‚Hulil jsem, protože jsem byl sám. Nakonec jsem skončil v léčebně‘

cropped-remix

Marihuana. Droga, která léčí, pomáhá a má mnoho pozitivních účinků na lidskou mysl i zdraví. Anebo ne? Navzdory všem zlehčujícím, výsměšným a neinformovaným tvrzením skutečně platí, že i hahahhamarihuana může mnohým lidem uškodit. Ať už jde o závislost, horšící se psychiku nebo třeba i schizofrenii. Své zkušenosti s problémovým hulením trávy a jinými drogami má i Martin, šestadvacetiletý obyvatel Slaného.

Vzpomeneš si, kdy poprvé jsi měl nějakou nelegální drogu?

Marihuanu. Na diskotéce v patnácti letech. Chtěl jsem vědět, jak se po ní budu cejtit.

A za jak dlouho potom jsi měl dalšího jointa?

Myslím si, že to netrvalo moc dlouho a rozjelo se to. Za rok jsem už hulil každý den.

Jak ti bylo, když jsi hulil trávu každý den? Cítil ses jinak než dřív?

Samozřejmě. Začalo to mít na mě negativní vliv. Byl jsem hodně asociální, uzavíral jsem se do sebe. Bylo to dost špatný. Hlavně psychicky. Hodně se to zvrtlo, když jsem zkusil hulit sám. Zjistil jsem, že k hulení nepotřebuju další lidi. Hulil jsem i několikrát denně.

Proč jsi hulil každý den? Proč sám?

Tělo si na to zvyklo a potřebovalo to. A taky mě to bavilo, cítil jsem se pak líp. Tak to má hodně lidí; zhulíš se, směješ se. Koukáš na seriály trochu jinak. Jinak všechno chápeš. Kolikrát se mi pak zvedla nálada. Přijel jsem třeba znuděnej ze školy, tak jsem zašel za kamarádem, tam jsme se zhulili. A měl jsem „hezký odpoledne“. To „hezký odpoledne“ mi ale po nějaký době začalo dost škodit.

Pamatuješ si, kdy poprvé ses po trávě cítil špatně?  

Hele to se takhle nedá říct. Mělo to určitý vývoj. To nebylo tak, že bych se zhulil a řekl si „To je hrozný, jsem v depresi“. Ale bylo to tak, že jsem se pak cítil psychicky špatně pořád. I když jsem zrovna nehulil. Ta činnost prováděná neustále dokola mi způsobila deprese.

A jakou další nelegální drogu jsi vyzkoušel?

Hašiš, houbičky, „trip“, kokain… Kokain jsem ochutnal asi v 17 letech. Když jsem ho měl poprvé, nic se mnou nedělal. Až když jsem ho měl poněkolikáté. Cejtil jsem se po něm skvěle. Měl jsem pocit, že můžu všechno. Že je všechno jednoduchý. Že všechno dokážu. Byl jsem ale hodně zdrogovaný.

Ublížil ti kokain někdy?

Jo, ublížil. Kvůli kokainu mi nakonec hráblo. Byl jsem na festivalu, pil alkohol, hulil trávu, hulil houbičky, dal jsem si tripa. Pak jsem přijel domů, zase jsem hulil a nakonec jsem si dal kokain. Po něm jsem byl totálně mimo, odpovídal jsem divný věci, nevnímal. Spal jsem pak celou noc a den a v průběhu toho jsem měl halucinace, bludy…

Co přesně?

Viděl jsem pohybující se stín na stěně. Dokonce jsem přemýšlel, jestli mě vidí. Snažil jsem se s tím stínem v myšlenkách komunikovat, ale neodpovídal. Ale připadalo, že kouří a ten kouř jsem dokonce i cítil. Nebo jsem spal a vzbudily mě hlasy, ale když jsem otevřel oči, nikdo tam nebyl. To bylo hodně živý.

Vyděsilo tě to? Nebo jsi v tu chvíli vlastně vůbec netušil, že je něco špatně?

Já jsem si myslel, že jsou to třeba duchové, což mě spíš nadchlo. Že by se mohlo něco dít, že bych se něco dozvěděl, načapal je. Najednou by se dělo něco zajímavýho. Ale nic se nestalo. Ráno mě pak našli rodiče a odvezli mě do Bohnic.

Co se stalo pak?

Odvezli mě na místo, kterýmu se říká „detox“. Tam mě svlékli donaha, dali mi noční košili, vzali mi všechny věci a zabouchli za mnou dveře. V těchto místnostech to bylo vážně děsivý. Byl tam člověk, který se vůbec nehýbal a vypadal, že je mrtvej. Pak jeden připoutanej k lehátku, další ve svěrací kazajce a tak. Dokonce tam byl i chlap, který vypadal jako čert a jsem si myslel, že jsem v pekle.

Kdy ses dostal na „normální“ oddělení?

Po chvíli. Zjistili, že nejsem nebezpečný, ale jen mimo. V „normálním“ sektoru taky byly všude mříže, ale pak i chodba, jídelna, televize… Tam se mi projevila toxická psychóza a začaly se dít ty nejdivnější věci. Začal jsem o všem pochybovat. Myslel jsem si třeba, že jsme všichni mrtví, že je to život po smrti. Nebo jsem koukal z okna na ulici a věřil, že se mi lidé ukazují, jen když sami chtějí, že se pouze zjevují. Taky jsem si myslel, že jsem největší blázen na světě, proto mám kolem sebe mříže. Že bude svět lepší, jen já musím nést tu oběť a být navždy zavřený. Toho jsem se bál často. Že tam budu napořád. A moje hlava tomu věřila. Všemu, co jsem řekl. Že jsem mrtvý, že lidi čtou mé myšlenky.

A kromě toxické psychózy, měl jsi ještě nějaké jiné problémy?

Měl. Doktoři mi dokonce po prvním testu řekli, že mám schizofrenii. A to bylo po měsíci a půl, co jsem tam byl. Pak se to teda zase vrátilo do normálu a další test už asi nic neprokázal. Moje diagnóza ale byla „závislý na marihuaně“.

Když tě pak pustili, dokázal jsi nehulit?

Já s tím nejdřív vůbec nechtěl přestat, ale pak jsem se kvůli rodině rozhodl, že s tím seknu. Vydržel jsem to deset měsíců, potom mě začal život zase nudit. Nic se nezměnilo. Tak jsem zase hulil. Přes všechny deprese a psychický hovna, který mi tráva přihodila… měla nade mnou větší sílu. Závislost je už taková. Pak to bylo zase pravidelný, a dokonce jsem si dal dvakrát i kokain.

A cítil ses po trávě dobře?

Ne. Postupně to bylo špatný jako dřív. Psychicky. Nakonec jsem přestal, jsou to téměř čtyři roky.

Proč?

Přestal jsem hulit, protože to chtěla moje přítelkyně. Sám bych s tím přestat neuměl. Ale moc jsem chtěl, takže jsem byl nakonec rád a nedělalo mi to větší problém.

Hulil jsi od tý doby?

Párkrát. A asi si v životě ještě párkrát zahulím. Myslím, že jsem na trávě pořád trochu psychicky závislej a někdy pořád nejsem schopnej připustit si, že z toho pro mě nic dobrýho vlastně nevzešlo. Ale ze srdce doufám, že se to jednou úplně změní a už nikdy na trávu nebudu mít chuť.

Jasmin Ježková, ICM Slaný