Jak jsme (ne)měli H.L.A.D.

2017_12_ICM Brno_Jak jsme ne-měli H.L.A.D

15 sekund… Polovina hráčů je seřazená na startovní čáře.

10 sekund… Můžu opravdu tak těžkou krosnu nést 30 hodin?

5 sekund… A vydržím beze spánku? Vždyť v pěti stupních se přece… Nedá spát venku, ne?

START… Třicet hráčů vybíhá pro váčky s mapou a herními předměty, přitom se přetlačují ve snaze předběhnout nejvíce soupeřů – čím vzdálenější, tím lepší bude obsah váčku. Můj parťák se vmžiku vrací s červeným uzlíčkem zhruba z prostřední části.

Za chvíli rozprostíráme mapu s prvními vyznačenými úkoly a mne sžírají další pochybnosti. Co dělám na největším outdoorovém závodě, jaký se v ČR konal? Mohu vůbec přežít mezi soupeři poskládanými z družstev elitních šifrovaček zvyklými na výrazně horší podmínky? Závod je na motivy Hunger games, neumřela tam náhodou většina? A opravdu jsme to v obchodě nepřehnali s dvěma kily mandarinek?

O pár minut později už na podobné úvahy nemám čas, jsem zaneprázdněná orientací v mapě a výstupem na nejbližší kopec k prvnímu stanovišti. Mezi balvany je zde natažené horolezecké lano, k němu mne přicvaknou karabinou, a ještě mi nasadí helmu. Mým úkolem je proběhnout dráhou za co nejnižší čas. Vyběhnout, protáhnut se skalní skulinou, nepustit nikde karabinu, přelézt balvan, slalom mezi stromy, kus po skále nahoru, zpátky skulinou, už jen kousek. Kovové cvaknutí v oblasti zápěstí napovídá, že tato aktivita není nejvhodnější pro mé hodinky. Doskokem do cíle – třísk, karabina mne zachytila před srážkou se stromem.

Za úkol dostáváme lokaci dalších stanovišť a tři „diamanty“ – na základě jejich počtu na konci hry organizátoři vyhodnotí pořadí družstev. Šifry, obratnost při práci se šicím strojem, výdrž na lanové dráze, logické uvažování, hledání pokladu, procházení bludištěm – tím vším až do hluboké noci s ostatními týmy procházíme.

Na jednom nočním stanovišti nacházíme pět sedících týmů, které nás varují: „Hlavně si nečtěte zadání dalšího úkolu.“ Po přečtení zadání už víme proč. Musíme totiž povinně setrvat na místě. Přijede pro nás automobil, ve kterém budeme řešit další úkol. Využíváme odpočinku ke konzumaci nákladu mandarinek.

Úkol v automobilu jsme opravdu vyřešili – nicméně poprvé za hru nemáme ponětí, kde se nacházíme. Po hodině bloudění lesem se odhodláváme přespat na mýtince… Pět stupňů, žádný stan či spacák, pouze celta a deka. A přeci jsem noc přežila a přijímám výzvu dalších úkolů!

A tak jsme po třiceti hodinách dorazili do cíle. Ani náhodou nemáme nejvíce diamantů, ale nejsme ani poslední. Rozbolavělé končetiny mi asi akci chvíli budou připomínat. Mnohem déle zůstane vědomí, že jsem úspěšně překročila své obavy. Ale úplně nejdéle, úplně nejdéle mne bude provázet šrám z prvního stanoviště přes sklíčko hodinek.

 

Michaela Petříčková

ICM Brno při ASK ČR