Hurá na krev!

„Den před odběrem se vyvarujte mastnému jídlu, alkoholu, fyzické námaze, mléčným výrobků, oříškům… Pořádně se najezte…“ To jsou mi instrukce, kdo se v tom má vyznat – tak napište jídelníček a hotovo! Chystám se poprvé darovat krev, takže procházím různé webové stránky a čerpám informace, především ze stránek nemocnic a z Dotazníku pro dárce krve. Starší 18 let jsem, alespoň 50 kilo mám, žádným z mnoha vypsaných onemocnění netrpím, žádné nové tetování, piercing nebo očkování, krve mám dost, tak hurá do toho! Jen nezapomenout na lehkou snídani a dostatek tekutin…

Po příchodu na transfuzní stanici mě čekala registrace a základní informace, až mi z toho šla hlava kolem – samozřejmě mám nárok na pracovní volno, nemám chodit po schodech, ani na sluníčko, vlastně kdyby to šlo, nemám dělat nic… Pokud nejsem místní, mohou mi proplatit cestovné. Mám hodně pít… Jako prvodárce jsem navíc dostala hrníček, slevový kupon do Intersparu, který v rámci projektu „Daruj krev v pravou chvíli“ podporuje veřejnost k darování krve, a stravenku na svačinku. Pak už jsem se přesunula dál do čekárny, kde si mě převzala sestra: „Snídala jste? Pila jste?“ V mžiku u mě stála buchta k zakousnutí a asi půl litru čaje.

Po posilnění už začalo jít do tuhého – nejprve je třeba udělat aktuální krevní obraz a změřit tlak. Odcházím tedy s malým píchnutím do prstu a již zmíněným dotazníkem pro dárce. Měla jsem někdy tuberu? Jaké jsem brala za poslední měsíc léky? Hm… K hloubání dostanu další skleničku vody. Hned po vyplnění si mě volá pan primář a prochází se mnou dotazník, vyptává se a doplňuje moje odpovědi. Poté formulář dostane asi pět různých razítek a jde se dál!

„Kolik jste toho vypila?“ vybafne na mě sestra, sotva se otočím k další místnosti, a preventivně dostanu na cestu ještě jeden kelímek. No jo, ale jak si mám s kelímkem umýt obě loketní jamky, jak chtěl pan primář? A tak po mě všude kolem umyvadla zůstávají velké kapky, ale jsem čisťoučká až po ramena. Jedinou překážkou před vstupem do odběrového sálu zůstávají návleky na boty, nicméně doba pokročila a stroj mi je nasadí téměř sám.

Sestřička už mě volá, tak rychle dopíjím kelímek a hrnu se ke křeslu. Bohužel, tady začíná boj. Očividně jsou moje žíly dost dobré na občasné odběry krve, ale tahle jehla je na ně příliš velká. Nicméně to ani jedna z nás nevzdává – dostávám škrtidlo a balonek na mačkání, aby krev lépe proudila, a jdeme se pokusit o nemožné. Tedy, já jen ležím a sleduji jednu, druhou i třetí sestřičku, jak se bezradně dívají na mé loketní jamky. Jedna žíla se nakonec přece jen přestala ostýchat, první píchnutí, teče? Neteče? Balonek mačkám jako o život, ale žíla nevydrží a praskne.

Zdržuji celou transfuzní stanici, všichni stojí kolem mě a do dveří nakoukne i pan primář – kde to vázne? Sestřičky rychle využijí příležitosti, postěžují si na mé žíly a nabídnou mu, jestli by se toho nechtěl ujmout sám. Jeho autorita očividně zapůsobila i na mé žíly a jemu se zadaří odběrovou jehlu správně zavést hned napoprvé. Rychle všechno přilepit a už jen počkáme, až nateče potřebných 400 ml, a taky něco navíc, aby se krev mohla řádně otestovat, než půjde do krevní banky. Pokud nebude s mojí krví něco v pořádku, dají mi po testech vědět.

Netrvá to moc dlouho, podle sestřičky to nebývá víc jak 10 minut. Naproti mě je puštěná televize, ale oči mi stejně klouzají k plnícímu se pytlíčku. Pak se ozve pípání a je konec. Sestřička vše řádně oštítkuje a nechá mě ještě chvíli sedět, aby se mi nezatočila hlava, až vstanu. Jako prvodárce dostanu také symbolický odznáček kapky krve.

Jelikož nemám závratě, není mi špatně a vlastně ani nemám pocit, že by mi nějaká krev chyběla, jsem propuštěna. Ačkoli tuším odpověď, pro jistotu zeptám, jestli mám přijít za čtvrt roku zase. Vzhledem k velikosti mých žil se mi dostane zdvořilého odmítnutí. Poté, co jsem si na půl hodiny zabrala celou transfuzní stanici jen pro sebe, to plně chápu.

Sotva vyjdu ven, už na mě zase čeká sestra z čekárny. Instrukce jsou jasné – sednout, opřít, nevstávat, a další kelímek se šťávou. Po chvíli se ke mně přidá další dárce a vykládá mi veselou historku, jak byl z prvního odběru tak vyklepaný, že poté šel v návlecích na botách přes půl Brna. To už jsem ale propuštěna a opouštím transfuzní stanici. Od dveří se vracím, zouvám si návleky a říkám si, že ačkoli se nemůžu stát pravidelným dárcem, za pokus to přece jen stálo.

A co vy, zkusíte to taky?

 

Anna Raclová

Přidej komentář jako první k "Hurá na krev!"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*