Děvčata, která změnila svět (pohádka)

cropped-remix

Už když byla Puntíkatá Taylor malá, ráda poslouchala vyprávění svých tatínků o radostných a sytě barevných místech, která často navštěvovali. V porovnání s vybledlými stěnami, domy i ulicemi, se tato místa zdála být výjimečná, kouzelná a neuvěřitelně veselá. Toužila je navštívit, a proto mnohokrát prosila své tatínky, aby ji příště vzali s sebou. A nebylo tomu jinak ani tentokrát, když jí opět vyprávěli o barvách a lesku záhadných zákoutí. Jako pokaždé ji i tentokrát tatínkové řekli, že ji sebou vzít nemohou, že navštívit tato místa nesmí. To Taylor velice rozesmutnilo a tatínkům to bylo tak líto, že se rozhodli, jako se rozhodli již několikrát předtím, darovat jí alespoň jednu temperu, kterou pro ni na těchto místech koupili a kterou by jí dávat neměli.

„Namaluj si obrázek, ale nenos ty tempery mezi kamarády,“ řekl Taylor jeden z tatínků a oba odešli z jejího pokoje. Taylor nová barvička potěšila, přesto se ale cítila smutná, protože chtěla poznat barevné světy ve skutečnosti, ne jen na papíře.  Aby se alespoň maličko rozveselila, pozvala si na návštěvu svou nejlepší kamarádku Puntíkatou Sáru a ukázala jí sbírku svých barevných temper. Měla světle modrou, tmavě modrou, světle zelenou, tmavě zelenou, žlutou, červenou, oranžovou, růžovou, tyrkysovou, béžovou, bordovou i fialovou. A všechny byly krásně syté a veselé. Vybledlý svět, ve kterém obě děvčata žila, se proti nim zdál být velice smutný.

„Vyzkoušíme ty barvičky? Namalujeme si něco konečně?“ zeptala se s nadějí Sára. Moc toužila vidět barvičky na papíře, Taylor je ale ještě nikdy nepoužila.

„Dnes ještě ne, Sáro. Myslím, že ještě nenastal ten správný čas,“ odpověděla Taylor a schovala tempery zase zpátky do kufříku, který na ně měla přichystaný. „Co to asi je za kouzelné pokoje, kam někteří lidé smějí jít!“ řekla Taylor po chvíli Sáře.

„To skutečně nevím, ale maminka mi říkala, že mě do nich tatínek vodil, když jsem se ještě jmenovala Samuel. Pak ale přestal. Tatínek tam chodí dál. Můj strýc, Proužkovaný Jack, tam ale prý také nesmí. Maminka a teta také ne,“ odpověděla Sára.

„Moji tatínci by tam také správně neměli chodit, ale mají příbuzného, který jim v tom pomáhá. Oni jsou vždycky moc smutní, že mě nemohou vzít s sebou.“

„Můj tatínek také.“

„Nerozumím tomu, proč nemůžeme jít. Chtěla bych vidět všechny ty barvičky. Jen si zkus představit to veselo,“ zasnila se na chvíli Taylor a to Sáru rozplakalo. Chtěla moc vidět všechno to, co někteří vídají zcela běžně. Taylor se ji snažila utěšit, ale vodopád slz byl k nezastavení. Rozuměla tomu, také chtěla vidět ta tajemná, kouzelná místa. Venku byly vybledlé a ošklivé ulice. Podívala se na kufřík s temperami a něco ji napadlo. „Přestaň už plakat, Sáro. Mýlila jsem se, ty barvičky dneska vyzkoušíme,“ pověděla Taylor, vzala Sáru za ruku, popadla kufřík a obě děvčata vyběhla na večerní ulici. Tam z kufříku vybalila štětce a barvičky a začala malovat na domy, auta i chodníky. Když se pak ráno město probudilo, bylo od začátku až do konce poseto veselými barevnými obrazci. Lidem se tato změna velice líbila, byli radostní, usměvaví, spokojení.

Ovšem kdo spokojený nebyl vůbec, byl Puntíkatý starosta, který se zlobil, že teď každý může vidět barvičky z tajemných míst, která byla určená jen pro některé vyvolené. Rozhodl se proto, že musí okamžitě potrestat viníky. Zavolal si policii a nakázal jí, aby viníky našla a přivedla mu je. Pro ochránce zákona nebylo vůbec složité zjistit, kdo měl malování na svědomí. Obě děvčata měla totiž po celém těle různě barevné puntíky a ještě stále držela kufřík s barvičkami. Policisté je proto popadli a odvedli za starostou.

„Když jsem se probudil, byl jsem velmi rozčilený z toho, co jsem viděl,“ pravil starosta, který stál u okna a pozoroval smějící se dav. Tu najednou v davu uviděl svou dceru se širokým úsměvem na tváři, který ho zahřál u srdce. Už roky ji neviděl takto se usmívat.  „Chtěl jsem vás potrestat. Ale jak se teď rozhlížím po svém městě, musím uznat, že to byl opravdu vynikající nápad. Všichni jsou tak šťastní. Dlouho jsem neviděl takové úsměvy na tvářích. Lidé se najednou mají tak rádi! Rozhodl jsem se proto, že vás nepotrestám. Naopak – udělím vám veřejně pochvalu, uspořádáme velkou oslavu a barevná místa budou odteď otevřena úplně pro každého. A to navždy,“ rozhodl se starosta a jak řekl, tak také udělal.

Oslava na počest obou děvčat trvala tři dny a tři noci. A přišli všichni lidé z města; tatínkové, maminky, babičky, dědečkové, strýčkové a tetičky i dokonce úplně cizí lidé. Celé město se radovalo z nového zákona, lidé oslavovali veselé a syté barvy, které teď mohl vidět úplně kdokoliv. A radostně vykřikovali jména Taylor a Sáry.  

Děvčat, která změnila svět.

Jasmin Ježková

ICM Slaný