Kde se vzali pověsti o Krušných horách

Z mýtů Krušných hor

Krušné hory byly kdysi dávno porostlé temným a neproniknutelným lesem. „V severní krajině jsou Jobovou ranou Hercynské lesy s mohutnými duby, které se trhají a padají a jen občas otvírají cestu neprostupným pralesem“, popisuje střední pás Evropy římský učenec Gaius Plinius Secundus. Podle Aristotela je oblastí nesnesitelného chladu „ti kdo žijí za Ibérií, žijí v podnebí tak studeném, že v něm nevydrží ani osel“. Drsné krušnohorské přírodní podmínky, geologická specifika a vývoj poznamenaný postupným obydlováním lidí vytvářejí oproti jiným horským oblastem osobitou atmosféru a mají i svou svébytnou „duši“. Krušné hory, plné prudkých srázů, s močály a skrytými jeskyněmi bývaly pro lidi často zrádné a nebezpečné, v hlubokých lesích měli strach a cítili se v něm osamělí a ztraceni. V každém zapraskání větve a zašustění ptáka v noci viděli tajemné čáry a kouzla. V pohanské době byly zabydleny mytickými bytostmi, které zaplňovaly každý koutek lesa.

Kde se vzaly pověsti?

Mnohé naše pověsti a zejména lidová vyprávění a pohádky mají svůj základ v pohanské mytologii. Potlačit se ji snažilo anebo po svém proměňovalo křesťanství. „ Aby lidský duch mohl přestat otročit přírodě, musí se mu uzavřít cesta k vnitřnímu životu přírodních duchů“, vystihl středověký filosof Nikolaj Berďajev. Z pohanských bohů a duchů se staly děsivé a nebezpečné bytosti, služebníci ďábla. „Pro středověké církevní učence a spisovatele nebyla všechna strašidelná zjevení Krušných hor nic jiného, než rej ďábelských masek“ (z publikace Skřítci a démoni Krušných hor od Jiřího Wolfa).

Keltové

Kdysi Krušné hory obývali Keltové (tajemní, skrytí) s podivuhodnou kulturou a náboženstvím. V Krušných horách se vyskytoval keltský ochránce a bůh lesa Certunnos s jelením parožím. Zbloudilé mohl zachránit, ale i zlákat na neznámé stezky a na onen svět. V lese běhali psi s červenýma ušima (červená barva měla spojitost se zásvětím), plazili se v něm rohatí hadi.

Keltové obdivovali zejména štětinaté kance s mohutnými kly, symbol dravé síly, odvahy a bojovného zápasu. Sošky kanců u sebe nosili jako amulety, zobrazovali je na mincích, posvátných kotlích, zbraních, hudebních nástrojích aj. Ptáky, zvířata, ryby považovali za atributy bohů, nebo je s bohy přímo ztotožňovali a často je spojovali se zásvětím.

Uctívali stromy, zejména dub a nejposvátnějším pro ně bylo dubové jmelí. Jak popisuje Plinius, trhali ho o půlnoci v bílých rouchách zlatým srpem a chytali do bílého šátku, aby si uchovalo sílu nebes. Vařili z něho všelék a čarovný nápoj. Nejvyšší druid, keltský kněz, měl moudrost dubu. Předávali svá učení v posvátných dubových hájích odlehlých od oppid, příbytků ostatních. Posvátné pro ně byly lesní studánky, prameny, potoky i močály a zejména všudypřítomné božstvo Slunce a Měsíc. Uctívali také kameny a bizarní skaliska, která se nacházejí zejména na české straně Krušných hor. Měli hluboký vztah k přírodě a k celému kosmu.

Krušné hory mohly Kelty přitahovat zvláštní atmosférou: „ keltské umění, které se vlněním a směšováním čar snaží vyjádřit skryté vnitřní síly, ovlivnilo severní prostředí, ve kterém tvary nabývají jakési neskutečnosti, jakmile je zahalí mlha nebo pohltí les“, popsal francouzský badatel J. A. Mauduit.

Po celém území Čech se vyskytovalo málo nerostných surovin, výjimku tvořily Krušné hory. Proto Kelty toto území přitahovalo, těžili zde rudu a zpracovávali bronz. Stavěli tu první hutě a slévačskou techniku i vlastnosti různých druhů slitin znali do všech podrobností. Vyráběli železné nástroje a zpracovávali bronz. Skvělé kovolitecké a kovotepecké umělecké práce je proslavily po celé Evropě. V Krušných horách po sobě zanechali pro badatele a archeology řadu čitelných stop. Příkladem je světoznámý keltský „duchcovský poklad“; několik tisíc bronzových šperků nesmírné ceny nalezených v Obřím prameni.

Skřítkové a permoníci

K nejznámějším tajemným bytostem Krušných hor patřili od středověku skřítci. Mezi nimi zejména perkmoni, malí ďáblíci z šachet, o nichž se vyprávěly tajemné příhody. V podzemí a ve tmě štol přepadal horníky strach a úzkost, narůstal pocit nebezpečí a pronásledovaly je denní starosti. Věřili v kouzelnou moc skřítků temných šachet a na určitá místa jim kladli i obětiny (kaše, koláčky, sýr). Představovali si je jako „tříloketní stařečky s vousy až po břicho, někdy v havířském oblečení se svítilnou, kladivy a ostatní výzbrojí“. Když s nimi kopáči v podzemí vycházeli, pomohli jim skřítkové najít nové žíly zlata a stříbra, ale často projevili i svůj temný, ďábelský původ. Sympatie krušnohorských havířů k permonům se vysvětlují tím, že v nich viděli maličké havíře.

Vyprávěly se i příběhy o hospodáříčcích; šotkové v lidské, hadí a žabí podobě. Na mnoha místech Krušných hor se vyskytoval domácí skřítek Schrackagerl. Podobal se dítěti oblečenému pouze do košilky. Měl rád malé děti, dokázal o ně pečovat, ale když se mu někdo vysmíval a ukřivdil mu, dokázal se pomstít. Ke skřítkům patřil i Jüdel (Gütel, Gitel, Gütchenn), který byl pro dospělého člověka byl neviditelný. Oba dokázali dětem v noci zacuchávat vlasy, tropili i různé čertoviny a ztřeštěné kousky.

ICM Cheb

Věra Bartošková (Použito široké literatury o Keltech a spisku Skřítci a démoni Krušných hor od Jiřího Wolfa)

Přidej komentář jako první k "Kde se vzali pověsti o Krušných horách"

Zanechte komentář