Jakub Sonnek a jeho malá rekapitulace Evropské dobrovolné služby

cropped-remix.png

Jakub Sonnek je mladý muž, který již 11 měsíců působí jako dobrovolník v polské nadaci Laja. K závěru své dobrovolné služby jsme společně zrekapitulovali jeho působení, překážky i to, co se v průběhu necelého roku naučil.

 

Proč a jak jsem si vybral Laju?

Před příjezdem do Těšína jsem poslal řadu e-mailů a motivačních dopisů do různých organizací, jejichž projekty mě zaujaly. Žádný z nich se však neujal. Pomohla nakonec až náhoda, když jsem na Facebooku našel nabídku, že Fundacja Laja urgentně hledá dobrovolníka a pak už to šlo ráz na ráz – setkali jsme se ještě před vánočními svátky, ujistili se, že naše představy a požadavky jsou vzájemně kompatibilní a v půlce ledna jsem se mohl stěhovat do Těšína. Od prvního kontaktu s vysílající organizací Petrklíč help uběhlo jen 6 týdnů. Dodnes mě udivuje, jak rychle se to všechno seběhlo :-).

 

Na Laji mě zaujala kombinace jejích aktivit. Laja se soustředí na kulturu, ekologii a jiné podobné společenské projekty. A k tomu provozuje neziskovou klubovou čajovnu. Paráda! Čaje a čajovou kulturu zbožňuju od mala a tohle byla příležitost, jak si vyzkoušet tuto práci v bezpečném prostředí. Navíc, když ostatním dobrovolníkům řeknete, že vaší převažující náplní práce je příprava nejrůznějších druhů čaje, zní to cool :-). Být dobrovolníkem v Laji pro mě mělo ještě jednu výhodu.Z Ostravy, odkud pocházím, je to do Těšína slabou hodinu vlakem. Byl jsem tedy dost blízko na to, abych mohl udržovat kontakt s přáteli a zároveň dost daleko, abych se osamostatnil.

 

Začátky

 

První projekt

Na začátku se mi všechno polské jevilo dost exotické. Připadal jsem si jako v jiném světě. Ale neměl jsem moc času se etablovat. Přišel jsem do Laji zrovna v době, kdy se blížil deadline jednoho projektu mezinárodní výměny. Jen si to představte: Jste v novém prostředí, ještě ani nevíte, kde je nejbližší hospoda a v celém tom zmatení máte najednou psát mezinárodní projekt – něco, co jste předtím vůbec nedělali. Dobře si pamatuju, jak vystrašený jsem tenkrát byl a jak se mi to zdálo moc velké na to, abych to mohl zvládnout. Dopadlo to ale dobře, a tato zkušenost mi otevřela nové možnosti spolupráce s Lajou.

 

Polština

Čeština a polština jsou si blízké a Ostravsko ve svém nářečí dost čerpá právě z polštiny, takže jsem se mohl chlubit solidním základem pasivní znalostí jazyka. Myslel jsem si. Prožil jsem si hodně frustrace a depresí, zjistil jsem, že vzájemné verbální porozumění není v Těšíně tak samozřejmé, jak jsem očekával. Trápilo mě, že si s lidmi v čajovém klubu nemohu povídat tak, jak bych chtěl. Chtěl jsem si s nimi vyměnit něco víc. Ale já si umanul, že se polsky naučím. Kupoval jsem si knihy a mluvil s lidmi. Za pár týdnů jsem poprvé začal nesměle mluvit a dnes už komunikuji v polštině bez větších problémů.

 

Mentor – kdo to je?

Na začátku jsem neměl mentora. Mentor je člověk, který dobrovolníkovi pomáhá adaptovat se na nové prostředí. Upozorňuje ho na kulturní dění v daném místě, ukáže mu důležitá místa jako obchody, kde lze zařídit to či ono, kluby, hospody. A v případě konfliktů s koordinátorem je takovým mostem zprostředkujícím vzájemný kontakt. Dřív mi tolik nezáleželo na tom, že žádného nemám, ale teď si uvědomuju, jak je mentor důležitou osobou v životě dobrovolníka, hlavně
v začátcích, kdy moc nevíte, jak se orientovat. Nakonec jsem získal tak výborného mentora, že jsem si snad ani lepšího nemohl přát.

 

Projekty

Už jsem se zmínil o projektu, který mi spadl do klína hned na začátku. Bylo to hodně intenzivních 14 dní. Učil jsem se v čajovně a po nocích ťukal do klávesnice a mžoural do obrazovky. Napůl žertem jsem před Majkou prohlásil, že jsem si sice dobrovolnictví nepředstavoval jako dovolenou, ale přece jen jsem si myslel, že to bude klidnější :-). Jsem moc rád, že jsem to nevzdal, když jsme projekt odevzdali k posouzení, přišla za mnou Majka a nabídla mi stát se PR manažerem Svátku čaje – festivalu, který Laja každoročně pořádá. Že prý se jí moc líbilo, jakým způsobem jsem projekt popsal.

 

PR kariéra – aneb vztahy s veřejností

Kromě klubu čajovny a Svátku čaje mám na starost psaní článků z různých setkání neziskových organizací, z jednání mládežnických rad a dalších zajímavých akcí. Když nad tím tak přemýšlím, většina mých aktivit nějak souvisela s psaním. Když mi čas dovolil, docházel jsem na setkání TCW – Přeshraničního centra spolupráce a snažil se zapojit. Ze začátku se mi jazyková bariéra jevila jako nepřekonatelná, ale chtěl jsem se s těmi lidmi dál potkávat, protože se jedná o lidi, kteří to mají v hlavě srovnané a mají zajímavé nápady.

 

Společné tréninky s EDS dobrovolníky.

Součástí ročního dobrovolnického programu EDS jsou dva tréninky na začátku a v polovině roku, kde se setkají dobrovolníci, kteří v té době rovněž participují na svých projektech.

 

Můj první trénink proběhl ve Varšavě. Sešlo se nás asi 30 dobrovolníků z různých zemí Evropy. Mluvili jsme hlavně anglicky, ale byla tam také početná španělská enkláva. Uvědomil jsem si tam, jaký poklad je moje Laja, a že bezproblémový průběh projektu je něco, čeho je třeba si vážit. Setkal jsem se tam s lidmi, kteří to chtěli vzdát, protože je jejich organizace nechala sobě samým napospas a vůbec se o ně nestarala.

 

Druhý trénink proběhl v Toruni, městu proslaveném perníkem. Bylo nás 12 dobrovolníků, mnozí
z nás už ovládali základy polštiny, takže pokud nestačila angličtina, mluvili jsme polsky. Byl to zvláštní pocit, mluvit s lidmi z tak exotických zemi jako Čečensko a cítit se přitom jako doma.

Na programu jsme měli spoustu aktivit, jež zahrnovaly interakci s veřejností. Na rozdíl od Varšavy jsme to do centra Toruni měli vyloženě pár minut, takže jsme toto krásné město poznali opravdu zblízka. Vysnili jsme si plavbu na kajacích a naše přání nám k našemu úžasu bylo splněno. Vyklubala se z toho výjimečná teambuildingová akce, když se jeden kajak před námi převrátil
v proudu uprostřed řeky a my jsme je zachraňovali. Nakonec vše dobře dopadlo.

 

Svátek čaje

To je větší událost, než se zdá. S festivalem jsem strávil šest měsíců života. Mou zodpovědností byla komunikace s médii, hledání mediálních partnerů a správa webových stránek a Facebooku. Staral jsem se o to, aby se všechny důležité informace dostaly k lidem včas a ve srozumitelné formě. Pokud vyvstala potřeba, překládal jsem z polštiny do češtiny. Zjistil jsem, co všechno se skrývá za organizováním takové akce a jak to funguje. Každá akce taky potřebuje dobrovolníky, my jich v konečném součtu měli přes 100.

 

Na jednoho člověka to bylo hodně práce, ale měl jsem podporu v Anitě Kramarczyk. která měla na starost polské PR a v Majce. Obě byly mými mentory.

 

Protože jsem Svátek čaje do té doby osobně nezažil, skládal jsem si obrázek o tom, jak vypadá, pouze z vyprávění. Celou dobu pro mě festival byl cosi abstraktního, a to mi rozhodně neusnadňovalo práci. Byly i chvíle, kdy jsem nevěděl, proč to vlastně dělám a co má být výsledkem. Hodně jsem se o sobě dozvěděl a ne všechno se mi líbilo. Ale když přišel první den festivalu, všechno se změnilo. Když jsem se procházel areálem a viděl všechny ty stánky, barvy, zvuky a vůně a proudící dav lidí, pomyslel jsem si: „Tak pro tohle jsem to všechno dělal! Svátek čaje je opravdový!“ Celé tři dny mě opanoval podivuhodný klid a radost, všechno šlo jako po másle a já to vnímal jako odměnu za tvrdou práci.

 

Co pro mě znamenala účast na EDS?

Na začátku jsem vůbec nevěděl, co od toho čekat, věděl jsem jen, že se chci naučit co nejvíce. A to se mi splnilo. EDS vás změní, na konci můžete zjistit, že jste úplně jiným člověkem, než na začátku. Vnímáte svět trochu jinak. Nemusíte se starat o jídlo, o peníze o střechu nad hlavou – oproštěni od starostí všedního života máte možnost zabývat se sami sebou a pokusit se najít své místo ve světě.

 

V projektu vyvstane mnoho situací, kdy jste nuceni opustit komfortní zónu, a právě tyto momenty člověka naučí nejvíce. Jde o to rozvíjet sebe sama a dospět.

 

Díky EDS jsem získal větší sebevědomí. Umím lépe číst své emoce a svůj vnitřní život. Už tolik nepanikařím a vím, že když chci, můžu něco změnit. I sebe sama. Nebojím se už mluvit polsky. Navíc jsem poslední čtyři měsíce bydlel s dobrovolnicí z Rumunska a to zase odbouralo můj strach z angličtiny. I to, že jako dobrovolník musíte často sdílet bydlení s ostatními, vás přiměje dělit se o společný prostor a aspoň trochu se otevřít a komunikovat. Když totiž chcete bydlet s ostatními, musíte se je naučit chápat, tolerovat a respektovat. A to bez komunikace není možné.

 

Rozhovor vedla Agata Suchanek, ICM Český Těšín