Jsem zpátky, co dál?

Orlova_Leden_17_Muzeum v Oslu-Fotka-1

Právě jsem se vrátil z pětiměsíčního pobytu v Norsku, respektive v Trondheimu, domů, na Ostravsko, respektive do Orlové. Jsem zpět a přemýšlím, co a jak dál. Orlova_Leden17_-Oslo-centrumJe to takový ten zvláštní pocit, kdy jste na jednu stranu rád, že jste mezi svými, ve svém rodinném prostředí, kde všichni rozumí vašemu rodnému jazyku a vy rozumíte jim. Mělo by to být vlastně jenom skvělé, výborné a šťastné. Ale každý, kdo to někdy zažil, a zvláště po delší době, asi přizná, že to jenom skvělé není. Má to mnohé ale. Jednak si člověk zvykne na mnohé věci, které předtím sice neznal a zprvu mu přišly divné, ale po chvíli zjistí, že je to vlastně praktické a užitečné, a teď po návratu domů to ale musí přehodnotit nazpátek a přijmout realitu, která v jeho rodném prostředí je, i když ví, že se to dá dělat jinak a lépe. Jsou to mnohé věci, např. proč se u nás nezálohují veškeré lahve, ale jenom některé sklo? Proč se u nás nemačká tlačítko stop v autobuse vždy, ale jenom někde? Proč se u nás nedá stále platit všude kartami? Proč u nás ve škole není kavárna, obchod s potravinami, papírnictví?

A tak by se dalo pokračovat asi dlouho. Má to samozřejmě i pozitivní stránky, jako například, že se mi zdá stále vše všude o dost levnější, zvláště národní nápoj. Zase na druhou stranu si člověk uvědomí, jak neskutečně dostupný a levný je u nás alkohol, a asi všichni víme, kam to vede. S čím se nemohu příliš sžít nazpátek, je styl zkoušek na vysoké škole. Testy online ve stylu pojem a odpovědi a), b), c) mi přijdou nesmyslné a systémově tlačící člověka k robotickému našprtání, aby to za prvním rohem zapomněl. Chápu, že několikastránkové eseje je těžké psát, a ještě těžší opravovat a hodnotit, ale zase to dává alespoň trochu smysl. Což je vždy otázka, kolik je stát ochoten do vzdělání investovat, tady asi slogan „za málo peněz hodně muziky“ moc nefunguje a fungovat nebude. Pokud chceme být víc, než montovna Evropy za pár korun měsíčně, tak bez schopností a vzdělání to moc nepůjde.Orlova_Leden_17_Muzeum v Oslu-Fotka-1

Ale nejvíc mě dostala ta zdejší zima. To je opravdu něco nepochopitelného, protože jsem tady momentálně zažil takovou zimu, jakou ani v Norsku nemají. Od této zkušenosti bych se mile rád oprostil. Zase je pravda, že je tu mnohem více světla, zvláště po ránu, ale stejně se mi moc vstávat nechce. Je toho dost, s čím se musí člověk po dlouhé době v zahraničí srovnávat, a neustále má tendenci porovnávat, jak to bylo tam, a jak je to tady. A jako správný blázen a dobrodruh mám opět choutky po nějakém dobrodružství, minimálně za lepším vzduchem, protože vidět, co dýchám, nepovažuji za privilegium, ale neštěstí.

Tak jak se říká u nás na Ostravsku: „Život je hořký, bohudík!“

 

Blázen a dobrodruh – Miroslav Sedláček, ICM YMCA Orlová