Jak se žije lidem se zrakovým postižením?

Jak se žije lidem se zrakovým postižením, si mohli lidé vyzkoušet ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové na zážitkovém semináři s názvem „Cesta k samostatnosti a soběstačnosti pro lidi se zrakovým postižením“ a v Temné kavárně.

Seminář pořádalo Krajské ambulantní středisko Tyfloservisu, o. p. s., Hradec Králové ve spolupráci s časopisem Break Times a SVK HK. Navázal na besedu s nevidomým Michalem Simonem a nabídl pohled na problematiku lidí se zrakovým postižením ze strany poskytovatele sociální služby.

Volné povídání nevidomého Michala Simona mělo název „Můj život se slepeckou holí“ a bylo uvedené podtitulem: „Narodil jsem se o měsíc a půl dříve. Nebyl jsem schopný sám dýchat. V inkubátoru mi spálili sítnice. Od té doby…“ Navazující zážitkový seminář nesl název „Cesta k samostatnosti a soběstačnosti pro lidi se zrakovým postižením“ a nahlížel na problematiku z jiného úhlu.

Každý mohl zažít, jaká úskalí na vás čekají, pokud na běžné každodenní záležitosti neuvidíte, a dozvědět se jak takovou situaci řeší lidé se zrakovým postižením. A mohl si vyzkoušet, o co obtížnější je řešit pro vidomého člověka všední situace.

Tyfloservis sídlí v každém kraji mimo Pardubického. Klientům z Pardubického kraje pomáhají lidé z Tyfloservisu z Královéhradeckého kraje. Lidé často dělají chybu, že si pletou Tyfloservis s Tyflocentrem. Obě organizace mají podobný název, obě mají ve svém názvu slovo „tyflo“ – pochází z řečtiny a znamená „slepý“. Obě pomáhají lidem se zrakovým postižením. Zabývají se však odlišnými věcmi. Jak sdělila paní Vlasta, nevidomá pracovnice Tyfloservisu, do Tyfloservisu přicházejí lidé v 90% od lékařů.

Pracovníci Tyfloservisu dojíždějí za klienty do jejich domácností. Setkání trvá tak 1,5 hodiny. Pracovníci přivezou pomůcky, vysvětlí možnosti. Klient neplatí nic, peníze z projektu, který financuje Ministerstvo sociálních věcí. Od prvního zavolání přijedou pracovníci za klientem nejdéle do čtrnácti dnů. Za den zvládnou až tři klienty.

Tyfloservis pořádá i kurzy, jak se pohybovat v prostoru. Tyto kurzy jsou individuální – jiný potřebuje mladý aktivní člověk, co chce cestovat a jiné potřeby má již starší člověk, co mu stačí dojít si na nákup. Další z často využívaných kurzů je kurz vlastnoručního podpisu – lidé, co jsou od narození slepí či ztratili zrak v mladém věku, umí po skončení školy jen Brailovo písmo a neumí se podepsat, nebo se jim podpis do dospělosti změní, či si ho nepamatují.

Práce lidí z Tyfloservisu není jen technická pomoc. Ne vždy klient přijme, zejména po úraze náhlou změnu života. Kontakt s takovým člověkem je těžký, a pracovníci Tyfloservisu ho učí vypořádat se se zrakovou vadou a poskytují psychologickou pomoc.

Zážitkový seminář byl koncipován do tří částí. Začal představením Tyfloservisu, následovala teorie a potom vyzkoušení různých situací a pomůcek. A to jak jednat s nevidomým, jak mu pomáhat a vyzkoušet si roli průvodce, ale i vyzkoušet si, jaké to je být nevidomý. Včetně drobností a tipů a triků – jak pomoci nevidomému usadit se na židli nebo sedadlo v dopravním prostředku, jak zdolávat schody, dveře, obrubník…

Účastníci si mohli pomocí různých „brýlí“ nasimulovat různé oční vady. Dozvěděli se – a na vlastní kůži zjistili – že je možné, že někdo nastoupí s bílou holí do autobusu a začne si číst, a že někdo bez potíží dojde na zastávku, ale už nepřečte si jízdní řád. Záleží na druhu oční vady…

Paní Vlasta má smysl pro humor. S glancem zvládla i otázky na tělo, jak se nevidomí vyrovnávají s tím, že nemohou svůj zevnějšek kontrolovat zrakem, což je pro mnoho lidí velmi důležité, a otázky typu: „Když jsou při návštěvách dva pracovníci pravidlem, je jeden vždy slepý?“ Na otázku o kontrole zevnějšku zrakem jsme se dozvěděli, že záleží na tom, nakolik (a jestli) je nevidomý vyrovnán a smířen se svým handicapem (fáze vyrovnání dle Kübler-Rossové).

Dozvěděli jsme se zajímavost, že ředitel Tyfloservisu je také nevidomý. Paní Vlasta skáče padákem tandem. K výročí dvaceti let působení Tyfloservisu skočilo dvacet nevidomých na plzeňském letišti a vytvořili tak světový rekord.

Další zajímavé odpovědi jsme se dozvěděli na otázku „Jak to vypadá u vás doma?“ Dozvěděli jsme se, že jako v obyčejné domácnosti. Lidé, kteří jsou nevidomí od narození mnoho pomůcek nevyužívají – jelikož se naučili své postupy, třeba i od nevidomých rodičů. Pomůcky pomáhají zejména lidem, kteří přišli o zrak později. Spotřebiče mají označeny hmatově – ale mnoho běžných spotřebičů je již označeno hmatově od výrobce, například vystouplé označení zapnuto / vypnuto. Nejčastěji i od narození nevidomí používají rozlišování barev oblečení colortestem, párovače ponožek, a spoustu věcí si pamatují (například, že musí stisknout 2x toto a 3x toto tlačítko, když má pračka display).
Plno věcí pro zrakově postižené přejali do běžného života zdraví lidé – párovače ponožek, držák cibule, barevné (velmi výrazné a kontrastní) ztvárnění koupelen, ergonomické návrhy kuchyní… I některé věci běžné potřeby jsou vhodné pro pomoc slabozrakým a nevidomým – například ony spotřebiče s hmatově rozpoznatelnými symboly. Nátěry prvního a posledního schodu výraznou barvou pomáhají jak slabozrakým, tak zdravým.

Jaké je to nevidět, mohli na vlastní kůži okusit též návštěvníci Temné kavárny.
Vypít kávu po tmě, zkonzumovat dezert, ale také poslechnout si příjemnou muziku či povídku z dílny nevidomých a slabozrakých lidí si mohli návštěvníci ve Vinném sklípku u Královny Elišky.

Vybírali jste si někdy z nápojového lístku pohmatu? Obsluhovali Vás lidé, kteří mají poruchu zraku? Lili jste si smetanu do kafe, aniž byste se na to dívali? Zkoušeli jste konzumovat zákusek, aniž byste viděli lžičku, talířek a nebo onen pokrm? Povídali jste si s někým o věcech vážných i nevážných, a při tom mu vůbec neviděli do očí? Poslouchali jste, jak nevidomý čte svou knihu psanou Braillovým písmem? Nebo jak nevidomý student konzervatoře hraje na klavír precizně vyvedené a známé šlágry?
Seděli jste v kavárně úplně potmě?
Tohle všechno jste mohli na vlastní kůži zažít právě v Temné kavárně.

Projekt zajistili pracovníci královéhradeckého střediska Tyfloservisu ve spolupráci s majitelem sklípku. Mezi obsluhujícími byli lidé se zrakovým postižením, studentky Univerzity Hradec Králové a dalších škol a kolegové z jiných středisek Tyfloservisu. Nevidomý a slabozrací lidé také zajistili doprovodný program, který návštěvníkům nabídl každý den něco jiného. Umělci z řad nevidomých se představili zpěvem a hrou na piáno, kytaru a flétnu, autorským čtením povídek, poezie, autobiografie, ale také zvukovými ukázkami z rozhlasových pořadů a filmů.

Cílem projektu bylo názorně přiblížit široké veřejnosti podmínky, v nichž nevidomí lidé žijí a dále zprostředkovat setkání s touto cílovou skupinou spojené s odstraňováním předsudků a bariér.

Temná kavárna se otevírala vždy v celou hodinu, kdy byli návštěvníci v tmavých brýlích za pomoci průvodců zavedeni dovnitř. Z nápojových lístků uzpůsobených pro příjem informací hmatem a dalšími smysly si sami vybrali z nabídky nápojů. Velkým zážitkem pro ně byla samotná konzumace objednaných pochutin, kdy si část z nich nebyla jista, zda to zvládne bez větší úhony. Někteří však byli odvážnější a chtěli vyzkoušet kromě nápojů i medovník nebo sýrovou mísu. Pak u stolu zavládlo veselí, když kousek sýra skončil jinde než v ústech jeho majitele. Před závěrečným odtemněním prostor byli všichni zvědaví, co po nich na stolech zbylo, a jak vypadají nápojové lístky, obsluhující personál i umělci.

Pro hosty znamenala návštěva Temné kavárny netradiční zážitek spojený s hodinovým pobytem v úplné tmě. Pro personál z řad nevidomých a slabozrakých i vidících obvykle první zkušenost s touto situací, s níž se výborně vyrovnali a vytvořili podpůrnou atmosféru pro návštěvníky. Mezi personálem, který se každý den střídal, obvykle vládlo nadšení po skončení pracovního dne spojené s pocitem dobře vykonané práce, ale také únava z nutnosti neustálé koncentrace na činnosti, jež během celého dne vykonávali.

Temnou kavárnu navštívilo během 10 dnů celkem 800 lidí a někteří dokonce opakovaně. Pro většinu z nich to byl zážitek na celý život.

Jan Lyko, regionální koordinátor – redaktor, Královéhradecký kraj

Přidej komentář jako první k "Jak se žije lidem se zrakovým postižením?"

Zanechte komentář