Jak pěstovat blázny

jakpestovatblaznyJel jsem výtahem. Sám. Výslech proběhl v klidu. Až moc. Zřejmě si mysleli, že tam udělám nějakou hysterickou scénu, aby mě tu mohli držet co nejdéle, ale já se choval v celku normálně. Normálněji než obvykle. Přemýšlel jsem, co provedu, abych se odtud dostal, i když jsem vůbec nemusel.

„Pozítří utíkáme pryč,“ řekl Pepa, když jsem přišel, jako by se nechumelilo.

„A to mi říkáš jen tak?“

„Chceš tu snad zůstat?“ podíval se na mě.

„Ne,“ přisvědčil jsem mu.

„Tak vidíš.“

„Vidím.“

Bylo ticho, dlouho. Takže já se tu ani neohřeju. Vždyť o to ani nestojím. Sedl jsem si na rozvrzanou palandu a zase jsem přemýšlel. Co když nás chytí? No, to je jedno, zatím se nic nestalo. O okno narazil pták. Chudák, to okno by měli něčím polepit, aby si toho ptáci všimli. Pepa otevřel okno, vyklonil se z něj a řekl:

„Z toho by byla dobrá pečínka,“ zasnil se.

K tomu jsem raději nic neříkal. Ale musel jsem se vyptávat na ten útěk.

„Kdo všechno půjde s námi?“

„Jeden takovej menší cvok, Honza.“

„Určitě máte nějaký ultra geniální plán, že?“

„Jo, tak poslouchej,“ nadechl se a začal.

„Víš, v přízemí je prádelna a vedle prádelny je sklad vozíků. A my tam zítra půjdeme a zašijeme si tam do toho sedadla naše oblečení. Ty vozíky dáme bokem. Pozítří půjdeme jako že na procházku se sestřičkama, máme to s nima domluveno. No a už se z té procházky nevrátíme,“ odmlčel se.

Plán je to dobrý, ale mě by to nenapadlo. Je trochu komplikovaný, hlavně když se dostanu ven. Už se celkem těším.

„ A kdo to vymyslel?“

„No já přece,“ pochlubil se.

„To se divím, žes ještě nedostal Nobelovku.“

„Já taky,“ uchechtl se.

Je noc. Pepa už asi tři hodiny spokojeně chrupká, ale já nemůžu. Nedá mi to, musím nad tím přemýšlet. Ve většině filmů se utíká v noci, když všichni spí. Kdybychom i my utíkali v noci, bylo by to moc předvídatelné. Je to sice víc riskantní, utíkat za denního světla, ale my to zvládneme. Nakonec jsem se přemýšlením tak unavil, že jsem usnul.

„Hej, vstávej. Musíme dát oblečení do těch vozíků,“ bručel na mě Pepa.

„Kolik je hodin?“

„Čtvrt na pět,“ řekl.

„Co?! Tak proč mě budíš?“

„Musíme to udělat, dokud všichni spí.“

„No tak jo,“ vstal jsem.

Plížili jsme se ranním blázincem. Nikde ani živáčka. V půlce cesty se k nám připojil Honza, seznámili jsme se šeptem. Šli jsme dál. Dorazili jsme na místo a rozpárali pár funkčních vozíků. Do nich jsme dali oblečení a všechno klapalo jako švýcarské hodinky. Až když jsme byli skoro hotoví, přišla sestřička. Nasoukali jsme se za ztrouchnivělou skříň. Bušilo mi srdce, jakoby mělo vypadnout. Odešla.

„Uf, ještěže už je pryč,“ zašeptal Honza. Kývli jsme.

„Ale teď nemůžeme jen tak vyjít ven, lidi už jsou vzhůru,“ řekl Pepa to, co všichni věděli.

„To byl teda nervák,“ řekl jsem a otřel si pot z čela, když jsme byli v bezpečí našeho pokoje.

„To jo,“ řekl Pepa a svalil se na postel.

„Za chvíli bude snídaně,“ řekl a usnul.

V jídelně si k nám sedl Honza.

„Zdar,“ řekl.

„Ahoj,“ řekli jsme s Pepou zároveň.

„Kdy a kde se zítra sejdeme?“

„V deset dopoledne, u výtahu,“ řekl Pepa. Už to má naplánované.

„Fajn,“ řekl Honza.

Snídaně byla hnusná, přímo odporná. Oběd taky, ale to mě nezajímalo. Jediné, co je důležité, je to, že zítra už tyhle blafy jíst nebudu. Den tak nějak uběhl, což bylo dobře. Čím dřív vypadnu, tím líp.

Dnes jsem se vzbudil sám. Je den D. Všechno musí klapnout.

V deset hodin jdeme k výtahu, kde už na nás čeká Honza. Všude kolem někdo pobíhá. Asi by to bylo lepší v noci, ale už je pozdě. Jsem nervózní. Kdo by nebyl. Jedeme výtahem a ještě se domlouváme:

„Sestřičky nás vyhodí někde v parku, nevím přesně kde,“ řekl Pepa.

„Bezva a co když nás chytí,“ ptal se Honza.

„V klidu, nechytí,“ přesvědčoval jsem i sám sebe.

Výtah cinkne a vedle výtahu už čekají tři sestřičky. Znal je pouze Pepa, tak nás představil. Dvě z nich šly pro vozíky.

„Ať si pohnou, za chvíli tu je Bláha se svým harémem doktorů,“ bručel Pepa.

„Jak to víš?“

„Na obědě mi to někdo řekl.“

„Kdo?“

„Nevím, jak se jmenoval.“

A už to tu bylo, dveře se rozletěly a v nich stál vyhublý Bláha. Podíval se na mě. To není dobré znamení. Přišel ke mně.

„ Tak co, jak se vám tu u nás líbí?“

„Je to tu úžasné,“ řekl jsem ironicky.

„A viděl jste už náš ateliér?“

„Ne.“

„Tak se pojďte podívat,“ řekl a už mě táhnul pryč. Pepa ani Honza nic neříkali, je vidět, kdo je tu pánem. Jak teď uteču?

„Pojďte za mnou,“ řekl Bláha. Šel jsem a cestou jsem přemýšlel, co udělám.

„Ty obrázky malovali magoři?“

„Jestli myslíte naše klienty, tak ano.“

Aha, tak promiňte, že nemluvím spisovně. Myslel jsem, že na to mám právo, když jsem ten magor. Obrazy nebyly nejhorší, sice trochu depresivní, ale rozhodně lepší než by byly moje. Ale tohle mě přece nezajímá, jsem uprostřed obrovské útěkové akce. Možná trochu přeháním.

„Vidíte tu nádhernou symfonii barev?“

„Ano, jistě,“ řekl jsem, i když netuším, o čem mluví. Co mám dělat?!

Zakopl jsem o rozbitý stojan. A dostal jsem nápad…

„Au!“ zařval Bláha, když jsem ho praštil tím stojanem po hlavě. Svalil se na zem. Taková úleva. Rychle pryč.

„Kde seš?“ ptal se naštvaně Pepa před blázincem.

„Kde bych byl, tady jsem,“ řekl jsem v klidu.

Vezl jsem se na vozíku a ohlédl jsem se za blázincem. Nebyl jsem tu ani týden, to je dobře. Jeli jsme alejí stromů, které jsem nikdy neviděl. Vál vítr. Sestřičky nás zavezly do nějakého parku a potom se vrátily. Bláhovi bude chvilku trvat, než zjistí, že jsme pryč.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se.

„Utíkat, nemáme čas,“ řekl Pepa.

„Fajn.“

Dojeli jsme až k benzínce, já jsem zabavil prodavače a Pepa ukradl asi sedm balíčků cigaret a žvýkačky. Na parkovišti jsme si „vypůjčili“ auto a klíče jsme našli v zapalování. Jaké štěstí.

„Kde jsou ty cigára?“ zeptal jsem se.

„Na zadním sedadle,“ řekl Pepa „a podej mi jedny camelky, dík.“

Jeli jsme někam, pryč…

O 10 let později…

Už je to dost dávno, kdy těch pár magorů uteklo z blázince. Měli štěstí, nikdo si toho nevšiml. Možná…

„Co je,“ zeptal jsem se Pepy, protože vypadal, jako kdyby přemýšlel. Ale on přece nikdy nepřemýšlí?!

„Nic, jenom přemýšlím,“ on vážně přemýšlí, to mě podržte! „Přemýšlím, jestli jsme po tom útěku neměli udělat něco dobrýho, co by někomu pomohlo nebo tak,“ řekl.

„To by mě nikdy nenapadlo,“ zasmál jsem se.

„Ale mohli bysme si udělat třeba vysokou.“ To si dělá srandu??

„To si děláš srandu.“

„Nedělám.“

On to snad myslí vážně. Já a jít na vysokou. A Pepa? Nechtěl jsem k němu být krutý, a tak jsem mu neřekl, že by ho z vysoké vyhodili. Není moc chytrý. Popravdě má IQ bublajícího bláta.

„ A na co vysokou,“ zeptal jsem se na konec.

Ticho. Nemá co říct.

„Dokážeš si představit, že bych se jmenoval magistr?“ Začal jsem se smát. To jsem asi neměl dělat. Nafoukl se a už se mnou nemluvil.

 ————————————————————————————————————–

S tou vysokou jsem mu to rozmluvil. Byl by ještě zklamaný, kdyby ho vyhodili. A určitě by ho vyhodili.

Ale našel si práci. A já taky. Bláhu už jsem nikdy neviděl, díky bohu. A tak žijeme den po dni.

Je to celkem nuda, když odnikud neutíkáte nebo nemáte nějaký problém, ale dá se s tím žít.

KONEC

 

 

Text a ilustrace: Kristýna Popirecinii, 12 let

Masarykova ZŠ a MŠ Nezamyslice, kraj Olomoucký, časopis: Písařík; www.skolnicasopis.cz

kategorie: vlastní umělecká tvorba

e-mail: Kristyna.Popirecinii@seznam.cz

Vložil ICM Český Těšín.

 

Přidej komentář jako první k "Jak pěstovat blázny"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*