Kolik jazyků ovládáš, tolikrát jsi člověkem

Globe_of_language

Že toto rčení je pravda o tom se neustále přesvědčuje studentka třebíčského gymnázia Alžběta Vítková. Ze svých setkání s Bětkou mohu říci, že když člověk opravdu něco chce a jde si za tím, tak dokáže cokoli.

Snad přesvědčí i vás ☺

Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá? Přitahovaly tě cizí jazyky už od útlého věku?

V mateřince jsem chtěla být učitelkou v mateřské školce, na základce učitelkou na základní škole… Na gymplu jsem pak objevila, že je mnoho dalších směrů, kterými se můžu vydat. Začaly mě bavit jazyky, čeština, dějepis, zeměpis, obecná lingvistika… Kromě angličtiny jsem se začala učit s mámou němčinu, pak mi přibyla francouzština. Když jsem pak odjela na střední školu do Francie, naučila jsem se španělštinu, latinu, pak přišla starořečtina, katalánština, italština, portugalština… Jazyky mě bavily odjakživa, ale plně jsem se do nich pustila až na střední.

Které země jsi už díky své zálibě v jazycích navštívila a kde se ti líbilo nejvíc a proč?   

Když jsem byla malá, s rodiči jsme poměrně dost cestovali, ale já za své vlastní cestovatelské počátky považuji dvoutýdenní jazykový kurz v Anglii, který jsem vyhrála, když mi bylo patnáct. To byla velká zkušenost, mých prvních čtrnáct dní v cizině bez rodičů, bez přátel, bez školního zájezdu… A moc se mi to zalíbilo, rok nato jsem odjela studovat do Francie, kde jsem strávila asi nejnaplněnější rok svého života. Naučila jsem se mnoho o Francii, Francouzích, francouzštině, ale hlavně o sobě. Francie rozhodně zůstává zemí mého srdce, mon amour. Nicméně mám ráda i další země – měsíc jsem studovala ve Španělsku. A díky účasti na mezinárodních olympiádách v lingvistice a filozofii jsem se podívala do Slovinska a do Estonska, to bylo taky moc prima. Teď v létě plánuju jet do Andorry. Jsem moc ráda, že existuje tolik možností a že můžu jet prakticky kamkoli.

Máš nějaký volný čas při tom všem? Co děláš, když nejsi ve škole a nepracuješ?

Když mám možnost, moc ráda cestuji a poznávám nové kraje, ať už v Česku, nebo v zahraničí. Dovezu si odtamtud vždycky spoustu inspirace a receptů a pak doma uvařím nějakou tu specialitku a oživím si krásné vzpomínky. A jinak moc ráda jen tak chodím na procházky nebo na pěší túry.

Jak probíhala tvoje cesta za tím, kde jsi teď? Tvá životní úskalí, byla to jednoduchá cesta?

Myslím, že když chce člověk něco dokázat, v čemkoli, nikdy to není jednoduchá cesta, ale vždycky stojí za to. Samozřejmě jsem se tedy musela potýkat se spoustou problémů. Nejvíc mě ale stejně limituje to, že den má jen 24 hodin a já prostě potřebuju poměrně dost spát. Což je občas trochu problém, protože se někdy stane, že, abych všechno stihla, musím pracovat patnáct šestnáct hodin denně. Ale kdyby mě to nebavilo, nedělala bych to.

Na co jsi ve svém životě nejvíce pyšná? Co se ti povedlo, z čeho máš opravdu radost?

Já mám radost z mnoha věcí. Nejvíc asi z toho, že žiju stoprocentně plný život, který opravdu není jen o učení se jazyků. Určitě jsem byla pyšná na to, že jsem v šestnácti zvládla žít sama rok v cizině. Taky mě těší, že jsem si ty své aktivity, jako je třeba studium ve Francii, mohla zaplatit sama díky studijním stipendiím získaným během středoškolských studií a práci, ve které jsem trávila víkendy a prázdniny. A mám hlavně velkou radost z toho, že práci na vědeckých projektech, studium dvou škol a všechno ostatní, co k životu patří, zvládám solidně skloubit.

A co dál? Kde se vidíš za pět let??

Za pět let mi bude pětadvacet? Hm, tak to si asi budu dělat doktorát a někde pracovat. Buď bych chtěla dělat vědu na univerzitě, románskou lingvistiku, učit… Nebo se zkusím uplatnit v mezinárodních institucích nebo na ministerstvech, to jsou takové dva hlavní směry mých úvah. Ve Francii jsem se totiž začala zajímat o mezinárodní vztahy, díky čemuž můžu propojit svou lásku k jazykům s jejich uplatněním v praxi. Anebo se taky během těch pěti let stane něco neočekáváného, naskytne se mi nějaká nová příležitost a skončím úplně jinde. A výzvy já ráda přijímám.

Lenka Palánová

ICM Třebíč