Prachatice, 21. března 2013 – Dne 21. března se uskutečnil velký den otevřených dveří na Zlaté stezce 145 a to hned ve 4 pracovištích – Spirála Květy Kadlecové, Občanská poradna, Informační centrum pro mládež a Dobrovolnické centrum, zřizované občanským sdružením KreBul.

Den otevřený dveří se nesl ve znamení motýla, který se stal nejen součástí výzdoby. „Motýl jako symbol toho, že z ne zrovna krásné kukly vylétne krásný tvor. Stejné je to i v našich pracovištích. Z nevzhledných vlhkých a plesnivých kanceláří se stal důstojný prostor pro poskytování všech našich služeb. I obrovskými změnami je možné projít klidně a ochotně, pokud se na ně díváme jako na přirozenou zákonitost a věříme-li v pozitivní výsledek“, vysvětlila Květa Kadlecová, proč se právě motýl stal symbolem celého dne.

Hlavním bodem celého dopoledního bloku, určeného odborné veřejnosti, bylo vzájemné seznámení se všech zúčastněných a představení všech pracovišť organizátorů. „Na třicet odborníků z různých organizací a institucí se často zná jen z telefonických či písemných rozhovorů. Bylo tedy velmi příjemné vidět i tváře a spojit si je s hlasem, či organizací, ve které pracují, zjistit více o službách, které poskytují a podobně“, zdůraznil význam dopoledního setkání Jiří Gabriel Kučera.

Celým dnem všechny přítomné provázel také speciální pedagog Vlastimil Ondok, který v průběhu programu předvedl své muzikoterapeutické umění. Po celý den otevřených dveří nechyběl ani zpěv nebo výtvarná dílna s možností výroby různých motýlů – od malování, přes samolepky z různobarevných tapet, foukání přes šablony a vybarvování motýlích mandal. Zájemci si také prohlédli všechny prostory a byli seznámeni s plánem hlavním aktivit v následujícím období.

Více jak sedmdesátka návštěvníků si ze dne otevřených dveří odnesla nejen své výrobky, ale seznámila se i s různými pracovníky, získala potřebné kontakty na organizace, se kterými mohou spolupracovat, popřípadě hledat pomoc. „Završením celého dne byly nejen otevřené dveře tento den, ale i poznání, že v každičkém okamžiku se znovu rodíme, někdy je cyklus zrození delší a jeho součástí je tolik nečekaných zvratů a oklik, že člověk propadá hrůze a beznaději. V takových chvílích jsme tu my a chceme být s Vámi!, “ shrnula závěrem Květa Kadlecová.

Zařízení můžete najít na adrese Zlatá stezka 145 v Prachaticích. Projektová pracoviště KreBul, o.s. mají otevřeno od pondělí do pátku v čase od 10:00 do 17:00 hodin, Květa Kadlecová po telefonické domluvě.

Zpracoval: Zdeněk Krejsa, regionální redaktor, ICM Prachatice

Robert Kovarik, regionální redaktor, ICM Orlová

Městský národní výbor povoluje pořádání Majáles na žádost studentů Lékařské fakulty a ČSM. Čelo průvodu se řadí u budovy LF a v Pionýrských sadech.

Moje paměť sahá do poválečných let, neboť v roce 1945 jsem chodil do reálného gymnázia a bylo mi 16 let. Politicky jsem se vyžíval ve Svazu české mládeže (SČM) pod hesly nikdy válku, obejdeme se bez partají a musíme být jednotní. Činnost obnovily akademické spolky, například v Praze „Všehrd“, v mém rodišti – Dvoře Králové „Krakonoš“, ale na středních školách žádné spolky ani organizace krom sportovních kroužků a mužstev nebyly.

Do roku 1948 občas některá gymnázia pořádala majáles – vím např. o Novém Bydžově a Trutnově. Po nástupu tzv. lidové demokracie s vládou jedné strany a v plášti Národní fronty se konaly první majáles v režii SČM, ale po prověrkách a vyakčňování tzv. reakčních sil bylo rychle vše utlumeno, vznikl Československý svaz mládeže, ve školách všech stupňů se zřídily základní organizace. V krizovém roce 1956 se začaly odhalovat zločinné procesy, popravy, deportace, pracovní tábory, což se přičítalo kultu osobnosti J.V. Stalina, u nás pak váhavě K. Gottwalda.

Studentstvo reagovalo okamžitě oživením spolkové činnosti a hnutím za nápravu křivd, změnu režimu, kritikou školské politiky KSČ, vznášením požadavků po větší svobodě a samostatnosti. Bohužel, na podzim vypuklo ozbrojené povstání v Maďarsku, vpadla tam sovětská armáda, došlo k oboustrannému krveprolití a zrodilo se heslo o internacionální pomoci, které jsme prožili o dvanáct let později u nás.

Jaké jsou ony studentské požadavky – omezit vyučování marx-leninizmu, zajistit dostatek studijní literatury, odvolat nesmyslné školské reformy dle vzoru SSSR. (Provolávané heslo „Naší škole třikrát běda, když jí vládne Rudý děda /akademik a ministr prof. Zdeněk Nejedlý/.

Místo gymnázia jedenáctiletka – co to za parodii.

Útvar „svazaček“ vstupuje na Ulrychovo náměstí v modrých košilích s odznakem ČSM jen letmo přichyceným…

Na tribuně čestní hosté v čele s akademikem, známým chirurgem Bedrnou, který je zvolen Králem majálesu.

Další snímky zachycují transparenty, krojované skupiny. IV. Světový kongres studentstva (Mezinárodního svazu studentstva) v srpnu v Praze se zastoupením delegátů 69. zemí, jehož jsem se jako studující Vysoké školy pedagogické v Praze zúčastnil. Předsedal mu Jiří Pelikán, později poslanec Evropského parlamentu.

–

Jan Lyko, regionální redaktor, ICM Hradec Králové

Asi ve třech letech jsem se dostala na výchovu do české rodiny.

Tehdy jsem nechápala, proč mě maminka opouští a dává mě k někomu relativně cizímu. Důvod byl prostý – rodina potřebovala vydělávat a ve dvou se to přece lépe táhne. Tehdy jsem tomu nepřikládala význam, malému dítěti je to vesměs jedno. Ale určitý vztah a kontakt s rodinou byl omezen na minimum, což zpětně vnímám jako jednu z věcí, které si v sobě ponesu až do konce svého bytí. Nebyla to maminka, které jsem vyprávěla své zážitky z každodenního života. Nebyla to maminka, která mi foukala bebí, když mi bylo ouvej. Její roli převzala česká teta. Byla jsem tam až do dokončení čtvrté třídy na základní škole.

Už jako malá jsem byla docela šikovná, naučila jsem se téměř hned číst i počítat, jen to psaní mi dělalo problémy. Písanka byl můj největší nepřítel a až v pozdějším věku jsme přišli na to, proč tomu tak bylo – diagnostikovali mi lehkou dysgrafii. Díky ní jsem měla mezery i v geometrii, se kterou jsem se dodnes nepopasovala na výbornou, ale snažím se.

Nikdy jsem nebyla zrovna vzorňák, důtka třídního učitele byl můj nejlepší kamarád. Jsem nepořádná a nerada mám ve věcech až přílišný řád a pořádek. Jsem lemra líná, takže se těžko dokopávám k tomu něco se sebou dělat. Navíc jsem zapomnětlivá, a co si nenapíšu, to nevím. Tyhle problémy mě provází po celou dobu mých studií a asi taky díky nim mi to nejde tak, jak by si asi všichni představovali.

Co se kamarádů týče, nikdy jsem nebyla tím typem, se kterým by se bavili všichni. Držela jsem si odstup a těch pár přátel, které jsem měla v dětství, mám dodnes. Vyrůstali jsme společně, ať už na základce nebo na gymplu a je radost pozorovat, jak se v čase měníme. Co nám život dal a vzal, jak postupujeme dál v našich životech…

Na jedné základní škole jsem strávila čtyři roky. Byla blízko bytu mé české rodiny, ale daleko od bytu našeho. Když se maminka rozhodla vzít mou výchovu do vlastních rukou, zařídili mi přestup na jinou školu. Bylo to tam docela fajn, ale celou dobu jsem si zvykala na neustálou kontrolu ze strany rodičů, na kterou jsem nebyla zvyklá. Všechno se změnilo a já jsem ty změny špatně snášela. Naštěstí to byla pátá třída a já jsem si tehdy podala přihlášku na osmileté gymnázium, protože jsem chtěla odejít. Dostala jsem se, byla jsem třicátá. Naši to sice věděli, ale žádná odezva. Asi s tím počítali.

Přechod na gymnázium mě donutil společně s dalšími okolnostmi k tomu, abych předčasně dospěla. Už to nebyla ta malá rozmazlená holka, ale velká a rozumná slečna, která si šla za svým cílem. Bohužel se mi nepodařilo oproštění od nepříjemných a traumatizujících zážitků z dětství, takže to bylo krušné. Vlastně to pořád krušné je. Lituju toho, že jsem „dospěla“ tak rychle, že jsem to nedokázala postupně a méně bolestně. Bylo by to tak určitě lepší.

Táhla jsem za sebou břemeno své nevalné pověsti, které jsem hlavně v prvních třech letech dávala za pravdu. Měla jsem problém s vyučujícími, docházkou do školy a hlavně sama se sebou. Jednou dokonce táta musel jít do školy na kobereček, podruhé si ho zavolali. Pokaždé to byl velký průšvih, který se mi nikdy nepodařilo uhasit. Rány zahojil až čas, ale jizvy pořád zůstávají.

Jedním z prvních problémů, který vyvstal, bylo rapidní zhoršení ve známkách. Každé čtvrtletí jsem se pravidelně hroutila, protože jsem na TAK špatné známky nebyla zvyklá a nepodařilo se mi je opravit, spíše ještě zhoršit (na to mám opravdu talent). Psychické problémy nade mnou vítězily, chyběla mi citová stabilita a trpělivost, která opravdu přináší růže. Bojovala jsem spíše sama v sobě než se školou, hodně jsem všechno dusila a když přišel výbuch, nikdo to nechápal. Mysleli si (a myslí si to dodnes), že jsem divná.

Ten, kdo někdy nahlédl pod pokličku vietnamskému způsobu výchovy a měl možnost to prožít i zevnitř asi ví, o čem mluvím. Psychické týrání střídalo fyzické, rodiče (zejména matka) byli nepředvídatelní a nikdy jsem nevěděla, na čem jsem. Každý den jsem poslouchala řeči o tom, jaká jsem nevděčná dcera, která si ničeho neváží. Krůček po krůčku byly likvidovány i poslední zbytky mého již tak chabého sebevědomí. Nemohla jsem si dovolit nic říct, odmlouvat rodičům se přece nesmí – za žádnou cenu! Bála jsem se všeho, od nožů (které na mě vždycky brala moje máma), ovladačů (ty po mně ráda házela), obouváku (tím jsem dostávala v případě týrání fyzického) až po nůžky, které mě pokaždé připravily o vlasy. Všechno se to dělo proto, abych si pamatovala, kam už příště zajít opravdu nesmím. Je to opravdu náročné a jen opravdu silná osobnost to může vydržet a neopakovat stejné chyby. Hlavně se to nikdo nesměl dozvědět! Hned by začaly kolovat řeči a byl by z toho malér!

Neustálým dušením a skrýváním se ale situace řešit nedá. Je opravdu těžké se s tím vyrovnat a popasovat. A nejtěžší je to ze sebe dostat. Vysvětlí se tím mnoho věcí, ale můžete spoustě lidí ublížit. Někteří vás pochopí, někteří vám nebudou chtít věřit. Je to střet dvou přístupů – a silnější vyhrává.

Mezi tím vším, co jsem byla nucena zažívat, jsem sahala na všechny kariérní mety, které jsem chtěla. Využívala jsem při jejich dosahování hlavně cílevědomosti, trpělivosti a píle a nezřídka se mi to dařilo. Měla jsem všechno, co jsem si vytyčila… ale něco tomu chybělo – pochvala od těch, na kterých mi i přes to všechno záleží nejvíc. Jedno slovo je více než tisíce dalších, pokud se použije ve vhodnou chvíli. A to se nikdy nestalo. Dál jsem vyhrávala olympiády, i když jsem patřila mezi průměrné studenty a v ničem jsem nevynikala, ale dál jsem marně čekala, až přijde ten památný okamžik a někdo, kdo je pro mě nejdůležitějším člověkem na celém širém světě mě pochválí. Kariérně jsem byla vysoko, ale citově pořád nevyrovnaná – bylo to vidět.

Změnilo se to až s přechodem na středoškolskou výukovou metodu. Zůstala jsem mezi průměrnými, ale zjistila jsem, že mě něco baví víc a něco méně. Začala jsem ale s tím, že jsem se snažila dát se psychicky dohromady – to byl totiž základ úspěchu v jedné z nejtěžších výzev, tj. Turnaj mladých fyziků. Tehdy jsem si ověřila, že psychická síla tam je, jen je třeba ji podpořit a použít v ten správný čas. Vyrovnala jsem se se svým osudem, snažila jsem se dělat co nejméně problémů a přestala jsem se trápit minulostí. Však i tehdejší přítomnost ke mně nebyla milosrdná, málem jsem přišla nejen o všechno materiální, ale také o blízkého člověka. Začala jsem znovu, s částečně čistým štítem a stanovila jsem si vysoké cíle, ke kterým jsem se díky pracovitosti, trpělivosti a určité dávce štěstí propracovala. Byla jsem na vrcholu, ale zároveň na dně. Práce měla přednost před rodinou, utíkala jsem před rodinnou realitou do pracovního zápřahu, který jsem s přibývajícím časem špatně snášela. Psychosomatika asi taky funguje a moje tělo to nemůže vydržet.

Čím více se blíží můj odchod z gymnázia, tím více ve mně sílil pocit, že se sebou musím něco udělat. Že všechny ty kariérní vrcholy jsou sice pěkné a hezky se vyjímají v životopise, ale jsou vlastně k ničemu. Osud mě v tom tentokrát nenechal a úplnou náhodou jsem se dostala do skvělé komunity, kde jsem se našla. Až teprve v letošním školním roce mi došlo, že práce NENÍ vším, že člověk je člověkem, aby ukázal i osobnostní vývoj, který mi chyběl. Pomalu, krůček po krůčku se snažím dělat pokroky nejen akademicky, ale hlavně osobnostně. Každou volnou chvíli poctivě dělím mezi rodinu a přátele. Rodina je pro mě i přes všechny peripetie tím nejdůležitějším hnacím motorem. Pochvaly jsem se pořád nedočkala, ale přenesla jsem se přes to. Dostala jsem se do psychické pohody, což je to nejhlavnější a asi i nejlepší, co se mi povedlo. Výkyvy pořád jsou, protože psychoteror neustal, ale snáším to lépe než před lety.

S novými přáteli jsem také nabyla pocitu, že i já můžu dělat něco pro ostatní. Začala jsem (i přes svůj velice nabitý program) s dobrovolnictvím, které mi pomáhá získávat energii, kterou tolik potřebuju ke své práci. Naučila jsem se přehazovat práci na vedlejší kolej a dát přednost přátelům a těm vzácným chvílím, které trávíme spolu a užíváme si přítomnosti těch ostatních. Ubyly i výchovné problémy, kariérně to vypadalo spíše na sešup, ale osobnostně rostu – a to je hlavní. Dostala jsem se k něčemu, co mě opravdu baví a čeho se nevzdám. Konečně mám pocit, že nejsem na všechno trápení sama (i když pořád ráda řvu v koutku jako malá holka) a konečně jsem přestala žít jen a jen prací. Práci beru jen jako cenné zkušenosti do dalšího života, něco, co mě baví, ale kde už jsem přestala růst, protože jsem dosáhla na opravdu všechny mety, které jsem si vytyčila.

Všechno, co nyní zažívám je ve velkém kontrastu s tvrzením, jež poslouchám celé dětství. Nejsem nepotřebná, jen to chtělo najít místo, kde se budu cítit jako ryba ve vodě. Nejsem neschopná, jen si musím vybrat správný obor. Hloupá sice jsem, ale existují odvětví, kde to není tak vidět. Není pravdou, že mě nikdo nemá rád – stačí umět hledat. Nikdo jiný než moje máma netvrdí, že jsem se neměla narodit. Jsem divná, ale v určité společnosti to není vidět.

Smířila jsem se s tím, že neplním kodex správné vietnamské dcery. Jsem si vědoma následků, které mě můžou potkat po tom, co tohle uveřejním. Ale pro mě je důležité to, aby lidé chápali, proč dělám to, co dělám. A jinak než na mém životním příběhu se to vysvětlit nedá. Dokud nenahlédnete pod pokličku, nepochopíte to správně. A to nechci – za žádnou cenu.

Teď je to docela fajn. Mám kamarády, dobře našlápnuto a hlavně psychickou pohodu. Sice jí občas zamává nějaká nepředvídatelná událost, ale je to mnohem lepší, než před lety. Neustále se opakující výchovné přednášky pouštím jedním uchem tam a druhým ven – jinak bych se asi zbláznila. Učím se mít ráda lidi, bavit se s lidmi, nebýt sobecká a celkově objevuji nepoznané končiny v rovinách osobních vztahů. Chci ze všeho, co jsem prožila vytěžit něco, co mě posílí a dodá mi sílu jít dál. Psychoteror neustal a i teď mě pokaždé dokáže rozbrečet, ale je to daleko lepší, než to bývalo.

Všechno se v člověku odráží. Jak to dobré, tak to zlé. Z obojího se snažím vytěžit maximum. I z negativního impulsu se dá vykřesat pozitivní myšlenka. I z neřešitelné situace se lze dostat k situaci řešitelné. I pád je pohyb vpřed. Je jen na nás, jak žijeme. Jestli naše životy zařadíme pouze do pracovního koloběhu a na osobnostní růst nebudeme brát ohledy, nebo jestli dáme šanci i naší osobnosti, aby se ukázala nejen v pracovních situacích. Všechno je to jen a jen na nás.

Za ICM Cheb

Ngo Ngoc Anh, studentka Gymnázia Cheb

Možnost navštívit sklepy a další prostory prostějovské Palírny u Zelného stromu využili koncem února i členové Kloboukového klubu. Součástí exkurze do výrobní haly a skladovacích sklepů byl i bohatý výklad a ochutnávka. Účastníci tak poznali historii i současnost Starorežné.

Ve sklepních prostorách Starorežné je připravena malá expozice o její historii. Ta sahá až do 16. století, kdy se v domě U zeleného stromu na Žižkově náměstí vařilo pivo a kořalka. Palírna U Zeleného stromu byla jednou z prvních palíren, které pálily z obilí. Ve vitrínách jsou vystaveny etikety z různých dob fungování likérky.

U výkladních skříní ale expozice nekončila. Účastníci se dostali i na výrobní linku a ve sklepech viděli, jak velké jsou sudy s oblíbeným nápojem. Na konci prohlídky čekala na návštěvníky ochutnávka – čokoládového likéru a Staré myslivecké.

Exkurze členy Kloboukového klubu zaujala. „Jsem moc ráda, že jsem se zúčastnila této exkurze, byla to fakt dobrá akce. Zajímavý byl výklad paní průvodkyně, pověděla nám celou historii,“ řekla svůj názor členka Kloboukového klubu Věra Hořavová.

Zamluvit si exkurzi je možné kdykoliv, takže jestli hledáte zajímavý tip na výlet, určitě doporučujeme vyzkoušet!

Pár praktických informací:

Prohlídku si musíte domluvit alespoň týden dopředu, a to na pracovní den v čase od 8.00 do 13.00 hod. Počítejte s tím, že samotná exkurze trvá přibližně hodinu a její cena se odvíjí od velikosti ochutnávky:

• malá ochutnávka je v ceně 30 Kč na osobu a zahrnuje 2 druhy výrobků;
• velká ochutnávka vás bude stát 60 Kč na osobu a zahrnuje 4 druhy výrobků;
• pro školy/studenty lze domluvit exkurzi bez ochutnávky za 20 Kč na osobu.

Exkurze se může zúčastnit minimálně 10 a maximálně 45 osob. Více informací najdete na www.gsd.cz/exkurze.

-

Autor: Jakub Čech, Cyrilometodějské gymnázium a MŠ v Prostějově

-

Kateřina Opatrná, regionální redaktor, ICM Prostějov

Letošní novinkou však byl pokus o nový rekord a to vskutku tematický. Cílem bylo shromáždit na jednom místě co nejvíce lidí v pruhovaných námořnických tričkách. Tato smělá myšlenka se proměnila ve skutečnost a rekord opravdu okolo 14. hodiny padl. To byl však již program v plném proudu, neboť oficiálně začal ve 13 hodin. Z doprovodného programu bylo co vybírat. Namátkou historická vozidla, trampolíny a soutěže pro děti, skákací hrad a ukázky vodních záchranářů.

Stejně jako v minulém roce zajišťovaly po celou dobu konání akce doprovodný program také modeláři z třebíčského RC klubu SIG-N.A.L. Pochopitelně vzhledem k charakteru akce bylo mezi modely velké zastoupení lodí, a to všech kategorií a velikostí, od rychlých závodních trupů, přes moderně laděné a maketově zpracované jachty až po nevšední model plachetnice. Celkem se na hladině vystřídaly přes dvě desítky plavidel, čímž bylo zažehnáno tesknění po chybějícím výletním parníku. Ani vzdušný prostor nezel prázdnotou, protože byly přijatelné povětrnostní podmínky. Ve vzduchu se ukázalo několik akrobatických letadel.
Vzpomínku na druhou světovou válku oživily tanky Jägtpanther a Tiger v měřítku 1:16, dalším zástupcem vojenské techniky z pozdější éry byl raketový nosič MLRS.

Již tradičně si pozornost diváků vydobyla také RC auta v měřítku 1:10 a 1:8. Části vozů v měřítku 1:8 dodával sílu spalovací motor, který ještě přidal diváckému zážitku.

V závěru akce všechny účastníky krátce skropila náhlá přeháňka, ale nikterak zvlášť nenarušila průběh akce, ba právě naopak, bylo to příjemné Májové osvěžení. K pohodě celé akce přispěli také zpěváci ze skupiny Hobbit a moderátor Robin Šalamon.
Zkrátka, kdo vyrazil do autokempu Wilsonka rozhodně neprohloupil, počasí akci přálo, z programu si přišel na své snad každý návštěvník a rekord se podařilo pokořit. Kéž se v podobném duchu nese celá letošní sezona v kempu i na palubě parníku Horácko.

Jan Dvořák a Vladislav Větrovec

Robert Kovarik, regionální redaktor, ICM Orlová

Robert Kovarik, regionální redaktor, ICM Orlová

Vyhlášení proběhlo dne 26. dubna 2013 v prostorách organizátora soutěže Krajské rady dětí a mládeže Karlovarska. Krajská rada pořádá akci ve spolupráci s Asociací středoškolských klubů v ČR.  Svou první účast v této akci proměnil ve vítězství časopis Školáček ze  ZŠ 3 Chodov, těsně za sebou nechali časopis JOJO ze ZŠ Bukovany. Oba časopisy soutěžili v kategorii 1. a 2. stupeň základních škol.

V kategorii 2. stupeň základních škol obhájil své loňské prvenství časopis School magazíne vydávaný v ZŠ Ostrov, za nimi skončila 4. ZŠ Cheb se svým Šmejdíkem  a třetí příčku obsadil časopis Kamínky z Kamenky ze ZŠ Aš.

Nejvíce redakcí se přihlásilo od kategorie středních škol, kde vyhrál nováček této soutěže časopis Napříč, který je společným dílem Gymnázia Aš a MDDM Sluníčko. Na druhé místo  tak odsunul dvojnásobného vítěze předchozích ročníků ISŠ Cheb s časopisem Integráček. Pomyslné bronzové medaile dosáhla Střední zdravotnická škola Cheb a za ní následoval časopis Svobodné chebské školy Svodka.

Jako poslední byl oceněn webový e-zin Voice ISŠTE Sokolov, který obhájil své loňské vítězství v kategorii webových časopisů.

Všechny časopisy, které ve svých kategoriích skončily na stupních vítězů automaticky postupují do celorepublikového kola.

Tradičně byl projekt Soutěž školních časopisů realizován za podpory náměstka hejtmana Karlovarského kraje Bc. Miloslava Čermáka, který nad soutěží převzal záštitu.

ICM Cheb, Hana Šnajdrová