Nezisková, dobrovolná a výběrová celosvětová organizace Kiwanis International, která se aktivně zaměřuje na pomoc a podporu dětí ze sociálně slabších rodin, nadaných i hendikepovaných, vyhlašuje fotografickou soutěž Děti kolem nás

Soutěž je otevřena pro fotografy v následujících kategoriích:

• A – člen klubu Kiwanis International (nad 15 let) – fotografie o velikosti 30 x 45 cm
• B – nečlen klubu Kiwanis International (nad 15 let) – fotografie o velikosti 30 x 45 cm
• C – mládež do 15 let – fotografie o velikosti minimálně 20 x 30 cm

Soutěžit se bude ve třech tématických oblastech:

1. Dítě v nouzi – emotivně zachycené situace a momenty v životě dítěte v nesnázích
2. Nová šance pro dítě – emotivně zachycený okamžik pomoci pro dítě v nějaké nesnadné životní situaci
3. Setkání generací – emotivně zachycený a vyjádřený citový vztah věkově rozdílných generací a jedinců.

Soutěžní fotografie mohou být černobílé i barevné. Maximální počet fotografií na jednu tematickou oblast je pro každého autora 4 ks, případně 1 seriál fotografií o počtu 6 ks.

Zaslané snímky musí být doposud nepublikované. Místo vzniku snímků není omezeno.

Každá odeslaná fotografie musí být na zadní straně označena jménem autora, adresou bydliště, soutěžní kategorie, tematickou oblastí a číslem fotografie dle přihlášky.

Ukončení soutěže – odevzdání fotografií:

Podepsaná přihláška do soutěže včetně veškerých přihlášených snímků musí být doručena na adresu

Kiwanis club Prostějov
Národní dům
Vojáčkovo náměstí 218/1
796 01 Prostějov

v období od 1. února 2012 do 25. března 2012 (pro posouzení včasnosti odeslání je rozhodný den podání poštovní zásilky popř. osobního doručení).

K přihlášení se do soutěže je nezbytné řádně vyplnit přihlášku do soutěže umístěnou na stránkách www.kiwanis.cz a zaplatit registrační poplatek 100,- Kč.
Platbu zasílejte z ČR na účet číslo 247724430 / 0300, bez variabilního symbolu. V údajích o plátci vždy uveďte jméno, příjmení a bydliště účastníka soutěže.

Vyhodnocení soutěže a vyhlášení výsledků:

Vyhodnocení soutěže provede odborná porota v první polovině dubna roku 2012. Vyhlášení výsledků bude provedeno v pátek 25. května 2012 na slavnostní vernisáži v rámci XI. Konvence Distriktu Česká republika a Slovenská republika v Prostějově.

V každé kategorii a v každé tematické oblasti budou vyhodnoceni a odměněni 3 nejúspěšnější autoři a to hodnotnými a praktickými cenami.

Výstava vybraných a oceněných fotografií bude uspořádaná v Galerii Metro Prostějov a potrvá jeden měsíc. V rámci výstavy bude uspořádána dobrovolná sbírka, jejíž výtěžek bude věnován na charitativní účely.

Více informací najdete v propozicích v příloze článku nebo na webu organizátora soutěže www.kiwanis.cz.

Dotazy zasílejte na hinds.spacek@post.cz

Stanislava Rotterová, spolupracovnice Remixu – ICM Prostějov,  Olomoucký kraj

No a teď k těm smutnějším věcem. Už při prvním vstupu do naší třídy jsme si mohli všimnout, že naše řady čítají o dva žáky méně. Nelo a Aničko, chybíte nám tu. Za normálních okolností byste si toho ani nemuseli všimnout, avšak o hodině ruštiny to je vidět. Z 8 žáků nás je najednou jen 6, což znamená, že jsme skoro každou hodinu všichni zkoušení. No, třeba se tím zkoušením aspoň naučíme pořádně slovíčka. Nebo tak něco.

Od začátku roku, i když vám to tak nejspíš nepřipadá, už uběhl měsíc. A myslím, že se všichni shodneme na tom, že si stále na nic z minulého roku nevzpomínáme, ovšem učitelé to zřejmě nechápou a tak nás stále zahlcují novou a novou látkou. A my si pomalu sháníme vyškolené, a většinou poměrně drahé doučování. Ano, je to smutné, přátelé, ale je to krutá realita.

Pokud vás zajímá, na jakou školu se vydáme dál, tak to máte smůlu, protože to většinou ani sami nevíme. Víte, co je náplní prvního pololetí deváťáka? Hledáme na internetu vhodné školy, jezdíme po kraji a hledáme vhodné školy, sedíme doma a přemýšlíme o vhodných školách, spíme a zdá se nám o vhodných školách. A učitelé se pak diví, že se neučíme. Tohle mají přece deváťáci dělat, ne? Hledat vysněnou školu, vystudovat a dělat vysněné zaměstnaní. Tak uvidíme, kolika z nás se to podaří.

Jak to jen bylo? Oh, ano, od vašeho výběru školy se odvíjí vaše celá budoucnost. Stačí krůček vedle a celý váš život může být katastrofa. Takže hodně štěstí, deváťáci, nikdo se vás přece nesnaží vystresovat, jde jen o školu!

–

Autor: Zuzana Koláčná, 14 let

školní časopis EXOT-i

škola: ZŠ Dobruška, Pulická 378, kraj Královéhradecký

kategorie: vlastní umělecká tvorba – zamyšlení

–

Petr Kantor, regionální koordinátor – redaktor, kraj Moravskoslezský

„Spusťe plachty,“ zakřičí od kormidla kapitán Pepa a bocman už organizuje kadety. Všichni se hrneme uchopit alespoň jedno lano, abychom si to zkusili. Dvě plachty na předním stěžni se rozvinou, a já si oddechnu, že jsem plachtu jen odgasketovala, nikoliv odvázala. La Grace sebou mírně trhne, kapitán vypne motor. Plujeme už jen na vítr. Loď se houpe a je to po týdnu, co stála na rejdě před Las Palmas, nezvyklý pocit. Na kotvě se houpala jen do stran. Teď se houpe i zepředu dozadu a na to si tělo musí chvíli zvykat. Na palubě zůstává jen služba. Ostatní zalezou do svých kajut a kójí a nabírají síly na svou službu.

Hlídky jsou čtyřčlenné a střídají se po dvou hodinách celou noc. Naše hlídka půjde na řadu jako druhá a dozor nad ní bude mít bocman. Takže já mohu zapadnout do své kóje a nechávám se uhoupat k spánku. Je to trošku náročné, abych se na své horní posteli udržela, musím občas zatnout všechny svaly. Nedokáži si představit, co by to se mnou dělalo, kdyby přišly pětimetrové vlny. Teď jsou tak tří metrové.

Během usínání vzpomínám na svoje pocity, ještě před týdnem. Mám já to zapotřebí? Obětovat týden volna a jet pracovat na loď? Vždyť ani pomalu nevím, jak se drží štětka, jak se natírá. Flexy se bojím jako čert kříže. A studovat jsem šla proto, že mám obě ruce levé. Co já na té lodi, o které jsem toho spoustu slyšela, už i spoustu řádků napsala, budu vlastně dělat. Leda, že se spřátelím s kuchařem a budu se starat o blaho žaludků posádky.

To byly myšlenky, které se mi honily hlavou, když mi kamarád Viktor, někdy na jaře řekl, ať za ním přijedu. Teď má na lodi funkci bocmana. Padlo rozhodnutí, že mě paluba La Grace přivítá koncem října na ostrově Gran Canaria, kde se bude připravovat na přeplavbu Atlantiku. Půvabná, jak zní volný překlad jména lodi, totiž sychravou část roku stráví ve slunném Karibiku a předtím se musí dotáhnout lanoví, vytrimovat plachty, loď by také měla dostat nový nátěr, aby nedělala ostudu, prostě na lodi se vždycky práce najde.

Kromě toho měla jít La Grace i z vody, aby se pod čárou ponoru natřela antifoulingem. Navíc Karibik je pověstný šášní lodní – vodním „červotočem“, kterému moc chutná dřevo lodě. I na ni má antifouling působit odpudivě. Z finančních důvodů se to však odsunulo až na Kapverdy.

Magická přitažlivost La Grace
Loď La Grace je splněným snem. Snad každý malý kluk snil jako malý o tom, že bude námořníkem, sen se však splnil jen několika dobrodruhům a vytrvalcům. Přeci jen jsme vnitrozemský stát a vlastní námořnictvo vinou novodobých pirátů typu Viktora Koženého nemáme. Naposledy se Češi mohli svézt na plnoplachetníku za Rakouska Uherska. Teď moře a oceány brázdí už jen několik lodí s vysokým oplachtěním, takzvaných tallshipů, většinou jsou využívány jako školní lodě. Už ale nejsou z voňavého dřeva, ale z oceli. Na světě jich je posledních pár a kamkoliv tyto hrdé lodě přijedou, stanou se v přístavu hned obletovanými kráskami.

Největší příležitost je spatřit je na každoročních závodech Tall Ship Race. V roce 2006 se tohoto závodu zúčastnila i česká plachetnice Princess, které nikdo neřekne jinak než Princezna. Právě na její palubě se začal psát příběh La Grace.

Hlavním kapitánem La Grace je Pepa Dvorský. Je také jedním ze tří spolumajitelů lodi. On je jedním z mála, kterým se sen splnil. Moře brázdil nejprve v rámci jachtařského klubu v Hradci Králové, a po revoluci i na malých i velkých lodích, ať už s plachtami nebo bez nich. Právě on je vlastníkem výše zmíněné Princezny. Pepa, vždy snil o velké dřevěné lodi, kterou si postaví.

Na palubě Princezny plul také jihočeský modelář Dan Rosecký, který si kdysi chtěl vyzkoušet, jak se na lodích, které si doma staví zmenšené, plulo. A tak si postavil loď Miamiti, která nyní pluje po jihočeském Bezdrevu.

Třetím do party byl Viktor Neuman. Nejmladší člen posádky, který miluje dobrodružství a do každého se vrhne po hlavě. S La Grace prakticky vyrostl, provází ji od jejích plenek až do současnosti. Viktor, kterému nikdo neřekne jinak než Viky, v Česku opustil práci, přítelkyni, kamarády, sbalil batoh a odjel do Egypta dozorovat stavbu La Grace. On byl u toho, když se v suezské loděnici pila poprvé zakousla do dřeva. On nyní ví, kam vede které lano a kterou plachtu ovládá. On to teď učí ostatní.

La Grace se začala stavět koncem roku 2008. V Egyptě proto, že se tam zastavil čas a lodě tam staví způsobem běžným v 18. století. Loďaři stále ještě používají teslice a neodlévají lodě do pravoúhlých forem. Na druhou stranu s mnoha nástroji, které nám usnadňují práci, je seznámili Češi, kteří na stavbu jezdili pomáhat. Přes den Viky dohlížel na stavbu a po večerech si přes Skype telefonoval a psal s Pepou a Danem. „La Grace je první loď, která byla postavená po Internetu,“ říká nyní skoro bez nadsázky Dan.

Část lodi (stěžně, ráhna, kladky, kormidlo a mnoho dalších dřevěných částí) se vyrábělo v Česku ve Valašském Meziříčí, i tam přijížděli stovky dobrovolníků z celého Česka. Truhlář Vilém Pavlica dal k dispozici svou dílnu. Postupně rezignoval na celé své podnikání a změnil se v lodního tesaře.

Na vodu byla La Grace spuštěna 5. prosince 2010. Na jaře z Egypta vyplula do Řecka, kde byla 1. května 2011 v Athénách pokřtěna a celé léto její příď rozrážela vlny Středozemního moře. Na podzim Gibraltarskou úžinou vstoupila do vod Atlantského oceánu a zakotvila na opravy v Las Palmas.

Den práce na lodi = den plavby jako kadet zdarma

V Las Palmas mě na dělové (střední) palubě lodi přivítal čilý pracovní ruch. Obr Jafi sedí u sudu a vybarvuje si lafety děl. Jakmile mě spatří, tak už se ke mně hrne a rve mi štětec do ruky. „Tohle budeš zítra dělat ty. Potřebuje to jemnou ženskou ručku,“ směje se na mě. Jafi. Je vidět, že o mojí „šikovnosti“ ještě neslyšel. Nicméně si začnu hledat, s čím bych kde mohla pomoci. Mou aktivitu mírní Pepa. „Dneska už pomalu končíme, tak se tu porozhlédni a šetři si síly na zítra,“ odhání mě pryč. Tak ostatní pozoruji při práci a snažím se s nimi seznámit.

Na opravy La Grace přiletělo na ostrov Grand Canaria asi dvacet dobrovolníků. Všichni bez nároku na nějakou mzdu. Pepa už při stavbě lodi v Egyptě vyhlásil: „Den práce na lodi rovná se den plavby jako kadet zdarma.“ Většina současných dobrovolníků tak bude tvořit posádku lodi na přeplavbě do Karibiku.

Posádku dosti pestrou. Kaskadér a herec Jafi, letecký publicista Martin a student Aleš to jsou zaměstnání ještě dosti banální. To takový Vlasta prodal sádrokartonářskou dílnu, aby mohl na padáku a za pomocí jiných plachet obletět celý svět. A třeba takovou Portugalku Fillipe si v Gibraltaru vyhlédl kapitán Bobeš a pod průhlednou záminkou, že se potřebuje naučit španělsky a portugalsky, ji přemluvil k cestě přes půlku zeměkoule. Ano, na této lodi jsou i ženské, a to i když se říká, že ženská na lodi znamená pohromu. Je nás tady dokonce pět.

Ctí se zde zásada: „Ženská na lodi buď bude tahat jako ostatní, nebo dá všem.“ Takže Matylda se ohání štětcem a bruskou, Jana převazuje žebříky a já se motám kolem bocmana a dělám mu pomocnou sílu a „podržtašku“.

„Chtěl bych, aby loď plula pod českou vlajkou a vyrůstali na ní noví námořníci,“ vypráví kapitán Pepa. „La Grace by měla být školní lodí a zájemci by se na ní měli učit námořnickému řemeslu.“ Kvůli komplikovaným českým námořním předpisům však loď zatím pluje pod holandskou vlajkou. „O české vlajce jednáme,“ je kapitán optimista.

Návrat do minulosti, ale s moderní technikou
Briga La Grace na první pohled vypadá jako z dávné minulosti. Délka lodi i s čelenem přesahuje třicet metrů a šířka něco přes šest metrů. Ladný tvar dřevěného trupu doplňují dva stěžně s příčným oplachtěním. Na každém stěžni jsou dva koše (první asi ve výšce deset metrů a druhý o sedm metrů výše), z nichž v dřívějších dobách měli námořníci dobrý přehled o tom, co se děje v dáli a podávali na palubu zprávy, třeba zda někde není na kolizním kurzu loď, či zda se neblíží obávaní piráti.

Výlet do koše mám slíbený. Takže pohled z paluby do výšky mi pěkně zrychluje tep. Samozřejmě na lodi nechybí ani motor, ale pokud je to jen trochu možné, pohání loď dopředu vítr. Daň naší digitální společnosti loď splácí navigační i bezpečnostní technikou. V kapitánské kajutě pod zadní (kormovou) palubou nechybí GPS navigace s mapovým lotrem. Co chybí, je autopilot. Za plavby se u kormidla střídají kadeti. Na úrovni kapitánské kajuty se v zádi lodi nacházejí také čtyři kajuty pro platící cestující. Vždy dvě a dvě jsou spojeny koupelnou.
Do kuchyně, která je pod dělovou palubou, mě navigoval nos. Na lodi musí být dobrý kuchař, jinak hrozí vzpoura. A La Grace na kuchaře měla štěstí. Ivo Pokluda několik let sloužil na velkých nákladních lodích. „Kuchař na lodi je buď dobrej nebo mrtvej,“ říká sám. Ví, co posádka potřebuje, umí si poradit v každé situaci a vlny při plavbě ho nerozhází. Lodní kuchyň mě překvapila svou velikostí a vybaveností. V pohodě se tam vešli dva lidé a ani se moc nezabíjeli.
Pro kuchaře vezu „z civilizace“ majoránku, oplátkou dostávám rum. Ta výměna se mi líbila. Taky se dozvídám, že na lodi se zásadně neťuká o sklo, ale přes prsty. Prý proto, aby se nebudili mrtví námořníci a nebylo jim líto, že si nemohou dát. (Ve skutečnosti zvyk neťukat si vznikl v malých a nízkých kajutách válečných plachetnic, kde bylo téměř nemožné dosáhnout na všechny, s nimiž si člověk připít, proto se sklenka k přípitku jenom pozvedala).

Před kuchyní jsou dvě kajuty a vedle ještě jedna. Tu přímo před kuchyní si pro sebe usurpoval bocman. V této části lodě se také nachází jídelna, na jejíchž stěnách jsou palandy pro kadety, takže jsem kadet, alespoň podle toho, kde spím. Palandy jsou také v takzvané kadetské kajutě úplně v přídi, odkud je přímý východ na dělovou palubu. Když zazní poplach, nemusí námořníci probíhat celým podpalubím, ale jsou „v akci“ hned.
Do prohlídky lodě zazní z paluby hudba. To kuchař svolává posádku k večeři. Dneska máme vánoce, podává se ryba s bramborovým salátem. Kuchař se napoprvé vytáhl a servíruje i dezert. Sladkou tečku obstarávají palačinky s tvarohem a ovocem.
Večer na lodi je nádherný. Vítr pohvizduje v lanoví, loď se houpe a člověk nemusí vůbec nic. Jen sleduje hvězdy, povídá si s ostatními, a když se zadaří, potká se s kolující lahví rumu. Postupně všichni odpadávají do svých kajut.
Ráno o půl osmé rozezní na střední palubě bocman svou píšťalu, to má být jako pokyn k vyhrabání se ze spacáku. Snažím se rozlepit oči, ale sleduji, že se žádný kalup nekoná. Na pískot reaguje jen kuchař. Většina posádky se na palubu začne trousit až těsně před snídaní. A bocman? Ten na to jde fikaně a s rozvahou. Vyburcuje k činnosti celou posádku, a pak se ukryje znovu ve své kajutě, vyjde z ní, až když kuchař zahraje na svou fujarku signál pro snídani. Na práci je třeba se posilnit.
Po snídani proběhne krátká porada a rozdělí se práce. K práci s nástroji je ale třeba elektřina a tu obstarává naftový generátor umístěný v koši na hlavním stěžni, aby nesmrděl a nehlučel na palubě a nedostala se do něj mořská voda. Dobrovolník si vezme sedák, lahev s naftou a vyleze nahoru a spustí generátor. Brusky a flexy se rozběhnou.

Po varování o mojí šikovnosti a v obavách o moje ruce mi je přidělena „voňavější“ práce. Vyfasovala jsem štětec a plechovku s karbolem. Natírám všechny kladky. A že jich na lodi je! Naštěstí ty ve vyšších pozicích už natřel někdo jiný, takže na mě zbyly jen ty v „přízemí“. Natírají se tím třeba dřevěné železniční pražce. Je to vlastně fenol, který chrání dřevo proti plísním. Chvilku mi trvalo, než jsem si na jeho vůni zvykla, ale pak mi i docela voněl a pracovala jsem s ním ráda. Natírat kladky není jen tak. Kladky jsou členité a vedou skrz ně lana, která by se naopak s karbolem potkat neměla, protože bocman nemá rád špinavá lana. Občas to vyžaduje i značnou akrobacii se k některým kladkám dostat, takže děkuji své hypermobilitě, která mi umožňuje se mezi lany proplétat doslova jako had. Stále musím přemýšlet, jak se dostanu k támhle té kladce, kterou vidím pod sebou, ale nemám se kde chytit. Tahle zábava mi vydrží na téměř celou dobu mého pobytu.

Po prvním dni, kdy pro mě bylo vrcholem vylézt do půlky provazového žebříku, se druhý den s jištěním odhodlám i na čelen, kde kladky také potřebují karbolovou masku. Není to nic jednoduchého. U pasu mám přivázanou sklenici s karbolem, štětec jsem si přivázala taky kolem ruky, aby nezmizel v mořských hlubinách. V jedné ruce držím štětec, druhou se držím a ručkuji po laně a oběma nohama balancuji na jiném provazu. Snažím se štětcem kolem sebe moc nemáchat, protože za karbol na plachtách bych nejspíš skončila přivázaná ke stěžni a bocman by přistoupil ke středověkým trestům. Je to práce skoro nekonečná. Navíc když už si myslím, že jsou natřeny všechny, objeví se nějaká, která svou světlostí žaluje, že se jí ještě nikdo nevěnoval.
Pracuje se od snídaně do setmění. Odpočívá se málo. Čilý pracovní ruch utichá jen při polední polévce, anebo když už se to na sluníčku nedá vydržet a naskáčeme do vody. Pro některé je to také možnost konečně se umýt. S hygienou se to na lodi obecně moc nepřehání.
Na lodi jsou dva rozvody vody – sladká a slaná. Se sladkou vodou se musí šetřit, protože ji je jen omezené množství (to co se vejde do tanků) a z té mořské zůstává na kůži sůl a škrábe. Námořníci se sladkou vodou pořádně umyjí jen v přístavech. Slaná se používá i na čištění zubů. Zuby se tím prý bělí, kapitánovi to prozradil jeho zubař.

Výsadek na břeh
Po večeři už neexistují povinnosti, každý si dělá, co chce. Pár lidí se vydá v malém člunu na břeh. Už nemohou sami se sebou vydržet a první co vezmou ztečí, jsou přístavní koupelny, aby naplnili cimrmanovské heslo „do hospody s umytýma nohama“. Tedy hlavně někam kde je Wi-Fi zadarmo. Je třeba dát domů vědět, že jsme v pořádku a kamarádům na Facebooku napsat, jak se máme báječně, jak se v listopadu koupeme. Také kolegy z redakce tou informací v listopadových mlhách jistě potěším.
Bary jsou plné, Las Palmas je totiž nejčastější výchozí bod pro cestu přes Atlantik. Spousta lodí tam čeká, až začne foukat příznivý pasát, se kterým do Ameriky trefí každý. Stačí jen nechat loď dělat, co má v úmyslu a hlavně se jí do toho moc neplést. Proudy a pasát udělají většinu práce za námořníky. Zasedneme, objednáme si piva. Místní Wi-Fi je ale přetížená a stále padá. V tomhle se nedá pracovat.
Drze zneužiji své povolání; po slovech: „I am editor and i need internet for my work,“ majitel baru připojuje můj notebook k Internetu natvrdo konektorem. A ještě dostávám jako pozornost podniku zdarma pivo. Bohužel malé. S udivením na tu dvoudecovou sklenku koukám a pak mi to dojde. Nejsem v Česku, kde se automaticky nosí velké, tady se automaticky nosí malé a velké se musí speciálně objednat. A navíc já jsem žena a ty přece pijí jen malá piva. Pro příště jsem ponaučena. Mám hotovo, článek o opravách lodi jsem odeslala, kluci viděli zápas Plzně proti Barceloně, takže nastal čas se vrátit se k lodi a povinnostem.

Trápení s děly
Někdo chytrý kdysi prohlásil, že loď je hotová, až když se tříští o útesy. Možná by se úsloví „práce jako na kostele“, mělo změnit „na práce jako na lodi“. Když jsem skončila s karbolínem, postoupila jsem k dělostřelectvu.
Na La Grace je osm funkčních děl. Nabíjejí se zábavní pyrotechnikou. Vydávají tedy jen velké rány a dýmí, ale nebezpečná nejsou. V Las Palmas se děla rozebrala. Kovové hlavně se sundaly z lafet, lafety se zbavily koleček, kolečka a kovové části na lafetách se zbavily staré barvy a rzi a pak se konečně dostaly ke mne.

Uvelebená na příďové palubě s barvou a malým štětečkem vzpomínám na dětství, kdy jsem si hrávala s omalovánkami. Postupně děla zaměstnala všechny, protože dokud nebyla hotová, nemohla se zakonzervovat a uklidit do podpalubí, aby se během plavby do Karibiku nezničila.
Takovému Jafimu se naježí všechny chlupy na těle ještě dnes, když slyší slovo dělo.

Přípravy na vyplutí
Před plavbou přes Atlantik se ještě musí doplnit zásoby, a tak jeden den mi kuchař po snídani předá vařečku a se slovy: „Tu čočku, co se vaří dole, nepřipal, až bude měkká, tak ji vypni, a nic nedělej,“ vleze do člunu a spolu s Fillipou a Janou vyrazí půjčeným autem na nákupy.
Na palubě se zatím finišuje. Uklízí se piliny, roztahané nářadí se vrací na svá místa. Vše se upevňuje, aby to zůstalo na místě i při atlantských vlnách. Smotávají se lana a v přesně stanoveném pořadí se uklízí do beden, aby byla připravená kdykoliv k použití a aby každý věděl, kde jsou. Muži drhnou palubu. „Tady vojenské co je mokré, to je čisté, neplatí,“ kontroluje čistotu paluby kapitán Bobeš.

Bocman za mé a Jožkovi asistence dopoledne připravuje lana pro upevnění plachty zvané gib. Česky se jmenuje kosatka, je to trojúhelníková plachta umístěná na přídi. Odpoledne začneme gip natahovat. K natahování plachty je třeba bezvětří, a to nastalo. Jožka uvolňuje plachtu na přídi. Já s bocmanem balancuji na čelenu. Podávám mu oka a provázky, kterými pak plachtu spolu přivazujeme. Plachta pomalu po laně stoupá a já si v duchu užívá pocit, že u v mých očích tak důležité, mohu asistovat. Má radost však netrvá věčně. Přesně dle Murphyho zákonů se začne do již natažené plachty opírat vítr, který ještě před chvílí nebyl. Najednou vidíme, že loď se hýbe a přibližuje se k vedle kotvícím lodím. Kotva špatně drží a vítr je silný. Ještě chvilku přemýšlíme, že by se dal nastartovat motor a loď by mohla po rejdě driftovat, ale motor je rozebraný a ještě chvilku potrvá, než ho strojník složí. Plachtu tedy zabezpečíme proti rozvinutí a opouštíme čelen.
Dlouho nezahálíme. Vrací se lidi z nákupu a všichni do podpalubí uklízíme zásoby. I při jejich rozmístění se musí přemýšlet. Musí být snadno dostupné, nesmí se kazit a nesmí bezdůvodně při náklonu lodě padat. Večer dorazí známí z jiné lodi a zpíváme a koštujeme si navzájem tekuté zásoby.

Vyplouváme
V pátek ráno, skoro všichni vstaneme, jakmile zazní budíček. A dobře děláme. Do městského přístavu míří další „plovoucí panelák.“ Tak se označují obrovské zaoceánské turistické lodě (cruise ship), kde člověk, když nechce, nespatří moře po celou cestu. V Las Palmas zakotví každou chvíli nějaká. Tahle je ale výjimečná. Když připluje blíž, vidíme, že máme tu čest s Queen Mary 2. Kdysi nejmodernější, největší a nejrychlejší zaoceánskou lodí. Teď ji prvenství sebrala Freedom of the Seas. Kapitán připlouvající královnu oceánů pozdraví podle zvyku lodní sirénou a dostaneme odpověď.
Dokončujeme úklid a přípravy na vyplutí. Všude je cítit nervozita před cestou a neobejde se to ani bez drobných rozmíšek. Já leštím lodní zvony. Musí se lesknout. Nejprve se z nich obrousí drobné nečistoty, pak se nanese brusná pasta, zvon se znovu vycídí, a pak se vazelínou vyleští. Po práci se konečně podívám na palubu lodi z ptačí perspektivy. Bocman konečně našel čas a bere mě do koše. Nohy se mi klepou, když stoupám na první provazovou příčku, pak už to jde ráz na ráz až do převisu těsně pod košem. Tam mi Viky ukáže, kde se mám jistit a já se vydávám zdolat poslední překážku. Viset zády k palubě v hloubce asi deseti metrů není zrovna dvakrát příjemný pocit, a tak úleva, když zase došlápnu na dřevo je veliká. Nahoře je úžasné ticho a lidi na palubě jsou jako trpaslíci. Kochám se pěkným výhledem a přemlouvám nohy, aby se přestaly třást. Nabídku výletu na brámový koš (ve výšce asi 25 metrů) už odmítám. „Musím si nechat něco na příště.“ Jsem ráda, že jsem si svůj výstup na stěžeň odbyla na kotvě v přístavu a ne na rozbouřeném moři.
Bocman ještě udělá základní školení, ale většinu toho si nechá, až bude posádka pro Atlantik kompletní.

„Kotvu nahoru,“ zavelí kapitán a Běžně kotvu vážící 160 kilogramů vytahuje elektrický vrátek, ale ten už je zase rozbitý, takže kadeti mají rozcvičku. Točí klikou a kotva pomalu stoupá nahoru. Po několika málo metrech zjišťujeme, že řetěz je zarostlý řasami. Takhle kotva do kotevny nemůže, protože by smrďěla. Wapka je rozbitá, takže s Matyldou nafasujeme kartáče a z člunu ji před tím, než zapadne do kotevny, drhneme.
Ještě zamáváme odplouvající Queen Mary 2 a vyrážíme natankovat naftu a doplnit vodu do nádrží. U mola stojíme dvě hodiny. Část posádky vyrazí ještě do města a já se neplánovaně podívám až na košové ráhno (ve výšce 17 metrů). „Pomůžeš mi odgasketovat košovku?“ Zeptal se bocman a já po chvilce vezmu sedák a vydám se s ním nahoru. První část cesty znám, tu jsem zdolala už dopoledne. V koši mi Viky ukáže, jak se dál jistit a leze druhou stranou. Cesta nahoru mi trvá týden. Nahoře mi bocman vysvětluje, jak se to dělá a které provazy mám odmotat. Samozřejmě, že málem rozvážu ty špatné, ale bocman mě včas řevem zastaví. Ono to není nic snadného odgasketovat plachtu. Nahoře se přicvaknete nakrátko k ocelovému jistícímu lanku, které jde podél ráhna. Nohy dáte na provaz pod ním, překloníte se přes ráhno a OBĚMA rukama se pustíte a manipulujete jimi s gasketou. Po rozvázání se musí svázat do panenky, aby nevlály a nezachytily se v nějaké kladce. Jsem ráda, když jsem zase na palubě.

Z Las Palmas do Puerto de Mogán
Od mola čerpací stanice odrážíme už za tmy. „Plachty dolů,“ velí kapitán, jakmile se vymotáme z přístavu a vypíná motor. Na předním stěžni se rozvine hlavní a košová plachta loď vyrazí kupředu.
Jsem až v druhé hlídce, takže zalézám do podpalubí a za houpání lodě se snažím sbalit si, protože zítra tuhle plovoucí krásku musím opustit. Nejenže mi pobyt v podpalubí s hlavou skloněnou v batohu nedělá moc dobře, ale málem se přerazím i o stůl, který podpalubím volně cestuje. Tady je vidět, jak je správné připevnění důležité! Raději ještě vyrazím na palubu nadýchat se svěžího vzduchu. Po návratu zpátky s bocmanem ještě vyrazíme přerovnat zásoby, protože se nám nelíbí ten cinkot lahví. S hrůzou zjišťujeme, že kuchař dal všechny skleněné lahve nahoru a vedle sebe, tak je rozstrkáme mezi měkké věci. Zaleháme, abychom neusnuli při hlídce.
Když mě půl hodiny po půlnoci vzbudí, moc se mi ven nechce. Zrovna míjíme letiště. Přistávací dráha svítí do noci a blíží se k ní letadlo, za chvilku bezpečně dosedne. To mi znovu připomene, že ráno dovolená končí. Během hlídky se střídáme ve čtyřech u kormidla. Povídáme si a pozorujeme obzor, zda nám tam nehrozí nebezpečí. Kormidelník musí udržovat stanovený kurs a přístroje reagují zpomaleně. Když na mě přijde řada u kormidla, mám rozptyl kursu i několik desítek stupňů a přivádím tím bocmana k šílenství, ale i já se to ke konci naučím a už nepluji do Afriky, ale kopíruji pobřeží ostrova Gran Canaria. Každou uplynulou půlhodinu musí služba ohlásit zvonem. Střídání hlídek se ohlašuje dvojím zazvoněním. Jsem ráda, že je to za mnou a s úlevou odcházím do podpalubí.
Do Puerto de Mogán doplujeme v devět hodin ráno. Můj výsadek je bleskový. Cestou na letiště si ještě z taxíku dělám poslední fotku La Grace. Je mi líto, že u další etapy plavby nemohu být na palubě. Určitě bych se ze mne pod vedením kapitána Bobeše a vydatné pomoci dalších členů posádky stala na Atlantiku zdatná námořnice. A v hlavě mi začíná klíčit nápad, že chci být na jaře u toho, až se Půvabná bude vracet z Karibiku domů do Evropy, alespoň na část této etapy.

–

Pro Remix napsala Maf

–

vložil Jan Lyko, regionální koordinátor – redaktor, Královéhradecký kraj

Pokud cestujete na delší vzdálenosti mezi většími městy, je velká pravděpodobnost, že mezi nimi najdete spojení poskytovaná různými dopravci. To už dlouho platí pro autobusy, od letošního roku i pro vlaky, prozatím mezi Prahou a Havířovem. Za zapamatování stojí, že kde je dálnice, tam je pravděpodobně i autobusový dopravce, který se snaží získat zákazníky nižšími cenami, než nabízejí nejen ostatní autobusy, ale i vlaky.

Pro prvotní orientaci v cenách jsou pořád nejlepší jízdní řády IDOS. V IDOSu ovšem vidíte jen základní ceny, za které jízdenku koupíte u dopravce těsně před odjezdem spoje. Prakticky každý dopravce má vybudovaný systém slev, registrací, akcí a speciálních jízdenek, které vám umožní cestovat až o polovinu levněji. V některých případech jsou slevy vázány na zakoupení časově omezené zákaznické karty – ale předpokládáme, že pokud jezdíte tak často, že takovou jízdenku potřebujete, už o ní všechno víte. Zabývat se proto budeme jízdenkami, na které dosáhnete bez ročních poplatků.

České dráhy
České dráhy jsou největší český dopravce a cestování s ním je v mnoha ohledech nejsnadnější. V jeho systému slev není snadné se vyznat, ale jde to. Váš první pohled by měl padnout na jejich Akční nabídku.

Pokud tam váš spoj není, vyzkoušejte Cenového asistenta. A také eShop ČD, kde si můžete jízdenku rovnou zakoupit. Může se to zdát zvláštní, ale Cenový asistent někdy zatají ceny nabízené eShopem a naopak eShop ceny nabízené Cenovým asistentem. Proto rozhodně použijte oba způsoby a najděte cenu, která vám bude nejvíce vyhovovat. EShop vyžaduje bezplatnou registraci, platit lze platební kartou přes Internet a zakoupenou jízdenku lze vyzvednout u pokladny na nádraží nebo na větších nádražích v automatu s dotykovou obrazovkou po stisknutí tlačítka „Nemám kartu“.

Výsledek můžete ověřit ještě na serveru Jízdenky.nanádraží.cz – neoficiálním kalkulátoru jízdného Českých drah.

Za zapamatování stojí, že České dráhy dávají zpáteční slevy, slevy pro skupiny od dvou osob a slevy SporoTiket při nejkratší cestě mezi krajskými a okresními městy. Ty jsou nejlevnější při objednání týden předem přes eShop ČD.

Student Agency / RegioJet
Student Agency se soustředí na dálniční spoje mezi krajskými městy a její vlaky jezdí po trati z Prahy do Havířova. Všechny spoje najdete na zluty.cz a nejlevnější jízdenky dostanete, když si bezplatně registrujete kreditovou jízdenku a uložíte si (například platební kartou) kredit ze kterého budete nakupovat jízdenky. Na příkladu ceníku jízdenek z Hradce Králové do Prahy je vidět rozdíl běžných cen a cen kreditových jízdenek. Příjemný bonus je u SA čokoláda/káva/čaj v ceně jízdenky a WiFi připojení, ale dlužno dodat, že palubní připojení v praxi funguje jen do dvaceti kilometrů od měst. Jízdenku lze rezervovat i zaplatit z kreditu přímo na stránkách zluty.cz i pomocí SMS nebo, pokud máte chytrý telefon s Androidem, aplikací Student Agency SMS Rezervace nebo BusBooker. Zaplacenou jízdenku nemusíte před cestou nikde vyzvedávat, stačí stevardce při nástupu sdělit desetimístné číslo jízdenky.

Ostatní dopravci
Podmínky a slevy dalších dopravců najdete vždy na jejich webových stránkách, například Eurolines. Stránky nemusíte nikde hledat, odkaz na stránky dopravce najdete v IDOSu u každého uvedeného spoje. Za rok by měl na koleje vyjet další dopravce, LEO Express, a konkurovat Českým drahám i RegioJetu. Doufejme, že konkurence dále sníží ceny a zpříjemní nám cestování. O konkurenci železničních dopravců v Česku si můžete přečíst hezký článek na Wikipedii.

V některém z dalších článků si povíme, jak za cestování ušetřit systémem spolujízd, jak si takové spolujízdy domluvit a na co si při spolujízdách dát pozor.

–

Jan Lyko, regionální koordinátor – redaktor, Královéhradecký kraj

Většina bank tuto službu zákazníkům poskytuje zdarma – ušetříte tedy za výběr z bankomatu. Ve skutečnosti služba zdarma není, ale poplatek za platbu kartou platí bance prodejce, ne zákazník.

Jak na to?
- U pokladny před platbou nákupu oznámíte vybíranou částku. To může být sto až 1500 korun v celých stokorunách. Podmínkou je nákup v hodnotě minimálně 300 korun.
- Peníze obdržíte spolu s účtenkami z pokladny a karetního terminálu (bude na nich uvedena částka výběru, nákupu a jejich součet).

Kde?
například v prodejnách Albert Hypermarket, COOP, Interspar, Hruška nebo čerpacích stanic Čepro Euro Oil.
Zde najdete celý seznam prodejen.

Při využití služby CashBack je dobré počítat s limitem pro výběry z bankomatu, který si držitel sjednal se svou bankou při pořizování platební karty. Hotovost vybraná v rámci služby Visa CashBack totiž může být do tohoto limitu započítávána, proto doporučujeme držiteli karty, aby si tuto skutečnost ověřil u své banky. Ve Velké Británii funguje služba CashBack již 15 let a mezi držiteli karet Visa se těší obrovské oblibě. Každá čtvrtá transakce debetní kartou Visa v supermarketech obsahuje výběr hotovosti. Služba je velmi populární i ve Spojených státech, v zemích severní Evropy a v loňském roce byla zavedena v Polsku a v Itálii. Obecně platí, že v zemích, kde je služba Visa CashBack dostupná, vybírají klienti menší hotovost v obchodech a do bankomatů chodí vybírat vyšší částky.

Tak co, kolik ušetříte?

–

Jan Lyko, regionální koordinátor – redaktor, Královéhradecký kraj

Původní podoba divadla kabuki z počátku sedmnáctého století se podstatně lišila od jeho současné verze. Dnešní podoba divadla kabuki se svými typickými estetickými zákonitostmi pochází až z druhé poloviny sedmnáctého století. Prvopočáteční charakter kabuki byl vtisknut chrámovou tanečnicí Izumo no Okuni, která svým extravagantním tancem vybírala peníze na opravu chrámu. Avšak už v druhé polovině sedmnáctého století transformovala do podoby čistě mužské na základě prohlášení vládnoucího rodu Tokugawů, které zakazovalo, aby ženy veřejně vystupovaly na jevištích.

Tento zákaz z roku 1652 trval až do počátku dvacátého století , kdy se stal de facto výzvou pro podnikatele, politika, prezidenta TÓHÓ FILMS a filmového producenta, Kobajaši IČIZÓ (1873- 1957) . Skutečnost že po necelé tři století ženy nevystupovaly na oficiálních divadelních jevištích, se stala takto impulsem pro realizaci jeho politických, uměleckých a obchodních ambicí .

Jako podnikatel si uvědomoval, že japonské ženy nehrály žádnou aktivní roli v nově vznikajícím kapitalistickém systému. Ale nejen to. Přemýšlel o tom, jak by se dala efektivně využít jejich nákupní potence . Proto se rozhodl, že ženám nabídne možnost obstarání nákupů, relaxace a zábavy v jednom kulturním a komerčním prostoru. Pro svůj záměr si vybral lázeňskou vesnici Takarazuka. Nejprve vybudoval přímé železniční spojení z Ósaky do Takarazuky, kde nechal postavit ohromné nákupní středisko. To propojil s lázněmi, kde mohly ženy odpočívat. Cesta do romantické lázeňské vesničky byla proslule zajímavá, ovšem ne natolik, aby ženy přiměla k návratům. Magnetem, který by přitahoval stovky žen z města Ósaky, se stal nápad vytvořit divadlo pouze pro ženy. Toto divadlo se později proslaví jako světoznámá takarazuka.

Kobajaši Ičizó byl nakonec velice úspěšný. Díky jeho vizi se z původní malé bezvýznamné vesničky na okraji Osake stala velmi rozvinutá kulturně a industriálně bohatá část Ósaky. Z obchodního hlediska tak vytvořil v Takarazuce jakési kulturně-obchodní centrum, kde se naplňovaly všechny konzumentské vášně žen. Z politického hlediska vytvořil dobré zázemí pro prosazení, aby i ženy pracovaly , a taktéž vytvořil nová pracovní místa pro stovky svobodných žen. Dnes nachází uplatnění v takarazuce okolo 3.000 žen. Z uměleckého hlediska se podařilo vybudovat zcela unikátní a velice úspěšnou divadelní formu, která našla pevné místo v japonském performačním umění.

Paradox je motiv, který v japonské kultuře nacházíme velmi často. Podobně se projevuje i v divadle kabuki a takarazuka. U zrodu dnes čistě mužského divadla kabuki stála žena. U čistě ženského divadla takarazuka stojí muž. Další zajímavou podobností těchto dvou divadel je skutečnost, že obě dvě divadelní formy vycházely více z obchodních než uměleckých ambicí, ale paradoxně obě dvě se vytříbily v unikátní podobu japonského jevištního umění .

Historické začátky

První představení takarazuky se uskutečnilo v roce 1913, kdy skupina šestnácti dívek ve věku mezi dvanácti až šestnácti lety poprvé vystoupila na scéně pod názvem Takarazuka Šotokai. Jako první, oficiální představení takarazuky se však udává rok 1914. Tehdy se představuje celý ensemble již v grandiózním hudebním představení v místním lázňském městečku pod působivým názvem Takarazuka šódžokageki džoseikai(Takarazuka dívčí opera ženského ensemblu). V následujících letech jsou představení této dívčí opery zcela vyprodána. Zájem byl tak veliký, že dokonce představení takarazuky v Císařském divadle, v té době největším v zemi, bylo v roce 1918 úplně vyprodáno. To přimělo pana Ičizó k tomu, aby již v roce 1924 otevřel v Japonsku největší divadelní budovu na Dálném východě, tzv. Daigekidžó (Velké divadlo). Ve čtyřicátých letech pak jsou zasvěceny další divadelní budovy výlučně pro účely takarazuky v městech Tokio, Jokohama, Kjóto, Nagoja, Šizuoka a Hirošima.

Herečky takarazuky

Celé divadlo takarazuky tvoří pět hereckých skupin: Hana, Cuki, Hoši, Juki a Sora (květina, měsíc, hvězda, sníh a obloha.) v každém ensemblu je osmdesát hereček, z nichž jedna je představitelkou mužské role (otokojaku) a druhá pak hraje přední role ženské (musumejaku). Otokojaku předvádí stereotyp supermužských dramatických postav, zatímco musumejaku má vystupovat s vyumělkovanou ženskostí jako přesladké „cukrlátko“ s tenoučkým hláskem.

Otokojaku v podání takarazuky de facto představuje jakýsi významový protipól onnagaty. Z tohoto pohledu je zajímavé sledovat rozdíl v hereckém přístupu k roli v divadle kabuki, kde muž hraje ženu, a v divadle takarazuky, kde žena hraje muže. V kabuki se snaží představitel onnagaty naprosto seriózním způsobem zobrazit ženu. Jedná se vlastně o důsledné hledání ideálního ženského typu, jehož cílem je znázornění všech domnělých charakteristických vlastností ženy jako takové. Napodobení ženskosti onnagatou je natolik věrohodné a precizní, že samotné Japonky považují tento umělecký výkon za ideální model, který neváhají napodobovat.

Otokojaku na scéně takarazuky má v podstatě jiné společenské poslání. To má za následek, že zobrazovaný mužský typ vychází v předimenzovaných rozměrech, které lze spíše chápat jako parodii na muže. Zároveň však vyvstává v mysli ženského publika představa muže jako dominantního společenského elementu.

Unikátním rysem divadla takarazuky je i to, že každý z jeho pěti ensemblu může mít na svém repertoáru stejnou hru. Totožnost textu se však podstatně změní v provedení každé skupiny, jejíž jméno symbolizuje samý ráz a atmosféru, ve kterém se příběh odehrává. Herečky z ensemblu Hana (květina) mají za úkol interpretovat text v radostném smyslu, zatímco ensemble Cuki (měsíc) má navozovat melancholickou, tesklivou atmosféru. Představitelky ze skupiny Hoši (hvězda) mají publiku dodat bujarou náladu a Juki (sníh) přivádí chladnou rozvahu. Od těch hereček, které patří do skupiny Sora (obloha), se očekává představení, v němž převládá moment naděje. Tato jakoby programatičnost každého ensemblu takarazuky spočívá na pragmatických základech uspokojit emociálně očekávání publika, které přichází do divadla buď proto, aby se rozesmálo anebo rozplakalo, aby se nechalo nadchnout anebo ochladit ve svém nadšení. Žádný by neměl odcházet z představení nedotčen uváděným příkladem, i když stylizované „exemplum“ se podává v romantickém hávu.

V divadle takarazuka mohou hrát jenom svobodné ženy. Ty mají být čisté („neposkvrněny“mužskou přítomností), morálně vyrovnané, vzdělané a fyzicky atraktivní. I přes tyto tvrdé požadavky, velká většina dívek setrvává na prknech divadla. Výjimky, které se provdají, definitivně končí svoji kariéru ve světoznámém ensemblu. Není pochyb o tom, že se jedná o jakousi klášterní, uměleckou oddanost svému vyvolenému řádu. Ten však skýtá adeptkám neobvyklou existenční jistotu a prvotřídní hudební vzdělání na škole, kterou v roce 1919 založil sám Ičizó Kobajaši. Tato vynikající škola, jediná svého druhu v Japonsku, přijímá ročně pouze čtyřicet dívek ve věku od patnácti do osmnácti let z několika tisícového počtu zájemkyň. Dvouleté studium se zaměřuje především na zdokonalení v baletu, v moderním tanci, v sólovém i sborovém zpěvu, v čajovém obřadu atd. Už v průběhu studia se studentky specializují na jednotlivé role (musumejaku anebo otokojaku), a to podle své výšky a stavby těla, podle barvy hlasu a charakteristických osobnostních rysů.

Petr Kantor, regionální koordinátor – redaktor, kraj Moravskoslezský

Ale proč takovou věc dohodnout a podepsat na ulici? Ten sympatický mladík vám řekne, že je to proto, abyste ušetřili čas a peníze a mohli co nejdřív využívat nové a lepší služby. A – důležitý argument – akce platí jen do zítřka a nebude se opakovat!

Ve skutečnosti se stane to, že můžete ve slabé chvilce kývnout na něco, co byste sami od sebe vůbec nechtěli. Něco, co by vás ani nenapadlo chtít, kdybyste měli tu chvíli času si sliby prodejce ověřit, poptat se po zkušenostech dalších zákazníků a podívat se na nabídku konkurence.

Když ptáčka lapají pěkně mu zpívají
Tohle staré úsloví svědčí o tom, že metody prodeje už něco pamatují. Mějte na paměti, že na ulici nejednáte s poskytovatelem služeb, ale se zaměstnancem zprostředkovatelské firmy – to v lepším případě. V horším (a těch je většina), mluvíte s brigádníkem. Toho milého kluka v saku už nejspíš nikdy neuvidíte a jeho sliby poskytovatele k ničemu nezavazují. Poskytovatele zavazuje smlouva. Že jste ji v té rychlosti nečetli? S tím při reklamaci neuspějete. U soudu také ne.

Hezké ilustrační video natočilo Divadlo Spejbla a Hurvínka:
http://www.youtube.com/watch?v=KQSTbg81Y4g
Oblíbené postavičky upozorňují zákazníky před nekalými praktikami některých podomních prodejců. Varují seniory i mladé diváky na rizika neuváženého podpisu.

To se netýká jen oslovení na ulici nebo podomních prodejců, ale i ústních smluv uzavřených telefonicky. Z poslední doby je mediálně známý boj pana Janušky s T-Mobilem ohledně prodloužení smlouvy, které bylo uzavřeno telefonicky. Kauzu komplikuje, že T-Mobile již nahrávku telefonické smlouvy smazal, což kupodivu nemá na platnost smlouvy vliv. Proto si pamatujte: Co je psáno, to je dáno.

Základy sebeobrany
- To, co chcete, si vybírejte, kdy a kde chcete vy. K nenadálým nabídkám buďte preventivně podezíraví.
- Platí jen to, co je na papíře.
- Prověřte si nabídku u nezávislých zdrojů, porovnejte ji s konkurencí.
- Ptejte se na podrobnosti, poplatky a služby.
- Máte právo chtít čas na rozmyšlenou. Pokud vás někdo tlačí k okamžitému podpisu, rychle utečte.
- Slušnost na chvíli stranou. Máte právo říct NE.
- Pořádně si přečtěte, co podepisujete. Nejlépe nepodepisujte na ulici nebo mezi dveřmi vůbec nic.
- Pokud vám někdo vyhrožuje, zavolejte policii.
- Náprava je možná, jednejte ale včas. Ze zákona lze smlouvy uzavřené mimo prostory určené k podnikání do 14 dnů vypovědět.

Poslední bod se vám ovšem podaří uplatnit jen v případě, že jste ve smlouvě nepodepsali odstavec o tom, že smlouva byla sepsána na předem dohodnuté schůzce. Pozor na to!

Pohled z druhé strany barikády
Při shánění brigády nebo práce se vám může stát, že se takovým sympatickým mladým prodejcem stanete i vy. Jak se to může stát?

1. Dostavíte se na pracovní pohovor na inzerát nabízející kancelářskou práci a dozvíte se, že na pozici je třeba se kvalifikovat. Prokázat obchodního ducha. A toho nejlépe prokážete tak, že vyrazíte do ulic a tam se vám podaří sepsat smlouvu na produkty, které firma nabízí s koncovým zákazníkem. A pokud jich uzavřete dost, dostanete dokonce provizi. Ne plat, provizi.
2. Protože tu kancelářskou práci opravdu chcete, vyrazíte do ulic. Po několika dnech si uvědomíte, že nemáte dost uzavřených smluv, abyste dostali provizi a tady se dělí zrno od plev. Buď jste Superman či reinkarnace Dalea Carnegieho a opravdu dokážete uzavírat smlouvy v dostatečném počtu a korektně. Nebo si řeknete, že tenhle způsob kvalifikace není nic pro vás a jdete shánět práci jinam. Třetí možnost je, že rezignujete na své morální zásady a začnete osloveným lidem mlžit a básnit. Lhát.

Jak takovou firmu poznat?
Prodejem bankovních a pojišťovacích produktů nebo produktů telefonních operátorů se může zabývat i seriózní firma. Ukážeme si několik znaků těch podezřelých.

- Každý den ve firmě začíná a končí džusováním. Co to je? Nabíjení pozitivním přístupem a sebedůvěrou. Obvykle se přitom dupe, skáče a tleská.
- Prodejci, kteří uzavřeli dostatek smluv, rituálně zvoní na zvonec. Na ostatní se s despektem bučí.
- Čeká se od vás, že v ulicích strávíte dvanáct hodin denně.
- Po čase si všimnete, že přestože na zmíněnou kancelářskou pozici chodí další a další uchazeči (životnost prodejců je nejčastěji 2 – 4 dny), ve skutečnosti ve firmě žádná taková pozice nechybí.
- Nemůžete přijít na to, čím jiným, než vysíláním uchazečů o kancelářskou pozici do ulic, se firma zabývá.

Už jste v takové firmě byli? Nestyďte se, nenechávejte si to pro sebe a vyprávějte o tom svým kamarádům. Budou vám vděční.

–

Jan Lyko, regionální koordinátor – redaktor, Královéhradecký kraj

Školní informační centrum pro mládež (ŠICM) při Gymnáziu Humpolec je informační bod pro mládež, který funguje od října 2011. Ve ŠICM působí pracovník Informačního centra pro mládež Pelhřimov společně s dobrovolníky na Evropské dobrovolné službě.
Na začátku se dobrovolníci učili, jak bude ŠICM fungovat, jakou mají roli a pak částečně přebrali odpovědnost za ŠICM sami.
ŠICM je otevřeno každý pátek od 7:30 do 14:00.
V ŠICM mohou studenti i pedagogové najít informace týkající se mladých lidí a jejich života, a to od oblasti vzdělávání, práce, volného času, ale také zdraví, sociálně patologických jevů a podobně.
V ŠICM se pravidelně mění výstavy a také informační nástěnky, které již během konce roku 2011 nabídly informace o dobrovolnictví, mezinárodních programech, Vánocích v Paraguayi a Mexiku a informačním systému pro mládež.
V ŠICM si také studenti, mladí lidé a pedagogové mohou zřídit slevovou kartu ISIC, Alive a ITIC. V případě konkrétního dotazu nebo požadavku je vždy informace vypracována pracovníky Informačního centra pro mládež Pelhřimov a předána přes email, telefonicky či při příštím otevření ŠICM.
V ŠICM se zastavují studenti především před vyučováním, během přestávek a také volných hodin, základní informační materiály jsou však k dispozici studentům po celý týden v místě, kde má ŠICM své místo.
Studenti přichází s dotazy, zahrát si hru nebo si jen tak popovídat s dobrovolníky na Evropské dobrovolné službě v Hodině H. Také se zapojili do průzkumu, jaké informace, z jakých oblastí a jaké akce by mělo ŠICM přinášet.
Do budoucna připravujeme také zajímavé odpolední programy pro studenty a veřejnost.
Věříme, že ŠICM je přínosem pro všechny studenty a celou školu a přejeme další úspěšné měsíce.

–
Eva Havlíčková, regionální koordinátorka – redaktorka, Kraj Vysočina

Noví vítězové soutěže Sollertia přebírají ocenění v rezidenci primátora hl. m. Prahy. Foto: M. Janda

Soutěž SOLLERTIA odstartovala letos na jaře pilotními koly v oborech Kuchař, Truhlář a Automechanik. Na podzim se soutěž rozšířila o další obory vzdělání s výučním listem. V prosinci se ve finálových kolech soutěže utkali žáci proti vyzyvateli v oborech Malíř – Lakýrník, Instalatér, Truhlář, Elektrikář, Zedník, Montér suchých staveb a Zámečník.

„Principem dovednostních soutěží Sollertia je přímé porovnání žáka se specialistou – vyzyvatelem – v daném oboru. Žák i specialista budou podle nových pravidel soutěže hodnoceni za stejný výkon dle stejných kritérií, čímž bude možné objektivně srovnat úroveň získaných vědomostí žáka,“ uvedl Karel Fryč metodik projektu Řemeslo žije! II, který má nové dovednostní soutěže ve vínku.

V Rezidenci primátora hlavního města Prahy byly z rukou radní pro oblast školství Judr. Heleny Chudomelové a iniciátorky projektu Řemeslo žije! Ing. Marie Kousalíkové předány stříbrné pamětní medaile, plastiky a věcné ceny žákům, kteří dosáhli nejlepšího výsledku ke svému vyzývateli a zároveň se dostali nad požadovanou hranici k udělení titulu SOLLERS. „Dovednostní soutěže probíhají ve třech kolech, prvního – nominačního kola se zúčastní v podstatě všichni žáci daného oboru, v dalším srovnávacím kole je vybrán dle tzv. souborových zkoušek nejlepší žák, který postupuje do finálového kola. Žáci jsou hodnoceni Profesní akademií, která se skládá ze zástupců podniků – tedy lidí z praxe. Profesní akademie uděluje čestný titul pro nejlepšího žáka SOLLERS – ZRUČNÝ, který získá vítěz finálového kola daného oboru s výučním listem, který dosáhne více než 66% výsledku vyzyvatele tj. odborníka z oboru,“ uvedl dále Fryč.

Překvapením pro mnohé bylo překonání výsledku vyzyvatele v oboru Truhlář, ten byl totiž žákem ze Střední školy umělecké a řemeslné překonán o celých 11%  a druhý žák v pořadí ze Středního odborného učiliště Ohradní dosáhl stejného výsledku jako vyzyvatel. Přitom v jarní části soutěže se ani jeden soutěžící z oboru Truhlář nedostal nad minimální hranici 66%. Nutno ale podotknout, že soutěžící z jarní části měli na splnění úkolu méně času.

Soutěže SOLLERTIA mají za cíl rozšíření účasti podniků a firem na obsahu výuky. „Dále také na hodnocení výsledků žáka, a to zejména v praktickém vyučování. Zapojení odborníků z reálné praxe, obohatí a rozšíří praktickou výuku odborných předmětů a propojí vazby mezi podniky a školami. Projekt Řemeslo žije! chce dosáhnout toho, aby měřítkem profesní připravenosti bylo kromě průměru školního hodnocení také přímé porovnání s odborníkem v daném oboru,“ doplnil tiskový mluvčí projektu Vít Hofman.

Výsledky soutěže:

Střední odborná stavební a zahradnická Jarov – obor Malíř –lakýrník

Střední odborná škola stavební a zahradnická Jarov – obor Instalatér

Střední odborné učiliště Ohradní – obor Truhlář

Střední škola technická Zelený pruh – obor Montér suchých staveb

SŠ – Centrum odborné přípravy technickohospodářské Poděbradská – obor Elektrikář

Střední škola technická Zelený pruh – obor Zedník

Střední škola technická Zelený pruh – obor Zámečník

__

Pavel Dvořák, regionální koordinátor – redaktor, kraj Praha

Kam se hlásíš?
„Hlásím se na konzervatoř v Brně, Ostravě a Praze na hudebně dramatický obor.“
Kdy se posílají přihlášky a kdy jsou přijímací zkoušky?
„Přihlášky se podávají do konce listopadu. Přijímačky jsou na konci ledna.“
Jak probíhají přijímací zkoušky?
„Tak tady si dovolím citaci z webových stránek http://www.prgcons.cz/zkousky_herectvi.
Jsou to požadavky na Pražskou konzervatoř.Přijímací zkoušky probíhají tak, že přijedete na danou školu na první kolo a když postoupíte tak vás pozvou na další kolo. Takže procházíte třemi síty.
Také na přijímačkách po vás budou chtít víc, než je napsáno v propozicích. Například vám řeknou, ať zahrajete na větrák, nebo vám řeknou: „Támhle jděte a sedněte si na červenou židli!“ a samozřejmě tam, kam vás porota poslala, nic není, takže si musíte poradit s různými záludnými úkoly a otázkami.
PRVNÍ KOLO – zkouška z hereckých předpokladů
Uchazeči si pro první kolo připraví:
- Přednes dvou až tří básní rozdílného charakteru
- Jevištní ztvárnění dvou až tří monologů z divadelních her nebo ze zdramatizované beletrie
- Na požádání komise, zazpívá uchazeč krátký úryvek lidové nebo umělé písně
DRUHÉ KOLO – zkouška z hereckých předpokladů
- pěvecká zkouška a všeobecná hudební zkouška
- pohybová zkouška
Uchazeči si pro druhé kolo připraví:
a) totéž co pro první kolo
b) přednes dvou lidových písní různého charakteru – pomalá, rychlá dle vlastního výběru + 1 píseň umělecká; smysl pro rytmus – reprodukce rytmického motivu; výškové slyšení – opakování; předehraného tónu, ze dvou souznějících tónů opakovat: oba, pouze vrchní, pouze spodní; kolik tónů zní; pakovat vrchní tóny dvojhlasu; hudební paměť – opakovat jednoduchou melodii, opakovat krátký melodicko-rytmický motiv; tonální cvičení – jednoduchou píseň zpívat od různých tónů, sluchové rozlišení dur, moll; hudební teorie – názvy not v rozsahu malé g -c3 hodnoty not, pomlky, dynamická znaménka, repetice, označení taktů a jejich rozlišení, durové stupnice, italské hudební názvosloví, dále názvy pěveckých hlasů; hudební seskupení interpretů
Ad c) u pohybové zkoušky se prověřují fyzické dispozice a celkové pohybové předpoklady:
krátká akrobatická sestava, která obsahuje nejméně čtyři akrobatické prvky; krátká pohybová etuda na hudební doprovod; znalost polkového a valčíkového kroku
TŘETÍ KOLO
Zkouška z hereckých předpokladů – stejný obsah jako v předchozích kolech.
Jak se cítíš?
„Když děláte přijímací zkoušky na konzervatoř (nebo aspoň do hudebně dramatického oboru) nikdy, ale opravdu nikdy si nemůžete být jistí, že vás přijmou. Můžete být mistr světa v herectví a ve zpěvu, ale prostě se třeba ten den špatně vyspíte, nebo nezaujmete porotu. Tam může rozhodnout ta nejmenší maličkost o postupu či nepostupu. Tam záleží úplně na všem. Dokonce staví ročníky tak, aby potom ve vyšších ročnících mohla ta třída hrát představení. Takže potřebují jednoho tlouštíka, jednoho hezkého kluka, jednoho hloupého Honzu, jednu krásnou slečnu, jednou čarodějnici, jednu dobře postavenou služku a podobně. To znamená, že nevezmou dva černovlasé, hnědooké kluky, ale jenom jednoho. Berou půlku třídy kluků a půlku holek. Holky to mají těžší,protože je mnohem víc uchazeček než uchazečů.
Já jak se cítím na přijímačky? No mám strach, občas panikařím, že nestíhám (i když proti ostatním, co dělají talentovky na DAMU, mám největší náskok „v historii“). To trochu přeháním, jen v historii toho mého herce v divadle, co mě připravuje. Po tom všem, co jsem slyšel a co mi kdo říkal, jsem si uvědomil, že postup je strašně nejistý. Ale nikdy to nevzdávejte. Spousta moudrých lidí mi řeklo: „Jestli se máš věnovat divadlu, tak se mu věnovat budeš i bez konzervatoře!“ Opravdu se bojím (ale báli se všichni), i když se věřím. Myslím si, že věřit si, je opravdu důležité. Ale nesmíte to zase přeháněť, jinak vás na přijímačkách vyrazí a ani nemrknete. Je to boj!“
Boj to je určitě a jak to tak vypadá, tak na dlouhou trať. Proto přejeme hodně štěstí a věříme, že v budoucnu připravíme článek o studentu z Pelhřimova na konzervatoři. Hodně štěstí!
–

Eva Havlíčková, regionální koordinátorka – redaktorka, Kraj Vysočina