K celoživotnímu poradenství

IMG_7921(1)

Když se s mladými lidmi bavím o tom, co by chtěli v životě dělat, většinou mluvíme o škole, o brigádách, praxi a práci. Málokdy přijde řeč na to, jak by měl jejich dospělý život skutečně vypadat, aby jej prožili šťastně. Ze školy a od rodičů jsou naučení hledět na své dospívání z kariérové perspektivy. Celý svět se je očividně snaží přesvědčit, že pracovní zařazení je to, co rozhoduje o kvalitě lidské existence.

Pravda, je tu ještě jeden zdroj představ o šťastné dospělosti, který mluví jinak. Romantická filmografie Evropy a světa vštěpuje lidem od dětství, že nejzásadnějším rozhodnutím života je nezaváhat ve chvíli, kdy potkáte toho pravého / tu pravou osudem předurčenou životní lásku. Tak fajn.

Když mě Petr Chaluš navedl na myšlenku celoživotního poradenství, dlouho jsem dumala o tom, k čemu mám v takové službě klienty vlastně vést. Tedy jasně: K dobrému, kvalitnímu žití. Ale copak můžu někomu pomoct najít, kudy vede jeho nejlepší cesta, když nevím, kde se štěstí a životní naplnění bere?

Z vlastní zkušenosti vím, že úspěch ve studiu, dobře placená zajímavá práce ani nezaváhání v romantických momentech života tím klíčem ke štěstí není. O využívání zdánlivých návodů na štěstí v marketingu už jsem si toho ve škole taky prostudovala dost. Takže jsem docela imunní na všechna tvrzení o tom, že štěstí zaručeně přináší ten nebo onen značkový produkt nebo služba. Kde tedy štěstí hledat?

Asi mi řeknete, že mi to studium už vážně leze na mozek, ale mě hned napadlo si zjistit, co si o tom, co je v životě nejdůležitější, myslí vědci. Jojo, moje důvěra v to, co všechno se dá exaktně vyzkoumat může působit přehnaně. Ale řeknu vám, že to, co jsem nakonec objevila předčilo můj nejodvážnější vědecký pozitivismus.

Prvním překvapením bylo, že se výzkumu zákonitostí šťastného života intenzivně věnuje hned několik vědeckých institucí – z těch nejuznávanějších je to třeba Harvard.

Lékařská fakulta Harvardovy univerzity vede longitudinální (ooopravdu dlouhodobý) výzkum na vzorku 268 mužů z vyšší třídy a 456 lidí z nižší třídy nebo jinak znevýhodněných podmínek. Už více než 75 let se jich tazatelé pravidelně vyptávají, co se v jejich životech děje a jaký to má vliv na jejich pocity štěstí a hodnocení kvality vlastního žití. Zmapovali tak obří porci lidských osudů – společensky úspěšných i neúspěšných, nečekaně zbohatnuvších i lidí škaredě poznamenaných osudem. Průběžně vydávané závěry této studie vypovídají překvapivě jasně a poznatky ze souvisejících výzkumů ostatních vědeckých institucí s jejími výsledky většinou nápadně korespondují.

Kovaní kariéroví poradci asi neradi uslyší, že studijní a pracovní úspěchy přinášejí do života jen velmi málo radostí a opravdu často berou lidem čas a síly, které by bývali mohli využít účelněji. Podobně jsou na tom i romantické lásky, které přinášejí zpravidla jednorázový gejzír štěstí následovaný vleklými vztahovými problémy (v případě častého opakování až vztahovým cynismem).

Dobrou zprávou ale je, že šťastné životy existují nejen ve filmech, ale i ve skutečnosti. A pramálo přitom záleží na tom, zda měl člověk cestu umetenou nebo jej stíhaly četné rány osudu.

Člověk žije kvalitní a šťastný život, jsou-li dlouhodobě naplněny všechny jeho životní potřeby. Vydělat si na základní jídlo, pití, přístřeší a hygienu tedy není špatný nápad, ale skutečně stačí jen naplnit potřeby. Nemá smysl kupit okázalé bohatství, gurmánsky se přejídat, sjíždět se kde čím a vybudovat si vlastní vilu s věžičkou. Ztratili bychom tím čas a prostředky, které potřebujeme k naplňování dalších potřeb. Nejvíc většinou zanedbáváme (neumíme naplňovat) psychické potřeby. Které to jsou? Wikipedie navrhuje například: prožívání bezpečí, jistoty, lásky, přijetí, sounáležitosti.

Tak určitě. Ale co lze pro takové potřeby měla v reálu dělat?

Již zmiňované studie Harvardovy univerzity tvrdí, že pro šťastný život jsou ve skutečnosti nejdůležitější funkční blízké vztahy. Je to totiž právě skupina našich nejbližších s jejichž pomocí se nám nejsnáze daří ony nedostatkové životní potřeby naplňovat.

No není to srandovní? Celý mladý život do nás tlačí, jak být dobrým zaměstnancem, ale o tom nejdůležitějším – jak být dobrým bližním a jak vytvářet a udržovat funkční vztahy – se musíme dozvídat pokusem a omylem … což je metoda tak neefektivní, že většina z nás nemá za život šanci se k opravdu naplňujícímu způsobu žití dopracovat. Takže za mě: Dost hustý!

 

IMG_7921(1)

 

Emer

ICM Náchod