DNEM 2014

Sobota, 5.50. Zvoní budík. Chvíli jsem lehce zmatená a přemýšlím proč asi. Pak si vzpomenu a lehká zmatenost se mění v „lehké” vzrušení – dnes je den D neboli dnes mě čeká DNEM 2014 – moje první velká šifrovačka.

Všechno to začalo asi před měsícem, kdy se mě Anička se Slávkem, kolegové z práce, zeptali: „Co děláš 17. května? Neměla bys čas a chuť s námi vyrazit do Brna na šifrovačku?” No, proč ne? Sice jsem nikdy v luštění šifer moc dobrá nebyla, ale to prý nevadí, můžu třeba nést proviant a ono to nakonec třeba s mými dešifrovacími schopnostmi nebude tak zlé. Tak tedy jo.

V prvním kroku jsme se, v rámci řádné přípravy, domluvili na jedno odpoledne, že se sejdeme, povíme si, co a jak a vyluštíme cvičně pár šifer z předchozího ročníku. Základem všeho jsou šifrovací pomůcky (internet a telefon se během této hry používat nesmí) – je tedy dobré mít s sebou zalaminované tabulky s nejrůznějšími šifrovacími klíči jako morseovka, polský kříž, barevná stupnice, české bankovky, počty krajů ČR a států EU atd. A když tohle všechno máte, tak to možná i použijete (pokud nejdřív odhalíte úplně jiný princip, na kterém je šifra založená) – asi tak jednou za hru určitě!

S touto znalostí jsme se vrhli na luštění. Tedy luštění… Když přišlo na věc, tak jsme se spíš pokusili nějakou šifru vyluštit. Po dvou hodinách byl výsledek poměrně tristní: jedna napůl vyluštěná šifra. V den D budeme mít 8 hodin na minimálně 8 šifer!

No, každopádně odvaha a možná trochu drzosti nám nechybí, takže zaregistrujeme svůj tým s výstižným názvem “MY LOST” do kategorie „starší“. Bohužel, „mladší“ jsou jen do patnácti let, a na „experty“ si zatím netroufneme. Nebo…? Ne, snad příště! Ještě si objednat jedinou správnou mapu, zaplatit registrační poplatek a program na sobotu 17. května je jasný.

Ve čtvrtek před DNEM nám přišly instrukce, kde hra začíná, takže už zbývalo jen si rozdat úkoly – každý si zajistí svačinu a pitný režim (hlavně musím uvařit čaj, nebo zmrzneme!), přibalíme pláštěnky a dohodneme odjezd.

Tak ale konec mudrování. Den D je už tady, a tak rychle vstávám a dávám vařit ten čaj. Chvíli po sedmé jsem na místě srazu a pak už společně s Aničkou a Slávkem vyrážíme směr Brno.

V Brně si kupujeme 24hodinovou jízdenku – přece to bude hra po městě a okolí, tak by se mohla hodit. Tramvají, tedy pardon, šalinou, odjíždíme na start hry na Ruský vrch. Už v šalině tipujeme podle výstroje, s kým se na startu potkáme – ale až na kopci vidíme, jak je tam přelidněno! Týmy se nahlašují, vyzvedávají si mapy, instrukce a stužky na označení členů a úrovně hry.

Přesně v 9:00 organizátoři odkrývají první šifru – a také padají první dešťové kapky. Po celém kopci jsou rozesety papírky s čísly, Anička se zahloubává do mapy a já se Slávkem obíháme kopec a zapisujeme si čísla. Smysl nám moc nedávají: 325, 378, 365, 417 atd. Hledáme kóty v okolí nebo něco jiného? Po chvíli některé týmy odcházejí. A my stále přešlapujeme na místě a smysl čísel nevidíme. Naštěstí v tom nejsme sami. Tiše závidíme mladším – dostali jednodušší zadání, provedli cosi s kružítkem a byli pryč! Asi po půl hodině se organizátoři smilovali a prozradili nám, že čísla jsou metry od dalšího stanoviště – zaplavuje nás pocit blaženosti, že neskončíme na startu.

Po chvíli dumání a s trochou odhadu se vydáváme na cestu a po pár minutách narážíme na stanoviště číslo jedna – dopravní hřiště. Je tu opět spousta týmů a po hřišti krouží osm očíslovaných koloběžkařů. Co to zase má být? Zaznačujeme náš příchod na “turniket” a dostáváme papír s instrukcemi. Tedy instrukce bych si představovala jinak, ale vypadá to slibněji než ta čísla před chvílí: zákaz zastavení – DR, stůj, dej přednost v jízdě – AT, zastávka autobusu – EM atd.

Brzy jsme pochopili, že každý z jezdců drandí stále po stejné trase, takže za chvíli jsme měli jejich okruh sestavený ze značek, které minuli, a z nich zase dlouhý nesmyslný text. Taky zjišťujeme, že někteří, tedy vlastně všichni, porušují některá pravidla. A co když to je ono? Vybereme dvojice písmen jen u značek, podle kterých jezdci porušili pravidla silničního provozu, dostáváme pozici dalšího stanoviště a rychle vyrážíme.

Po kratší procházce se ocitáme na krásné louce, na které je stále i většina týmů. Bereme si zadání a hledáme nějaké pěkné luštící místečko zatím netuše, že na něm strávíme další dvě hodiny. Šifra vypadá náročně, ale hned máme pár nápadů, co kam otočit, obmalovat, doplnit… A nic z toho. Instrukce co s ní sice objevíme, ale prostě nám to nejde na rozum. Postupujeme tedy podle zásad správných luštitelů – není v tom morseovka? Ne. Není to to a to? Není tahle šifra schovaná za další šifrou? Nakonec se zastavíme u osvědčeného pravidla „když nevíš, najez se“ a vybalíme svačiny. Sice už neprší, ale zima se do nás zakousla, tak se přesouváme k dalšímu bodu „když nevíš“ – odhadni, kde by mohlo být další stanoviště, a přesuň se tam.

Nejdeme zdaleka sami, po cestě se toulá spousta týmů, ale těžko říct, jestli vůbec někdo ví, kam by měl dojít. Kilometr, dva… Samozřejmě ne Brnem, to by bylo moc jednoduché, ale vlečeme se lesem někde na okraji! Sluníčko nás občas lehce zkontroluje, ale po půl hodině, kdy se naši „spolucestující“ začali trousit všemi směry, si demokraticky odhlasujeme konec hry.

Anička tedy vezme telefon a volá organizátorům. Ti nás přemlouvají, ať pokračujeme mimo soutěž, že nám poví, kde se to zatracené třetí stanoviště nachází – a když zjistíme, že stojíme ani ne dvě stě metrů daleko, necháme se přemluvit a vylezeme na tu zpropadenou kótu 323. Šifra je víceméně jednoduchá, než se rozkoukám a zamyslím, co znamená ta změť obrázků, začne je Slávek přiřazovat ke svátkům z kalendáře. Během pěti minut není co řešit a vyrážíme dál.

Čas už pokročil – ve tři hodiny jsme na čtvrté šifře, básničkách. Zkoumáme je, čteme, recitujeme, ale prostě netušíme. Ani nevím jak, spásný nápad přece jen přišel a my pracně lovíme z paměti znalosti o vzorech podstatných jmen, přiřazujeme je do básně a do přilehlých okýnek zakreslujeme polohu dalšího stanoviště… No prostě jsme borci!

Čeká nás další přesun, už jsme konečně zase ve městě, a po příchodu na další stanoviště je vidět, že tempo celé šifrovačky se mění – organizátoři nás povzbuzují, sem tam trousí rady a snaží se nás motivovat gulášem v cíli. Bohužel, jelikož na nás z šifry zase koukají samá čísla, je to víceméně zbytečné. Začíná pršet a my usoudíme, že na první pokus to není špatné a stačí nám to. Naposledy vytáhneme mapu, najdeme nejbližší zastávku, a konečně zase použijeme naši jízdenku, abychom se značně zmožení dostali k autu.

Ale stejně, stálo to za to. A koneckonců, v září bude v Brně Krtčí norou, takže teď, když už vím, co čekat, se asi nechám kolegy znovu přesvědčit ;)

 

Autor: Kateřina Opatrná a Anna Raclová

Fotografie: Kateřina Opatrná, Anna Raclová a Aleš Podolník

 

Kateřina Opatrná, regionální redaktor, ICM Prostějov

Přidej komentář jako první k "DNEM 2014"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*