Co Čech to cestovatel

old-1130743_640

 Kdybych se měla zamyslet nad tím, co je pro Čechy nejvíce charakteristické, určitě by to byl jejich smysl pro cestování.  

    Snad každá rodina, kterou znám, má zažitý tento starý dobrý rituál, který předchází samotné dovolené: o dovolené se sice poprvé zmiňuje už půl roku předem, ale když zničehonic přijdou prázdniny, nepadne o ní jediné slovo. Avšak jednoho krásného červencového dne se vrátí otec, hlava rodiny, z práce a oznámí své rodině, že dostal v práci čtrnáct dní volna, a že se pozítří odjíždí na dovolenou. Na starostlivé námitky své ženy, že nemají našetřené peníze, že nemají nakoupeno, a že už nebude volný žádný apartmán, nedbá a jak mají muži ve zvyku, všechno zjednodušil. Řekl, že dovolenou pokryjí peníze, které byly původně na novou chladničku, nákup se zvládne zítra, do auta hodí stan a hurá do Chorvatska. Žena tedy hned druhý den ráno vyráží na nákup. Nakupuje jídlo, nové plavky a prášky na hubnutí, jelikož nestihla zahájit žádnou dietu. Všichni si během dne sbalí své věci do kufrů a po řádném vyspání vyráží vstříc oblíbené slané louži.  

    Rodinka, která byla ještě před chvílí mírně nervózní z tak náhlého odjezdu, se nyní velmi těší a na každé zastávce, kterou po cestě udělají, reprezentují Čechy svačinkou v podobě řízku vloženého mezi dva krajíce chleba.

    Po náročné cestě po rozpálené silnici, kdy táta omylem zapnul topení namísto klimatizace, dorazí konečně do cílové destinace. Děti křičí a hned poté, co vyskočí z rozpařeného auta, utíkají k moři, do kterého se vrhnou s neskutečným nadšením.

    Po celou dobu svého pobytu neváhají Českou republiku reprezentovat, pro její obyvatele tak charakteristickými vlastnostmi. Večer, když se mírně ochladí, vezmou si sandály a k nim vyladí pestrobarevné ponožky a už si to štrádují po molu a po lidmi přeplněném nábřeží. Nikdo, při pohledu na ně, ani minutku neváhá, odkud tato nesmělá rodinka pochází.

    Přiblížil se čas odjezdu. Věci jsou už sbalené. Děti se se slzami v očích loučí s mořem a
s páchnoucími lasturami mořských ježků, které jim rodiče odmítají naložit do auta. Jednu nakonec přece jenom propašují. Tatínek si dává poslední, asi sté, chorvatské pivo. Poté všichni jen tak do větru řeknou sbohem a odjíždějí domů. Už se však těší na příští rok, až se sem opět vrátí. Tedy možná.

     Myslím si, že národní specifičnosti nejsou vlastní pouze Čechům. Vezměte si například Japonce, ti stále všechno fotí. Když si vyrazí na výlet, mají před obličejem po celou dobu foťák a teprve doma ze snímků zjišťují, kde vlastně byli a co že tam všechno viděli. Zkrátka každý národ má své zvyky a je na něm něco originálního. A myslím, že tak to má být. Byla by přeci nuda, kdyby byl každý národ stejný, ne? Já jsem na naše výstřednosti náležitě pyšná a obzvlášť pak na náš smysl pro cestování.

Nikola Drábková, ICM Náchod