Regionální mix informací

Brazilské drobničky

Výlet za krajany do Brazílie se pomalu chýlí ke konci. O setkání s krajany vám ještě napíši, ale nedá mi, abych se nesvěřila s několika postřehy o krásné a obrovské zemi.

První věc, která nás po příletu opravdu vyvedla z míry (i když ti více zcestovalí něco takového očekávali) byly toalety. Překvapivě čisté toalety na veřejných místech jako třeba autobusák hned tak nenajdete, ale má to háček. Brazilci použitý toaletní papír nesplachují do záchodu jako my, ale vyhazují ho do odpadkových košů vedle mísy. Koše jsou většinou umělohmotné síťky s igelitovým pytlíkem, takže ihned po příchodu do kabinky je vidět, co tam ti před námi zanechali. Všude visí cedule s nápisy, NEODHAZUJTE PAPÍR DO TOALETY, což jsme zpočátku ignorovali a především v hostelu, kde byly pokoje i po 12 lidech papír vesele splachovali. Do té chvíle, než se nám celý spláchnutý obsah vrátil a naplnil mísu až po okraj… Hodně nás udivilo, že toaletní papír nesplachují Brazilci ani doma.

Brazílie je křižovatkou národností i náboženství. Kolonizátoři z Evropy sem přivezli různé podoby křesťanství a černošští otroci zase africká animalistická náboženství včetně woodoo. Při procházce Sao Paulem jsme na náměstí pře katedrálou Sé narazili na člověka, který cosi předváděl, vypadal podobně jako umělci v Praze, jen ten klobouk na drobné mu chyběl. Chvíli jsme na něj zírali a fotili si ho, ale pak nás dost hrubým způsobem vykázal a my pochopili, že to co provozuje není turistická atrakce, ale jakýsi náboženský rituál. Podle jeho reakce jsme pochopili, že jeho náboženský trans není určen pro nás a my, že si pro požehnání chodit nemáme. Po této zkušenosti jsme se „zaklínačům“ raději z dálky vyhýbali.

policejní stánek v Sao Paulu. Dohlíží na dění kolem, ale anglicky se s nimi teda nedomluvíte.

Zatímco každý Čech neustále někam kvaltuje a je nervózní, Brazilci nikam nespěchají, netlačí se ve frontě na lístky, nepředbíhají, autem jezdí v klidu, jediní neurotici v tomto ohledu jsou místní motorkáři. Brazilci ovšem nespěchají ani v supermarketu. Běžná fronta , tedy tři lidi u kasy, je vyřízená bratru za nějakých 20 minut a aby se domorodci ve frontě nenudili, mají vedle každé pokladny puštěnou televizi. Za to na konci pásu čeká další pracovník a váš nákup s úsměvem narovná do mnoha igelitových tašek. V podstatě co položka, to taška.

Velmi záhy po příjezdu jsme zjistili, že s angličtinou to v této zemi daleko nedotáhneme. Ještě, že jsme měli průvodkyni Anežku, která perfektně ovládá brazilskou portugalštinu. S nikým na koho jsme narazili jsme se nedokázali tímto světovým jazykem domluvit a to ani nejzákladnější slovíčka, která se děti v u nás učí ve druhé třídě. Na každém rohu ve větších městech najdete budku se strážníkem, ale radši se neztrácejte. Ani slova jako mléko, chleba či univerzální ham, ham nezapůsobila a obchod jsme hledali ještě dlouho.

Chceš-li poznat zemi, jezdi hromadnou dopravou. O metru v Sao Paulu bychom mohli napsat dlouhé povídky. Je to neuvěřitelná spleť tunelů osmi linek a jednotlivá patra jsou otevřená, takže vidíte co a kam jede o dvě patra pod vámi. Denně přepraví tři miliony lidí, jezdí co minutu a je to fakt zážitek. Horší už to je s městskými autobusy. Brazilské autobusy mají uvnitř za vstupními dveřmi klasický točitý turniket, u kterého sedí průvodčí a prodává lístky. Autobusy už dost pamatují. Zato dálková doprava tu je poměrně luxusní. Vzhledem k rozloze Brazílie a skutečnosti, že vlaková doprava tu v podstatě neexistuje, se není co divit. Dálkové autobusy mají pohodlně široké sedačky s vyklápěcím podnožníkem a klimatizaci. Což je tedy spíš pro zlost, protože na vás buď funí ledový vzduch nebo si připálíte nohu o topeníčko. Místní jsou na to ale evidentně zvyklí, protože všichni cestující nastupují s pořádným velkým polštářkem a dekou. Po vnitrozemí se ale celkem běžně také létá a například v Sao Paulu je hodně čilý provoz tzv. helitaxi. Každý pořádný mrakodrap tu na střeše má přistávací terč pro helikoptéry.

kolibříci byli rychlí, ale dostala jsem je...

Čas. Oblíbené zdejší heslo zní – není důležitý čas, ale datum. Brazilci jsou zkrátka prodchnuti jižanskou náturou a dochvilnost není zrovna jejich silnou stránkou. Čekání je ale překvapivě vůbec nerozčiluje jako nás. Rádi se baví a jsou mezi lidmi a na nějakou minutu nehledí. To, že vám třeba odjíždí autobus už tak neřeší, to, že už skoro dvě hodiny čekáte na zahájení slavnosti a vystoupení je také v pohodě, hlavně, že je zábava. Ale velká Brazílie je ženou mnoha tváří, v Nové Petropoli, městečku osídleném česko-německými přistěhovalci na vás dýchne pověstná německá preciznost a i s těmi časy to bylo o něco lepší.

S tématem času v Brazílii souvisí také problematika časových pásem. Sao Paulo – město, ale i celý stát je v době našeho léta o pět hodin mínus. Ale stát Mato Groso de Sul už je o šest hodin. A ačkoli Nová Petropolis leží podle Googlu ve stejném časovém pásmu, je tam čas jako v Sao Paulu.  A pak se do toho pletou ještě změny zimního a letního času, které ale neplatí pro všechny státy Brazílie. No prostě zmatky…

Flóra a fauna této obrovské země je úžasná. V každé části najdete něco jiného, my jsme na naší cestě po střední a jižní Brazílii poprvé ve volné přírodě viděli kolibříky. Jsou opravdu mrňaví a hrozně nahlas bzučí, jak pekelně rychle kmitají křidélky. V Nové Petropoli jsme se cítili jako na Žitavsku, uklizené městečko, hrázděné domky, jenom na výjevu krávy v klidu spásající trávu vám přijde něco divného. Byla uvázaná ke kokosové palmě… krávy tu chovají dvojí – bílé na maso a černé nebo flekaté holandského typu na mléko. I včely si vozí z Evropy, jsou totiž zvyklé na období zimy a tudíž vytváří dvakrát tolik medu než ty místní. Jako domácího mazlíčka tu děti mají papoušky, které chovají volně na zahradě, mezi tím se procházejí pávi. Mandarivnky si utrhnete z keře u cesty ty steaky…

Tukan je symbolem střední Brazílie, tady jako odpadkový koš

Brazílie je obrovská země, kde najdete snad na co si vzpomenete. Lidé tu jsou hodní i nepříjemní, stejně jako jinde na světě. Snad jen se mi zdá, že si mnohem více váží toho co mají. Brazílie je totiž zemí emigrantů a kolonizátorů. To, co tu lidé dnes mají a jak žijí je zásluha jejich pradědů a dědů, kteří své živobytí museli pralesu vyrvat holýma rukama. A jejich potomci na to nezapomínají a jsou hrdí na svou Brazílii, ale nezapomínají ani na země svých předků. Najdete tu místa, kde se udržuje italština, stará němčina ale i čeština. A lidi, kteří se o jejich historii zajímají, Brazilci vždy rádi přivítají a pohostí.