Bosé léto a obouvání podzimu

P1250521

„Vem si boty! Nastydneš, šlápneš si na vosu, budeš mít rýmu, zraníš se a umřeš!“ Je až dojemné, jak o mě mají všichni starost. Musím ale přiznat, že někde v hloubi duše s těmito nevyžádanými radami souzním. Taky mám dojem, že jakmile si vezmu boty, tak si určitě ublížím.

Počátky mého bosého léta se datují někdy do června, kdy jsme v ICM Náchod uspořádali workshop výroby barefootových sandálků huarache (postupně překřtěných na „huráče“). Živě si pamatuji, jak absurdní mi v té době přišla odpověd kolegy na naši pozvánku: On se přijít nechystá, neb sandály nepotřebuje, chodí bos.

Což o to, já taky občas chodila bosa – doma, někdy po zahradě, výjimečně v přírodě, ve škole nebo v práci – když mě zrovna hodně tlačily boty. Jenže on chodil bos fakt všude! Nepředstavitelné.

Mám pochopitelně nastudováno, jak časté chození bosky prospívá celému pohybovému aparátu, prokrvení, imunitě, čakrám a světovému míru, ale to ještě neznamená, že bych si to hned toužila ověřovat sama na sobě.

 

Asi největší posun se odehrál na letním táboře, který jsem pořádala v jedné roztomilé vesničce Orlických hor. Námi obývaná chaloupka byla součástí veliké zahrady a zahrada plynule přecházela v okolní přírodní a kulturní krajinu. To místo prostě lákalo k vykročení do hebké trávy, na vyhřátý chodníček a dál a dál… Takže jsem přechod z domácího a zahradního bosochození na bosoráctví ve volné přírodě a na veřejností absolvovala celkem nevědomky. Ani po návratu z hor jsem se nemusela k bosé chůzi nijak odhodlávat. Moje sbírka střevíčků mě najednou lákala asi jako výstava středověkých mučicích nástrojů. Tehdy jsem ještě neměla důvod k bosé chůzi. Jen jsem většinou neměla potřebu se obouvat.

Pamatuju si dokonce svoji první bosou cestu na nákup do naší vesnické sámošky. Vyrazila jsem tak úplně omylem a byl z toho celkem punkový zážitek. Obecním drbnám se nad hlavami málem materializovala komixová bublina: „No to je vrchol, tohleto!“

 

Čistě proto, že jsem chtěla podpořit kamarádku – začínající umělkyni – jsem si pořídila „jediné skutečné barefooty“, totiž ozdobné nabosky. Nejdřív jsem v nich vyrazila do světa, abych se pochlubila a trochu je „unosila“, než zapadnou mezi ostatní podobné výstřelky. Ale ohlas mého okolí byl tak překvapivě příjemný, že jsem je začala nosit každý den. Najednou jsem nevypadala jako člověk, který ztratil boty, ale jako dáma, která jako by si do města jen odskočila z prosluněné pláže. Parádní pocit! Tolik komplimentů jsem snad nedostala ani na troje nejlepší botky dohromady. A to se vyplatí. J

 

Občas se mě lidé ptají, jestli mé neobutí nějak souvisí s nějakým názorovým nebo duchovním hnutím. Popravdě, na tohle se mi těžko odpovídá. Nedala jsem se k háre-krišnům ani k bosým karmelitánům, dokonce ani po žhavém uhlí jsem se ještě neprošla. Přes to myslím, že se nějaké hnutí v mém nitru odehrává. Chození bosky není jen známka punku, vybočení z davu a úspora podrážek. Je to hlavně nová vrstva zážitků při poznávání světa. Jako bych měla o smysl navíc – a tohle léto mělo oproti těm ostatním další rozměr. Vzpomínky na navštívená města mě hladí nahřátými kočičími hlavami a chladivými fontánkami. Bláznivá půlnoční procházka s tancem při měsíčku mě zastudí rosou horských trav. I obyčejný průchod lesem mám spojený s překvapením z pohodlnosti chůze po jehličí. (Dokonce i na všední trase už mám svá oblíbená místa, která mě hladí a vítají.)

Jasně, bosá chůze není vždycky jen pohlazení. Objevila jsem asi tři povrchy, které by se rozhodně měly jednou pro vždy zakázat. (Dva z nich jsou u nás na zahradě – to aby mě zas někdo nepřesvědčoval, že zahrada je v pohodě, ale městům bych se měla vyhýbat.) Zhruba jednou za den si našlápnu něco, kvůli čemu se mi vyplatí zastavit a vyndat to. Ještě nikdy jsem se ale nezranila tak, že by se to do druhého dne samo nezatáhlo. Bodavý hmyz jsem letos našlápla přesně dvakrát – jednou v sandálech a podruhé bosky. Takže v tomto směru plichta. Kůži na chodidlech už mám tak hroší, že se vyhýbám jen viditelným hromadám střepů, trnitým křovím … a legovým kostičkám.

Když si zkusím vzít boty, připadám si tak nějak otupená, ochuzená o kus citu. Je to jako pracovat v ochranných rukavicích. Nebo mít zakryté uši nebo oči. Samozřejmě, že je to občas potřeba – ze společenských nebo bezpečnostních důvodů. Ale ochuzovat se o část smyslů permanentně? To mi nepřijde jako rozumné řešení. Navíc když mě o tom bojovně přesvědčují lidé, kteří sami nikdy ani nezkusili bez ochrany … to … chodit, žeano.

 

Podzimní splín z blížícího se času holin mě nemilosrdně dohání. Má, už tak vyvinutá nožka, se bosým chozením vytvarovala do svého přirozeného tvaru – po narovnání vbočených prstů půjde asi nejlépe přirovnat k ping-pongové pálce. Tento útvar nejen neodpovídá představě světových designérů o tvaru dámské nohy, ale dokonce zvolna opouští tabulky dostupných velikostí. Sotva se začaly běžněji vyskytovat velikosti 41 a 42, dotáhla jsem to na čestných 42,5. Možná vás to překvapí, ale dokonce ani v pánské obuvi nemám zrovna na výběr. Když vcházím do obuvi, vrhají na mě prodavačky překvapené až rozhořčené pohledy. Po mé objednávce se jejich tváře rázem stávají chápajícími až soustrastnými. Což bohužel nic nemění na tom, že ven vycházívám opět bez bot.

Kdyby se v krajských volbách podařilo prosadit tradiční jičínský parametr pro výběr vhodných kandidátů do komunální politiky, dejte vědět, konečně budu mít v nějaké disciplíně navrch.

Jednou jsem se už pokusila vyrazit v botách. Do Prahy na Festival Vědy. Vzala jsem si raději oba své nejpohodlnější páry, kdybych během dne potřebovala změnu. Za jedinou akci jsem si tak dokázala pořídit hned dvě sady puchýřů a odřenin. Čestné skatuské – takhle jsem se nezvládla zřídit ani za celý měsíc bosé chůze.

P1250521

Emer

ICM Náchod