Exkurze na Slovensko – vzpomínka na předprázdninový školní výlet

jilemnice1

Mojí třídu čekal výlet opravdu speciální, pětidenní exkurze na Slovensko. Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že před touto školní exkurzí se většině z nás ve spojitosti se Slovenskem vybavovalo maximálně něco z naší společné historie nebo v lepších případech i slovenská hymna. Po pěti dnech, strávených u „našich bratov“, se nám toho rozhodně vybaví mnohem víc…

V pondělí jsme vstali velmi časně, abychom se už v půl páté vydali se vstříc slovenskému dobrodružství. Cesta nám ubíhala, věnovali jsme se především četbě, poslechu hudby a spánku. Když už jsme opustili nám důvěrně známý sever Čech a projížděli jsme přes krásnou, neznámou Moravu, pan profesor se ujal slova a upozorňoval nás na všechny zajímavosti, které jsme míjeli. Za jízdy jsme se tak dozvěděli něco o Hranické propasti, Lošticích nebo třeba Olomouci.

V odpoledních hodinách se konala naše první větší zastávka na Slovensku. Navštívili jsme obec Vlkolínec, první z pěti památek UNESCO, které jsme během naší exkurze poznali. Vesnička je to malebná, ale nezdrželi jsme se dlouho. Naše cesta pokračovala do Spišské Nové Vsi, během ní jsme se ještě zastavili na Tomášovském výhladu. Odtud jsme poprvé spatřili Slovenský ráj, do kterého jsme se ještě dvakrát vypravili v následujících dnech. Pohled to byl omračující, čemuž nasvědčuje i množství fotek vzniklých na okraji vyhlídky.jilemnice1

Po příjezdu do Spišské Nové Vsi jsme se ubytovali na zdejším internátu, kde jsme se jako studenti cítili ve své kůži. Navečer jsme se ještě vydali na krátkou procházku po městě, jehož dominantou je kostel Nanebovzatia Panny Márie. Jeho věž je se svými 87 metry nejvyšší kostelní věží na Slovensku.jilemnice2

V úterý jsme se vypravili do Slovenského ráje, na trasu podél průlomu Hornádu. Vznik průlomu jsem pochopila asi tak, že v době, kdy tady ještě ani neběhali mamuti, se terén začal zvedat, zatímco Hornád působením eroze stále klesal. Vydali jsme se tedy po stezce podél toku řeky, odhodláni překonávat všechny překážky v podobě žebříků, stoupaček, lávek a mostů. Endorfin se nám vyplavoval hlavně po zdolání stoupaček, které vedly přímo nad vodou.

Na oběd jsme se zastavili na Kláštorisku, což je největší středisko turistiky v celé severní části Slovenského ráje. Tomu odpovídaly ceny, takže jsme si odpustili i kofolu a s povděkem jsme vybalili své obložené chleby. Na Kláštorisku se také nachází ruiny kartuziánského kláštera a symbolický hřbitov věnovaný obětem Slovenského ráje. Po prohlídce těchto dvou památek jsme pokračovali v túře divokou přírodou. Cílem cesty byl kemp Podlesok, kam jsme dorazili po šesti hodinách turistiky, unavení, leč nadšení.

Středa byla věnována památkám. Zmírnili jsme tempo a přemisťovali jsme se převážně autobusem. Nejprve jsme zamířili do města Levoča. Jeho historické centrum bylo další památkou UNESCO na našich cestách. Navštívili jsme zde kostel sv. Jakuba, ve kterém se nachází největší dřevěný oltář na světě (na výšku má 18,62 metrů). Jeho autorem je Mistr Pavel z Levoče.

Další zastávkou byla Sivá brada. Jedná se o jednu z největších aktivních travertinových kop na Slovensku. Odtud jsme po svých pokračovali kolem Spišské kapituly do podhradí Spišského hradu. Navštívili jsme i kostel Svatého Ducha v obci Žehra. I ten je na seznamu památek UNESCO, a to díky freskám ze 13. – 15. století.

Vrcholem dne byla prohlídka Spišského hradu. Jak výškově, tak zážitkově. Jde o největší hradní zříceninu ve střední Evropě. Spišský hrad také patří k památkám UNESCO. Náš průvodce – jmenoval se Vladko – nám vyprávěl nejen o pestré minulosti hradu, ale i o stylu života jeho obyvatel. Za zajímavost považuji třeba počet chodů při hodování nebo počet koupelí za rok. Chodů se podávalo padesát až sto, koupele za rok proběhly maximálně tři. Na závěr jsme vystoupali až na vrchol hradu, kde jsme pořídili několik romantických fotek a shlédli jsme na geoglyf Koně, který zde vyskládala skupina nadšenců.jilemnice3

Protože po středě jsme nebyli úplně vyčerpaní, ve čtvrtek jsme vyrazili opět do přírody. Vydali jsme se roklinou Suchá Belá. Název klame, nepromokavé boty byly nezbytností. Cesta to ale byla kouzelná. Při výstupech po několikametrových žebřících podél vodopádů se nám postupně otvíraly výhledy na jednotlivé laguny, které vodopády tvoří, a pohled dolů, na klikatící se stezku, byl pohádkový. Tedy pro ty z nás, kteří se chronicky nebojí výšek. Po vystoupání rokle, když jsme se dostali zhruba do poloviny cesty, přišla bouřka. Měli jsme štěstí, takže jsme se schovali pod přístřešek a přečkali tak největší průtrž. S teplotou přesto klesala i nálada, takže jsme jednohlasně odmítli jakékoliv prodlužování cesty.1_2

Když jsme se ale zahřáli a odpočinuli si v autobuse, přijali jsme náhradní variantu pokračování dne: rozhodli jsme se ochutnat Vysoké Tatry. Z města Poprad jsme se vydali na Hrebienok. Ti méně znavení po svých, ti více znavení pozemní lanovkou. Po rozdýchání výstupu a pořízení několika snímků jsme se vydali znovu dolů.

Poslední večer jsme si užili společně: zpíváním s ukulele. V pátek jsme si sbalili a odjeli, bez sebemenší zápletky. Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Demänovské ledové jeskyni. Kvůli letošní teplé zimě jsme ale moc ledu neviděli.

Domů jsme dorazili přesně v osm hodin večer. Bolely nás nohy a po dni stráveném v autobuse i jiné části těla, byli jsme unavení, ale všechno to přebíjelo nadšení z krásného týdne, během kterého jsme stihli nasbírat neuvěřitelné množství zážitků.

Anna Zatloukalová, 16 let
foto Kateřina Nosková

ICM JILEMNICE

Přidej komentář jako první k "Exkurze na Slovensko – vzpomínka na předprázdninový školní výlet"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*