Dům

dum

Před pár lety se Lucka přestěhovala do jednoho menšího města, do docela obyčejného rodinného domu. Alespoň tak vypadal.

Byla celkem ráda, v předchozí škole ji nikdo neměl moc rád. Tady byli lidi příjemnější. Každý se s ní normálně bavil, ale nedalo se říct, že by měla nějakou ultra-mega-kamarádku. Je jedináček a jejich nový dům je moc velký, starý a trochu strašidelný. I s rodiči je tam dost prázdno. Většinou jí bylo jedno, že byla pořád sama. Poslouchala Skrillexe nebo si něco našla. Jo a taky měli půdu.

Myslím, že byla zrovna středa, ve škole měli jenom pět hodin, domů se dostala brzo. Naobědvala se a šla si po svých. Do jejího pokoje se mohla dostat jenom přes 74 schodů, už je počítala. Kdyby ona kupovala třípatrový dům, musel by být jedině s výtahem. Utahaná si lehla na postel a mohla si dělat, co chtěla. Chvíli jen tak ležela a dívala se do stropu. Začala vymýšlet něco, čím by se zabavila. Mohla by jít na půdu. A jak řekla, tak udělala.

Půda byla tmavá a vlhká. Lucka cítila, jakoby za ní někdo stál, věděla sice, že tam nikdo není, ale… Pořád se otáčela, aby si byla jistá, že je tu vážně sama. Světlo se sem dostávalo dvěma okny ze dvora. Úplně vzadu stála velká almara posetá pavučinami. Lucka k ní šla, byla blíž a blíž. Zdola se ozvaly nějaké zvuky, někdo jde po schodech. Najednou všechno ztichlo, nikde nic. Bála se pohnout, nešlo to, byla přikovaná k zemi! Špatně dýchala, zvedl se jí žaludek…

Bylo to, jako kdyby někdo zastavil čas. Říkala si, že se musí jenom pohnout, třeba jenom palcem u nohy, aby už se tolik nebála, že způsobí konec světa, pokud se pohne. Tak to bylo vždy, třeba když byla malá, dívala se s babičkou na Slečnu Marplovou a potom musela jít spát, sama bez jediné živé bytosti si musela lehnout na tu největší postel, jakou kdy viděla. Až po oči se zachumlala do peřiny, otočila se na bok a bála se otočit, aby tam náhodou nebyl vrah, který čeká na její otočení, na její poslední pohled do jeho očí… A pak ji zamordoval.

Konečně, pohnula se a nic se nestalo. Myslela si, asi naivně, že když se přemůže a jako největší hrdina pohne rukou, tak to ticho přestane. Pořád, pořád a pořád se nic nedělo! Dost ji to deprimovalo. Alespoň už věděla, že se může pohnout. Musí si připomenout, proč sem vlastně lezla. Jo, nudila se a myslela, jaké to bude vzrušení, být sama na půdě jejich nového domu. Když si tak zrekapitulovala, jak se věci mají, připadalo jí to strašně směšné. Ona tu stojí na půdě a nehýbe se, protože je přesvědčená, že pohnout se znamená smrt nebo něco horšího. Jsem trapná. Co si asi tak myslím? Tohle je docela normální půda.

Opak byl pravdou…

Ještě pár minut stála na jednom místě jako přikovaná, potom si dodala odvahy a šla. Šla k té skříni. Je to přece jenom skříň! Co na ní je?

Už byla tak blízko. Už u ní stojí jako před nepřítelem. Otevřela dveře a začala křičet.

Když se probrala, musela dlouho uvažovat, kde je. Jo, je u sebe ve svém novém pokoji v novém domě. Bála se, nad ní byla půda, na půdě byla skříň a ve skříni…

Ve skříni viděla mrtvolu, hnusnou hnijící mumii, která neměla oči a přece se na Lucku dívala. Byla obalená v obvazech a v hlavě měla díru prolezlou šváby. Fuj, to je hnus! Zapomeň na to, zapomeň na to!! Říkala si a přitom se mlátila hlavou do polštáře. Asi tři hodiny nemohla usnout a podvědomě čekala, až se z půdy ozvou kroky. Kroky se neozvaly a Lucka usnula.

Lucka pořád dokola přemýšlela, co mohl znamenat ten odporný sen. Od té doby se jí nápad jít na průzkum půdy vůbec nezamlouval. Pořád se jí vracel ten pohled mrtvoly nebo mumie nebo co to sakra bylo. Neměla oči a přesto Lucku pomalu, ale jistě propalovala pohledem.

Lucka šla po úzkém starém chodníku podél starých velkých sem tam obydlených domů v zapomenuté uličce jejího nového města. Pohled měla zarytý do země. Na chodníku občas nějaké kachlička chyběla nebo se kývala. Nemohla se uklidnit. V hlavě se jí dokola a dokola motal ten sen. Nasadila si na uši sluchátka a zkusila nevnímat okolní svět.

Jo, chvíli to tak šlo a ona si ulevila od věčného přemítání o skříni, která se tváří jako vchod do Narnie nebo do nějaké jiné země zaslíbené, ale… ale je v ní úplně něco jiného.

To ale netrvalo dlouho…

Asi po deseti minutách hraní se mobil vypnul. Nebyl vybitý, jen tak se vypnul. Ze sluchátek se ozvalo šumění a pak nic. Lucka se začala rozhlížet kolem sebe. Kolem ní byla tmavá úzká ulice s chátrajícími vysokými domy. Nikde nikdo. Lucka se začala bát, co se stane tentokrát.

Už se zase nemohla pohnout a měla pocit, že je všechno zamrzlé v čase. Kašli na to a prostě jdi domů, říkala si, aby se uklidnila. Ale kde je její dům?!

Udělala první krok a hned když došlápla za zem, uslyšela v uších syčení. Pořád zesilovalo a chybělo málo, aby Lucka dostala hysterický záchvat. Otočila se. Nic, je tady úplně sama. Ale to syčení, co to je?!! Otočila se na druhou stranu a byl tam její dům. Vůbec netušila, jak se tam dostal, to je jedno, hlavně, že tam byl. Rozběhla se k němu.

Pár dnů se nic nedělo a potom zase….

Šla ráno do školy a celou dobu měla pocit, že ji někdo sleduje. Nakonec došla do školy, tam byli lidi a tak byla víc v pohodě. Domů jela autobusem. A tak to šlo pořád dokola. Asi jednou za týden se stalo něco takového. Za měsíc už si myslela, že se naprosto zblázní!

Trvalo jí docela dlouho, než zjistila, že to všechno má na svědomí jejich dům.

—————————————————————————————————————

Už jsou to dva měsíce, co se Lucka přistěhovala do toho příšerného domu. Do domu, kde jsou všechny stěny pokryté prachem a už nejde rozpoznat barva omítky, která stejně postupně padá na zem. Ve skříních jsou moli a všechno tady je nejmíň sto let staré. Jak to mohli její rodiče vůbec koupit?!

Když šla Lucka do školy, přemýšlela, co s tím, že se bojí jít na půdu a má strach z celého domu. Ve škole seděla s Monikou, která o tom jako jediná ví. A chce Lucce pomoct.

„Ahoj,“ pozdravila Monika Lucku, to je zatím asi její jediná kamarádka.

„Čau,“ řekla Lucka. Zase byla nevrlá, protože zase celou noc nemohla usnout.

„Musíme s tím něco udělat,“ řekla najednou odhodlaně Monika.

„S čím?“

„No…Ehm…,“ zakoktala se Monika. „No přece to s tím domem!“

„Aha, no a co s tím chceš dělat?“

„Dneska odpoledne za tebou zajdu,“ oznámila jí.

„Ale,“

„Ne, žádný ale,“ zastavila Monika Lucku.

  A jak řekla, tak udělala.

Odpoledne Monika zjistila, že Lucce vedou do pokoje schody jako do paneláku a přišla s nápadem ten jejich povedený dům zbourat.

„Uděláme si úkoly,“ navrhla Lucka.

„Jak můžeš teďka myslet na úkoly?!“ divila se Monika, která byla celá žhavá říct Lucce všechno, na co přišla. A že toho nebylo málo…

  „Tak povídej,“ řekla nedočkavě Lucka.

Monika si odkašlala a začala:

„Na internetu jsem zjistila, že…“

„Ale na internetu jsou samý blbosti.“

„No jenom aby,“ řekla a tajemně se na Lucku podívala.

Monika se Lucku celé odpoledne snažila přesvědčit, že všechno, co zjistí na internetu, nemusí být blbost. Nakonec se jí to povedlo.

Monika mluvila o nějakém rituálu a je prý možné, že je tento dům může být postižen nějakou kletbou. Může to být po lidech, co tu bydleli dříve. Tak jak to bývá ve filmech, někdo se tu před X lety zabil a jeho duch je tady až do teď. Ona se Monika o duchovno a esoteriku dost zajímá. Lucka nejdřív protestovala, že žádné duchy vyvolávat nebude. Monika jí vysvětlila, že tohle není žádné hraní, ale profesionální práce. Už bylo šest pryč a Monika konečně přesvědčila Lucku k zítřejšímu rituálu.

Je sobota. Monika přišla k Lucce brzo ráno a řekla, že to musí udělat hned. Lucčina mamka v osm hodin odjela a holky mohli začít.

Lucka od začátku cítila, že z toho nebude nic dobrého, ale vůbec nemohla tušit, co z toho bude za problémy.

—————————————————————————————————————–

Začala seance, jestli se to tak dá nazvat…

Lucka a Monika seděly uprostřed pokoje naproti sobě a držely se za ruce. Monika se začala smát.

„Co je?“

„Ale nic,“ hihňala se Monika.

„Moniko, chceš mi vůbec pomoct, nebo si ze mě děláš srandu?“

„Ne, promiň… No tak fajn, od teď jsem vážná.“

Tak se tedy pohodlně usadily a začaly s vymýtáním ďáblů nebo něčeho horšího…

Obě zavřely oči a z otevřeného okna se na ně vrhl chladný silný vítr, který shodil pár plyšáků z police vedle dveří. Lucka přemýšlela, jestli to byl dobrý nápad a jestli by radši neměla vyběhnout s křikem ven dřív, než se cokoli stane. Ale byla natolik vyděšená, že se nemohla hnout.

Monice i Lucce se nechtělo začínat s blbinkama typu: vyvolávám, vyvolávám tě zlý duchu… A tak tam chvíli seděly a čekaly, až se stane nějaká katastrofa.

Lucka vstala a nervózně přecházela po pokoji.

„Co se děje Luci?“

„No, měly bychom si to trochu naplánovat, ne?“

„Asi jo… Takže, až sem ten duch měli bychom mu asi nabídnout čaj nebo spíš kafe? Ne, to byl vtip,“ odmlčela se Monika a přemýšlela, jak začít…

„Už to mám!“

„Co?“

„Půjdeme na půdu.“

„Ne.“

„Jo.“

Tak tedy šly.

Bylo asi tři čtvrtě na devět, když se Monice podařilo přemluvit Lucku. Lucka se nejdřív chtěla vzít nůž nebo něco na obranu, ale něco jí říkalo, že jí to nepomůže. Měla pocit, jako když vidí pavouka, sice ho chce zabít, anebo ho mít na očích, ale zároveň chce utéct a potom už by se tam ale nesměla vrátit. Už, už tam budou…

Lucce se do těla vkrádal mráz, stoupala po dřevěných schodech a už viděla podlahu půdy. Tak dlouho se bála a teď je tady a nic se neděje.

„A která je ta skříň?“

„Tam,“ řekla Lucka a ukázala na druhý konec půdy.

„Fajn,“ vykročila Monika.

Monika se blížila ke skříni. „Nechceš to radši zapálit?“ zeptala se.

„No, nevím, to bysme to musely vyvést na dvůr.“

Monika otevřela skříň.

Drama začíná!

Ve skříni nic nebylo a Monika na chviličku uvažovala, jestli nemá Lucka schizofrenii nebo tak nějak. Ale potom se stalo něco neuvěřitelného.

Někde z kouta se vynořilo něco jako stín nebo cigaretový kouř a vyletělo to z okna. Za tím se linula podivná vůně a slabý vítr. Lucka s Monikou stály uprostřed půdy jako kdyby měly podrážky bot přilepené k podlaze. Obě se probraly, až když ustál vítr a podívaly se na sebe.

„Tak to by bylo,“ řekla, zapleskala rukama, tak jak se to dělá, když má člověk něco z krku.

„Jako ty nejsi normální, nám tady před očima proletí duch, nebo kdo ví co a ty tady šudlíš rukama jak Pat a Mat!“

„Hlavně, že jsme zdravý.“

A od té doby za sedmero horami a řekami v Lucčině novém domě byl navždy klid.

KONEC

Text a ilustrace: Kristýna Popirecinii, 13 let

Masarykova ZŠ a MŠ Nezamyslice, kraj Olomoucký, časopis: Písařík; www.skolnicasopis.cz

kategorie: vlastní umělecká tvorba

e-mail: Kristyna.Popirecinii@seznam.cz

Vložil ICM Český Těšín

Přidej komentář jako první k "Dům"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*