Jak můžete žít bez koní?

logo-remix

Tedy – nikoli těch chlupatých, co jim vlaje hříva, ale těch docela malých i velkých, nákladných i levných, časově náročných i jen pro krátké pobavení. Ano, řeč je o koníčcích, hobby, zkrátka zájmech.

 

Když jsem byla dítě, každý můj vrstevník, mě nevyjímaje, chodil po škole do kroužků. Bylo jich mnoho na výběr, při školách, při uměleckých školičkách, ve sportovních zařízeních… nepamatuji si, že bych něco nezkusila. Jistě, na některé jsem dorazila jen na pár lekcí a pak zase hezky rychle utíkala, ale dělala jsem zkrátka všechno.

 

Učila jsem se zpívat, ve sboru i sólově, hrála jsem na všemožné nástroje (do dospělosti mi pravda zůstala jen kytara na úrovni „zahraju večer u ohně“), cvičila jsem, tančila, patlala z hlíny, kreslila, vyráběla, chodila do přírody, učila se bojová umění, sportovky, hudební nauka, školní klub, ping pong..tak to by asi stačilo.

 

Aby bylo jasno, dnes z toho nedělám pořádně nic. Zpívám sice, rozsah mám pěkný, ale hlas netrénovaný. Hraju, ale akord G stále palcem. Místo bojových umění nosím pepřák a na notové osnově nejspíš tak poznám houslový klíč. Ale každá ta aktivita ve mě zanechala drobnou lásku, maličkou jiskřičku touhy si občas vytáhnout pastelky nebo třeba odvahu jít na pohovor jako lektorka keramiky v mateřince.

 

Otázkou zůstává, co budou dělat děti, které neměli tuhle šanci. Na jednu stranu ani omylem neschvaluji pověstné „jití z kroužku na kroužek, učení a spát.“ Mě samotné nejvíc do života nakonec dal školní klub, provozovaný křesťanským sborem, kde jsem potkala děti z ulice. Ty skutečné, co jim rodiče dali do vínku hodně, hodně volného času a velice málo pozornosti a péče. Nejsem se žádným z nich v kontaktu, ale i když moc chci věřit na šťastné konce .tady na ně nevěřím.

 

Podívejme se ale na ten druhý zmiňovaný extrém. Děti, které nikdy neměly čas. Nejen, že zpívaly, hrály a tancovaly, ale všechno to dělaly závodně. Nejmíň. A ještě k tomu plavaly. Nebo tak něco. Taky pár takových znám, no a…vydrželo jim to do dospělosti. Hlavně to, že nemají na nic a na nikoho čas a až moc často skloňují slovo musím.

 

Takže…jak najít tu zlatou střední cestu? Jak nedovolit, aby se z mých vlastních potomků staly „děti ulice“ s nepříliš perspektivní budoucností anebo naopak věčně uspěchané strhané bytosti? Víte… já jsem s přístupem svých rodičů docela spokojena. Nešlo mi to? Nebavilo mě to? Tak jsem to dělat nemusela. Mamka toužila, aby mi šla atletika – no, marná snaha. Táta je zase machr na IT – uhm, řekla bych, že nejsem technický typ. Ale dali mi tu touhu hledat, co mě uspokojí, co mi bude dělat radost a co mi půjde. Dnes se aktivně věnuji vědě. Konkrétně středověku, 14.století. A dá-li Bůh a nebo kdokoli jiný, budu jednou historik. Bláznivina? Snad.

Ale když se rozhlédnu po svých vrstevnících, jak jdou od ničeho k ničemu a stále dál, ke stáří  a smrti.. pak říkám, že právě to mi připadá bláznivé.

 

Hodně štěstí při hledání a hodně volného času na to a ty, které máte rádi. Krásný zbytek léta.

 

Šárka Celebrian Chocholová, ICM Hradec Králové

sarka.chocholova@seznam.cz

Přidej komentář jako první k "Jak můžete žít bez koní?"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*