohla dát za 16 nebo 17 hodin a nakonec jsem to nedala ani pod 21. Ale to nevadí. Jednou je líp, jindy je hůř. Je jen na nás, jak se k tomu postavíme a co si z toho vezmeme. I když to tak z mého popisu asi nevypadá, celé to beru velmi pozitivně a jsem vážně šťastná, že už vím, co doopravdy něco takového obnáší. Jednoznačně to zafugovalo jako veliká motivace na příští rok. Zatím jsem zjistila, že moje hranice je někde na 70. kilometru, což nakonec v mém měřítku není zas tak špatné. 

Nejsem si úplně jistá, jak velké škody jsem svému tělu napáchala. Ještě v noci po příchodu domů se snažím do sebe nacpat nějaké jídlo a nejít tedy na dalších x hodin spát bez jakýchkoliv živin, ale žaludek stále trochu protestuje a moc toho nesním. K posteli jsem si ale nakrájela aspoň banán a ten v noci jedla. Probouzím jsem se často – bolest mě nenechá spát moc dlouho v kuse. Nohy téměř nejsem schopná narovnat a otočit se druhý bok je nadlidský výkon, přičemž pak zjistím, že ani takto ležet nemůžu a hledám jinou polohu. Strašná noc. Zajímalo by mě, jestli se trénovanější běžci po takovém závodu taky cítí tak mizerně nebo jestli je to výsada jen nás, kteří do něčeho takového jdeme nepřipravení. V neděli krom procházek na záchod a do kuchyně jen ležím v posteli a spím. Mám ale pořád hlad a žízeň. Tělo prahne po stavebním materiálu. Večer mi lehce otékají kolena a kotníky, ale hlavně mám na zadních stranách nohou silné křece, od kterých mě ale okamžitě zachraňuje magnézium. 

sumperk15
Peklo naštěstí trvalo jen jeden den a už třetí den se trochu hýbu a protahuju. Nechci to zakřiknout, ale zatím to vypadá, že se tělo hojí celkem rychle. Na gymnastickém míči si miluju hlavně rovnat záda. Od té doby, co nelezu a v podstatě jenom běhám mi horní polovina těla trochu trpí a ochabuje, takže se to v poslední době snažím aspoň trochu zachraňovat doplňujícím posilováním, které mě ale straaašně nebaví, takže vítám každé zpestření, a to tahle kulatá věc trochu nabízí… Často taky v kuse sedím u PC celý den a se na něm chvíli pohupovat místo sezení na židli. Míč mám z www.dentimedshop.cz a jsem spokojená. 

V pondělí ráno už při cestě do koupelny v pohodě vyjdu schody a nevypadám už přitom jako kachňátko. Řídím se heslem „to rozchodíš“ a dávám denně lehkou procházku s holí, protože jedno koleno vypadá trochu pochroumaněji. Nedám dopustit na silnou koňskou mast, jediný problém při jejím používání je, když váš zasvědí oko a vy zapomenete, že jste se před chvílí mazali… ;) Protahuju svoje ostudně zkrácené údy a po dlouhé době asi vytáhnu i kolo. Má-li někdo ohledně regenerace nějakou radu, sem s ní. Zatím se hojím rychleji, než bych čekala a jak jsem zvyklá z minulosti po delších trasách. Kéž vše jde i nadále dobře… Za necelý měsíc je totiž Jesenická 60 a mně se nechce vzdát se představy, že bych to letos chtěla stáhnout pod 7 hodin. Je to už moje pátá v řadě. Snad jsem touto stovkou tělo neodstřelila na několik měsíců. Teď na léto by to mrzelo. A přístě teda už bez pořádného tréninku do něčeho podobného nikdy nejdu. 

Aspoň teď budu mít víc času na pohodové procházky po lese a focení. Květen je nejkrásnější měsíc. ;)

 

 

ICM Šumperk, Bára Vávrová, 25 let, fotografka, cestovatelka