JAK TO CHODÍ NA VYSOKÉ V USA A JAK NÁROČNÁ JE REPREZENTACE ŠKOLY V ATLETICE S KATEŘINOU VODOVOU

6

Rozhovor s Kateřinou Vodovou, úspěšnou atletkou a absolventkou Tennessee na East Tennessee State University.

Ahoj Katko. Můžeš nám na úvod říct, jakou univerzitu a obor jsi vystudovala a kde?

Mám bakalářský titul z přírodních věd a trenérství, který jsem vystudovala v Tennessee na East Tennessee State University, dále ETSU. Magisterský obor, který jsem studovala v New Orleans na soukromé Tulane University, mám v managementu, a se dá přirovnat k MBA-tedy ekonomika.

2

Jak ses ke studiu na zahraniční univerzitě dostala? A co vše bylo zapotřebí před odjezdem vyřídit?

Na univerzitu jsem se dostala tak, že jsem spolupracovala s člověkem, který sám studoval a působil v USA. Společně jsme vytvořili profil, který se skládal z fotek, informací o mně a o mých osobních rekordech. Na profil měly přístup univerzity a po zhlédnutí měly možnost mne kontaktovat.

Vyřizování bylo opravdu hodně – víza, velké množství různých formulářů, návštěva ambasády, dotazníky, zasílání korespondence…na začátek je toho opravdu hodně a je to docela i psychicky náročné. Kromě osoby, která mi s tím pomáhala, se na tom podílela celá rodina.

 

7

Jak dlouho se v USA studuje, abys získala titul? Liší se to oproti ČR?

Jak studium probíhalo a můžeš zmínit nějaký rozdíl ve vysokoškolském studiu v ČR a USA?

V USA je bakalář na 4 roky a vysoká škola trvá minimálně 2 roky. ETSU jsem dostudovala za 3 roky, protože jsem zjistila, že když se do toho pořádně „opřu“, zvládnu to dříve. Není to ale standartní postup. Jediná osoba, o které vím, že to tak udělala, byla moje kamarádka z Německa. Pobyt snášela mnohem hůře než já a hrozně se těšila domů, tak se (taky) zasnažila☺

Každý student má v Americe svého studijního poradce, se kterým konzultuje vývoj studia a případné změny v oboru. Je to opravdu perfektní, osobité a pro studenta velmi nápomocné. Rok před USA jsem studovala v Ostravě na Ostravské univerzitě a vím, že si každý v ČR musí zařídit všechno sám. Vše jsme si museli přečíst a složitě vyhledávat v dlouhých textech, které ne vždy student prvního ročníku pochopil správně. Byli jsme odkázáni sami na sebe, nebo na pomoc studentů z vyšších ročníků. Bylo nám nepříjemné se pořád někoho ptát a otravovat ho otázkami co, jak a proč…

Můj osobní poradce mi vždy řekl, jaké jsou požadavky na jaký obor, jaké jsou možnosti plnění a které předměty musím upřednostnit před jinými. Nemluvě o tom, že jsem se dozvěděla, co budeme probírat, jakou učebnici budeme používat (perfektní pro ty, co se chtějí připravit), jak bude výuka probíhat, styl učení a charakteristiku profesora.

Když to shrnu, tak jako student jsem dostala perfektní servis. Bylo to skvělé nejen v začátcích, ale také v průběhu, protože jsem měla každý den plný rozvrh – škola, tréninky, práce, závody a kdybych se ještě musela stresovat tím, jestli jsem si správně navolila předměty, jestli plním kreditový plán a budu opravdu schopná školu dokončit o rok dříve, tak se z toho asi zblázním.

Ještě se musím zmínit o jedné skvělé výhodě, kterou mají univerzitní sportovci, a to je přednostní zápis. Vždy jsem měla možnost se dostat do jakékoli třídy a vybrat si učitele, kterého jsem chtěla.

Další věc, kterou musel student „athlete“  (sportovec) zvládnout, byl takzvaný „community service“, tedy nějaký přínos komunitě v podobě veřejně prospěšných prací. V každém semestru byl dán počet hodin, které jsme museli odpracovat. Jednalo se převážně o úklid na ETSU a na Tulane jsme jezdili za dětmi a hráli si s nimi. Americké děti jsou úplně jiné. Doslova a do písmene nás milovaly, viděly mě poprvé a hned mě “čaply“ za ruku a táhly na chodbu, aby mi ukázaly jejich výtvory… Nejhorší bylo odcházet, to byly děti hrozně smutné, některé se dokonce rozbrečely.

Sportovci mají sice mnoho výhod jako je již zmíněný přednostní zápis, možnost zameškání více hodin, či test v jiný den. Ale býti univerzitním sportovcem nese i jisté nevýhody. Očekává se od vás excelence ve všech směrech-sport, studium, reputace a servis.

Každý „freshman“ neboli prvák musel trávit předepsané množství času ve studovně. Šlo o přibližně 9 hodin týdně. Studovna byla veliká, vybavená počítači, tiskárnami, a kancelářskými potřebami. Při příchodu i odchodu jsem pípla svou studentskou kartou, na kterou se načítaly hodiny. Veškeré možnosti ošálit tento systém byly nemožné, protože dozor studovny v námi neznámých intervalech četl jména všech, co jsou podle kartičky ve studovně. Když se dotyčný student neozval, byly mu smazány všechny doposud nastřádané hodiny. 9 hodin týdně strávených ve studovně bylo s mými časově omezenými možnostmi skoro nereálné. Přes týden nikdo neměl čas, a když jsme měli v pátek a sobotu závody, zdá se splnění tolika hodin týdně jako nadlidský úkol. Záchrana v této prekérní situaci byla neděle, ano, den kdy se nemá nic dělat. Na studovně to vypadalo jako při protestu na Václaváku. Někteří se museli spokojit s místem na podlaze. Kdo dané hodiny nesplnil, podléhal výslechu. Nejhorší ale bylo, když student nesplnil hodiny ve studovně a ještě k tomu měl špatné známky. Tato kombinace byla přímo vražedná a vedla ke dvojnásobnému zvýšení fundu studijních hodin.

Pro univerzitní sportovce platí jiná pravidla, a když je průměr známek nižší, než hranice udaná NCAA (asociace, která zaštiťuje univerzitní sport a má velice striktní pravidla), tak přicházejí postihy. Nejhorší na tom je, že nepotrestají jen jednotlivce, ale celý team. Sportovec má na sezonu STOP, tedy nemůže závodit. A protože cíl každé školy je vyhrát takzvanou konferenci a postoupit na NCAA šampionáty, což je týmová soutěž, je oslabený celý tým. Škola má menší pravděpodobnost, že závody vyhraje, získá prestiž a peníze. Na sportovce je kladen mnohem větší tlak, ale ostatní si jich mnohem více váží, protože ví, že to jsou lidi, kteří na sobě tvrdě pracují.

8

Jak ses poprala s angličtinou? Co Ti nejvíce pomohlo v jejím zdokonalení?

Není jiná otázka, na kterou by se mě lidi neptali častěji :-)

Začátky byly šílené. Zhubla jsem 7 kilo, nikomu nerozuměla a málo jedla. Byla jsem v novém prostředí, nevěděla co dřív a byla zoufalá, protože anglicky jsem se vždy dorozuměla. Nejenže jsem se musela učit látku, ale také nová slovíčka-v mém případě 80% slov a spojení. Zbylých 20%, co jsem uměla, byly většinou předložky a členy, protože slovní zásobu z běžného hovoru jsem v hodinách psychologie, americké historie, účetnictví či geologie překvapivě nevyužila.

Na konci prvního semestru, tedy po 3,5 měsících už to bylo mnohem lepší. Opravdu nejhorší je první měsíc a až po 4 letech jsem se vypracovala tam, kam jsem chtěla. Pro mě bylo nejhorší mluvit. Když už jsem rozuměla, co mi bylo řečeno, bála jsem se mluvit, protože jsem nechtěla, aby to bylo špatně. Je fajn, když mě kamarád opravoval, to mi hodně pomohlo, jenže to nikdo dělat nebude, pokud ho o to nepožádáte. Takže nejlepší je mluvit i když víte, že to není gramaticky správně a domluvit se s někým, aby vás opravoval. Já teď doučuji angličtinu konverzací, protože rozmluvit se je vždycky nejtěžší.

9

Co jsi studiem v zahraničí získala a co naopak ztratila?

Získala jsem zkušenosti, které jsou k nezaplacení. Poznala jsem novou kulturu, nové lidi, jinou ekonomiku, jiný přístup k věci i k lidem a sama jsem si mohla udělat obrázek o tom, jak to doopravdy je. Hodně lidí se mě ptá, jestli některé věci v amerických filmech nejsou jen nahrané ☺

Vždy když se člověk rozhodne vydat nějakou cestou, něco získá a něco ztratí. Důležité ale je, aby ten poměr byl ku prospěchu „získá“.

V mém případě jsem ztratila dost času s rodinou, přítelem a kamarády.

3

Navázala jsi po absolvování univerzity na práci v oboru?

Ano i ne. Už je to skoro rok a půl, co jsem v ČR, a už mám čtvrtou práci☺  V Americe jsem si zvykla na určitý přístup k lidem a v Česku jsem krutě narazila. Moje první práce byla ve velmi dobré a velké Americké firmě. Práce mě ale nebavila, seděla jsem nepřetržitě u počítače, a i když plat byl velmi nadstandartní, brzy jsem odešla. Potom přišly dvě práce v oboru, jednalo se o české firmy. Jedna byla malá a já si myslela, že je to ideální start, práce, kde se budu moci realizovat. Bohužel mě nejmenovaná firma s nápoji velice zklamala. Nešlo o produkt, ale o lidi. Nejen, že se ve firmě podvádělo, kde se dalo, ale chování lidí bylo příšerné-včetně chování majitele. Práce mě bavila, ale kupodivu to nebylo to nejdůležitější. Třetí firmou jsem se na 100% trefila do oboru, protože se dokonce zabývala i vybavením pro sportovce. Vypadalo to velice nadějně, měla jsem skvělé kolegy-mladé lidi, se kterými jsme si užili dost zábavy. Opravdu jsem se snažila a měla obrovské množství přesčasů, protože to moje pozice vyžadovala. Bohužel pak přišly nesmyslné požadavky od majitele, které jsem konzultovala i s kamarády pracujícími ve stejném oboru a všichni jsme se jednoznačně shodli, že to jsou požadavky nereálné-tudíž nesplnitelné. V tuto chvíli jsem se zamyslela a říkala si, proč jsem vlastně nezůstala ve státech, kde jsem práci měla, a to dokonce v oboru. Lidé se chovali lidsky, skvěle komunikovali a byli optimističtí. Nyní pracuji ve welness na krásném zámku na Vysočině a snažím se angažovat ve filmovém průmyslu. Poprvé jsem k filmu přičichla v USA, kde jsem natáčela hudební videa, které režíroval Mark Wahlberg, také jsem tancovala v klipu od Awolnation- jejich nejznámějším hitem je píseň SAIL. Nechyběly ani komparzy. Uvědomila jsem si, že to bylo něco, co mě naplňovalo a něco, na co mám talent a ráda bych v tom pokračovala.

 

Čemu se momentálně věnuješ?

Momentálně se snažím dostat do filmového průmyslu, nedávno jsem si zahrála v jednom seriálu v ČR a byl to super zážitek. Myslím si, že mám talent a hlavně mě to baví. Dále také doučuji angličtinu, trénuji ve fitness, maluji a celkově když mám čas, tak se věnuji umění.

5

Doporučila bys mladým lidem výjezd do zahraničí a proč?

Toto je velmi zajímavá otázka. Určitě bych výjezd do zahraničí doporučila, ale určitě ne všem. Je to spíše pro silnější jedince a člověk musí mít určité povahové rysy, aby to vydržel. Jde také o to, jestli se bavíme o výjezdu dejme tomu po Evropě, nebo o výjezdu na druhou stranu zeměkoule. V Evropě jsme tak nějak pořád blízko, za 3 hodinky letu můžeme být pěkně doma v teplíčku u maminky. Letenky nejsou tak drahé a to umožňuje i více návštěv. Je také větší pravděpodobnost, že potkáte nějakého Čecha.

Já sama jsem byla svědkem několika nedokončených pobytů a studií. V teamu jsme měli vytrvalkyni z Německa. Moc nemluvila, byla ale velmi nadějná. Po necelém roce ale podlehla anorexii, výkony šly dolů a ona se už nevrátila. Podpora ze strany trenérů i týmových kolegů byla velká, snažili se s ní mluvit, zkoušeli různé způsoby, ale všechno bylo marné. Myslím si, že to byla kombinace stresu, nového prostředí, nových lidí, hodně tlaku, tréninky, prostě to psychicky nezvládla.

Pro mě byly nejhorší chvíle, když mi bylo špatně, nebo jsem byla nemocná. Nemohla jsem zavolat na mamku, ať mi donese prášek, odveze k doktorovi…nikdo se o mě nestaral. Najednou má člověk pocit, že je na tom světě úplně sám. Další věcí je to, že na začátku- zrovna když je to nejvíc potřebujete, nemáte žádného blízkého kamaráda, se kterým byste si mohli povídat, ptát se ho, jak to chodí, a tak dále. Za prvé nikoho neznáte, za druhé skoro nikomu nerozumíte a za třetí nikdo se nechce bavit s někým, kdo nemluví a ani nerozumí tomu, co říkáte.

Je to určitě skvělá zkušenost, ale vždy by to měla být iniciativa dítěte, nikoliv rodiče. Když člověk chce a ještě k tomu si to sám vymyslí a stojí si za tím, plní si sen, či má jinou motivaci, má tu největší šanci vše zvládnout. Neříkám, že nebyly chvíle, kdy jsem chtěla prostě odjet domů a nikdy se nevrátit, bylo jich tolik, že bych je ani nespočítala, ale protože jsem se tak moc chtěla zlepšit v atletice a dokázat si, že na to mám, tak se mi to povedlo. Dostudováním obou škol v Americe jsem dotáhla do konce jeden svůj velký životní cíl. A věřte, že když jsem na promoci házela čepec do vzduchu, měla jsem neuvěřitelný pocit blaženosti, štěstí a lehkosti… Teď oslovím asi jen atlety, ale ten pocit bych přirovnala k proběhnutí cílem poslední disciplíny víceboje, který trval dlouhé 4roky. Každý, kdo to zažil, mi musí dát za pravdu, že to stálo za to.

4

Můžeš popsat, jak vypadal Tvůj život před USA?

Před odletem jsem zažila nejúžasnější rok na Ostravské univerzitě. Studovala jsem Rekreologii s partou skvělých lidí. Bylo to náročné, protože jsme měli i několik hodin sportu denně a večery jsem trávila na Vítkovickém stadionu a věnovala se svému tréninku. Moji spolužáci mne ale nabíjeli neskutečnou energií, řekla bych, že jsme byli ryzí ročník☺ Také jsem se chvíli věnovala modelingu, ale primární pro mě byla atletika, trenér, se kterým jsem chtěla trénovat, byl v Ostravě, proto jsem se vydala tímto směrem. Musím říci, že přes všechny studia a tréninky jsem na práci moc času neměla. Zkoušela jsem pracovat v baru na Stodolní, ale příchody před pátou ranní v poměru s relativně malými výdělky a velkými problémy s únavou, která se projevovala nejen na poli sportovním, ale také studijním, mi za to nestály. Stále jsem velkým dlužníkem svým rodičům, kteří mne podporují, dá se říci, že skoro ještě dodnes. Vím, že v některých rodinách to tak nefunguje, proto jsem za to nesmírně vděčná a všem bych přála, aby měli alespoň z poloviny tak skvělou rodinu jako mám já☺.

 

Nakonec se můžeš rozpovídat o Tvých univerzitních úspěších v atletice… Myslím, že pokud je mezi čtenáři vášnivý atlet, bude si tuto část rozhovoru užívat nejvíce…

Do států si mě vybrali jako vícebojařku. Po prvním roce jsem se zlepšila o 500bodů, což je obrovský rozdíl. Měla jsem skvělého trenéra a tréninkovou skupinu. Navzájem jsme se podporovali a byli jsme soutěživí. Měla jsem štěstí i v tom, že nás-vícebojařů bylo několik ,4 Američani, Španěl, Australanka a já. Mého trenéra po roce a půl vyhodili, všichni jsme to těžce nesli. Někteří přestoupili a já jsem také uvažovala, co bude dál. Dostala jsem nabídku na Floridu i do Texasu- o tom jsem hodně přemýšlela, ale když ETSU přijalo Davida Johnstona, mezi všemi kolovalo, že je to skvělý trenér, který dostal několik sportovců na olympiádu. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Byla jsem ale velice zklamaná, vícebojařům se dostatečně nevěnoval a tréninky nebyly ani z poloviny tak kvalitní, jako předtím. Všichni jsme se trápili, vytrvalost se skoro vůbec netrénovala a to bylo pro mě klíčové. S předchozím trenérem jsme pracovali i na psychice, kterou jsme podpořili kvalitním tréninkem. Když mě přihlásil na 800 metrů mezi běžkyně a já si zlepšila o 4 sekundy osobák a po sezóně jsem svůj čas stlačila ještě o další 3 sekundy, byl to skvělý pocit. Trenér říkal, že příští sezónu jdeme minimálně o 5 níž a já věděla, že to dokážu. Myslím si, že bych to bez problémů dokázala, ale příprava bohužel nenaznačovala ani tomu, že bych 800 měla doběhnout.

Na konci druháku jsem trenérovi řekla, že s vícebojem končím, protože se mi zhnusil, nejsem připravená a budu skákat do dálky a do výšky. Pamatuji si, že to byla dlouhá konverzace, byl u toho i head coach a dokonce neměl nic proti, myslím si, že to pochopil.

Ve skoku do výšky jsem vždy byla mezi prvními a v dálce se mi taky povedl nějaký bodík, ale protože to většinou bývala moje poslední 10tá disciplína během dvou dnů, výkon byl přímo úměrný. Body jsem tedy přestupem na tyto 2 disciplíny neztratila. Ba naopak. Potom, co jsem novinku všem ohlásila, spadl mi kámen ze srdce a najednou začaly padat osobáky. Prví závod 593 a další už jen přes 6 metrů, bylo to neuvěřitelné, překonala jsem i halový školní rekord. Do výšky jsem od té doby nešla pod 174cm, několikrát jsem skočila 177 a pokoušela se i o limit na NCAA halové šampionáty, který byl ve skoku vysokém i dalekém velice nadějný, ale o pár „centimetříků“ mi utekl.

Pořád jsem ale měla pocit, že se mi trenér nevěnuje tolik jako tyčkařům-to byla jeho disciplína a on ji miloval. Já jsem tyčku vždycky chtěla zkusit, ale odpověď byla vždy stejná „máš víc než dost disciplín“ teď jsem ale měla šanci. Přemlouvala jsem ho tak dlouho, až mi dovolil to zkusit. Po prvním tréninku jsme oba zjistili, že mám talent. Za pár měsíců jsem skočila přes 3,80m a přeskočila všechny kolegyně v týmu. Bohužel se ale blížila moje promoce a tedy odlet domů.

Trenéři mě přemlouvali, ať zůstanu, ale když přeskočíte všechny tyčkařky v týmu, které skáčou už 5 let, a ještě k tomu začnete v rámci tréninku s trojskokem a přeskočíte trojskokanku, naděláte si hodně nepřátel. Je to smutné, ale bylo to tak. Holky to nevzaly jako motivaci ke zlepšení, ale zaměřovaly se na to jak nejlépe mi znepříjemnit trénink, nebo si stěžovaly u asistentů, proč nedělám víceboj. Došlo to až tak daleko, že trenér musel jednu tyčkařku vykázat, v životě jsem ho nezažila tak rozzuřeného a rudého. On sám pochopil, že tu nechci zůstat a proto mi navrhl se spojit s jeho dobrým kamarádem-trenérem, který mě viděl skákat na závodech a chtěl by mě trénovat. Tak se i stalo.

Na konci května jsem odletěla na skok do ČR, potom na 3 měsíce do Indonézie za přítelem a svou cestu okolo zeměkoule jsem završila v nádherné Luisianě. Hodně mě ale začal trápit hamstring, který se mi povedlo natáhnout ještě na ETSU a nedoléčená jsem závodila na konferenci. Byla to chyba, protože se zranění pořád vracelo. Bylo to jako na houpačce a nebyl trénink, kdy bych mohla jet na 100%.

I tak jsem skočila na skoku o tyči  4 m, což byl kvalifikační limit na NCAA Regionals (druhé nejprestižnější závody v USA) a pokračovala jsem dokonce na 4, 16m! Moje radost ale netrvala dlouho, přidaly se natržené vazy v zápěstí. S tyčkou byl „útrum“. Plán byl jasný – zaměřit se na skok do dálky.

I když mě neustále zlobil hamstring skočila jsem osobák 627cm, ale opět jsem po tomto výkonu skoro nemohla ani chodit.

Být zdravým vrcholovým sportovcem, kterému se daří je ta nejúžasnější věc na světě, ale když příjdou zranění, musí odejít. To je naopak zase ta nejhorší věc na světě. Cítila jsem, že to v sobě mám, věděla jsem, že kdybych byla zdravá, tak se můžu dostat snad i na olympiádu, výkony se lepšily i přes prodlevy v trénincích…tělo ale nesouhlasilo. Rozhodnutí bylo nesmírně těžké, ale nevyhnutelné. Když neskončím budu se akorát trápit při pohledu na ostatní atlety, jak trénují a zlepšují se. Na otázku, (kterou mi klade hodně lidí) nechceš jen tak zaskákat na extralize, nebo přijet na závody družstev pomoct nám s body, musím odpovědět ne. Asi mi dá za pravdu hodně sportovců, ale dělat něco napůl prostě nejde. Když jste byli jednou skvělí, nespokojíte se s průměrem. Tak, tímto končí můj příběh, který se snažil přiblížit krásy i úskalí studia v zahraničí, vrcholového sportu, životu a rozhodnutí mladého člověka.

7

 

Děkuji Katko za opravdu barvitý a podrobný výklad o Tvých zkušenostech ze zahraničí! Myslím si, že za Tvé reference bude potěšen ne jeden čtenář. Chtěla bych Ti do budoucna popřát jen to nejlepší, ať Ti zdraví slouží, máš pevnou vůli jako doposud a jsi stále optimisticky motivovaná k dalším cílům.

 

ICM Ostrava, Mgr. Adéla Grodová