Budoucnost – jeden velký otazník

Víte, co mám ráda? Večerní cesty vlakem. Ideálně sama, po dlouhém dni, klidně procestovaném, klidně proučeném, proseminářovaném… sama, s baťůžkem a svojí milovanou koženou taškou (je to ve skutečnosti vojenský mapník, ale pššt!).

Usměju se na pokladní, když mi prodává lístek, popřeju pěkný den a ona se taky směje a mě to hřeje na duši. Pak si koupím u krásného baristy kávu (tímto pozdravuju oba – jak na Hlavním nádraží, tak na Masarykově a děkuju za jejich záslužnou práci.) a potom se usadím ve vlaku. Když se poštěstí, posadím se k někomu, kdo jede domů a chce si povídat, když ne, čtu si, nebo kreslím, nebo jen tak koukám z okna, jak se zatmívá krajina, pomalu a hezky a okolní vesnice pomalu rozsvěcují okna a já někam jedu, někam, kde na mě čekají a nemohou se dočkat. Vlastně i tenhle článek píšu ve vlaku.

Sedím dole v Elephantu a navzdory pokročilé hodině, jede vážně hodně lidí. Se mnou na „čtyřce“ sedí tři lidé v kovbojských kloboucích a asi trochu divně koukají, že píšu na netbooku. Jo, chápu…ale já právě tvořím hodnotu! Umělecký skvost… nu dobře… proč tohle píšu? Ten dlouhosáhlý úvod, nesouvisející s tématem?

Protože v těhle chvílích mám dojem, že jsem pánem všeho. Všeho! Že moje budoucnost je naprosto bez poskvrnky. Dostanu se na školu, zůstanu se svým mužem, najdu si slušnou práci, kterou budu moci dělat z domova, tedy budu mít spoustu času na to, abych konečně rozjela svůj nápad na podnikání a třeba už za rok se nastěhuju do své první domácnosti. Hrnce, talíře a žehličku mám. V těhle chvílích, večer ve vlaku, mám dokonalý pocit moci nad svým životem, jak se vyloupnem v tunelu a míříme k Vršovicím, cítím, jak tu temnotu nechávám daleko za sebou.

Napiju se caffe latte caramel a znovu si připomenu, proč kafe piju jen, když se mi zavírají oči a práce je mnoho. A když už, tak sladké a s příchutí, aby nebyla cítit původní chuť kávy. Cha, až budu velká paní podnikatelka, budu si kupovat caffe latte caramel každý den! No dobře, brzo bych ztloustla a chcípla, ale stejně je to hezká představa, jak z amerického filmu, kde ráno kličkují mezi taxíky a v kavárně polejou caffem lattem dokonalého muže v dokonalém saku a protože vlastně vůbec nespěchají do práce, zajdou na snídani, on jim koupí nové caffe a vůbec se nezlobí, že mu právě zničily košili od Hugo Bosse. Ach… pane Darcy v 21.století. No..zpátky od reality.

Ten úvod jsem vážně psala proto, že jsem se chtěla pokusit vás naladit na pozitivní atmosféru. Protože co vás první napadne po takovém nadpisu? Rady, tipy a na konci rozhovor s člověkem, který ve dvaceti pracuje na vrcholové pozici Amazonu a jeho odpověď na otázku, jak se k práci dostal je: „No víte, já tam mám známého a…“ Jasně. Takže ne, holky, kluci, žádného známého. Máte dojem, že vaše budoucnost je totálně mimo? Že vás čekají jen trudné brigády, vysoká škola je vám k ničemu, stejně skončíte v kanceláři… vezměte baťoh, 39,- na caffe latte caramel a jeďte.

A jestli nemáte, kdo by na vás někde čekal, jeďte jen tak někam. Kousek vlakem, upíjejte horkou kávu a sledujet obzor. Svobodně, spontánně. Dejte se do řeči s někým, kdo sedí naproti vám, usmějte se, nadechněte se, porušujte svá přežitá pravidla o tom, co se má a co se nemá. Žijte teď a tady, pracujte na sobě a uvidíte, že už s tím prvním úsměvem přijdou skvělé nápady. A netušené možnosti…a mě dochází baterka. Nu nic, stejně už jsem se rozepsala až hanba. Mějete se hezky a usmívejte se.

A kdybyste se snad báli jezdit vlakem sami, dejte vědět a můžeme jet spolu ;)

Šárka „Celebrian“ Chocholová
ICM Hradec Králové

Přidej komentář jako první k "Budoucnost – jeden velký otazník"

Zanechte komentář