Lvov – káva, válka a hranice Schengenu

PROSTĚJOV (1)

Lvov ve mně pokaždé zanechá jiné vzpomínky. Před čtrnácti lety jsem ho vnímal jako východní město, kde se lidé snaží polským turistům poskytnout západní standard, což se jim dařilo někdy více a někdy méně. Letos jsem měl znovu příležitost se do metropole západní Ukrajiny podívat. Pocity z návštěvy se dají shrnout do tří slov: káva, válka a blízkost schengenské hranice.

KávaPROSTĚJOV (3)První velké opravy po rozpadu Sovětského svazu se město dočkalo roku 1999 před setkáním devíti prezidentů střední a východní Evropy. Druhá rekonstrukce přišla roku 2001 před návštěvou papeže Jana Pavla II. Do třetice proudily do města investice těsně před válkou, když se mělo hrát EURO 2012.

Budovy v centru jsou proto krásně opravené. Naši skupinu provádí po městě řeckokatolický pop s vlasy do copánku. Ukazuje nám monumentální stavby z rakousko-uherské a polské éry města. Jedna ze zastávek je před neogotickou budovou. Náš pop nám vysvětluje, že v ní sídlí výborné divadlo, ale postavena byla kvůli úplně jinému účelu. Původně to byl nenápadný „bordel“, maskovaný historickým stylem, aby se spoluobčané nepohoršovali.

Andrij Sadovyj, starosta města, se při audienci rozhovoří o svém receptu na úspěch: tvrdě pracovat, věřit v Boha a milovat člověka. Religiozita je na západní Ukrajině podobně vysoká jako v Polsku, na východě se spíš blíží české situaci.

Stejně jako ve všech postsovětských zemích, i na Ukrajině se čaj těší velké oblibě. Pro Lvov je ale typická kultura kaváren. Podle našeho průvodce se dokonce káva dostala do Evropy přes Lvov. V 17. století otevřel ukrajinský obchodník a voják Jurij Franz Kuľčycký, rodák ze Lvova, první vídeňskou kavárnu, v níž vařil kávu, kterou za sebou nechali poražená turecká vojska po obléhání Vídně roku 1683.

Ani my, kteří kávu nepijeme, nepřijdeme ale zkrátka: pivo je zde levnější než doma. Pili jsme Černihorské. Budete-li chtít dovézt domů lahev ukrajinské horilky (vodky), nenechávejte to na poslední chvíli před odjezdem. Alkohol není možné koupit mezi 22. a 10. hodinou.

Válka

PROSTĚJOV (2)Brzy ráno si jdu zaběhat do Strijského parku. Je sevřený do malého údolí. Tu a tam v něm stojí nějaká ta univerzitní budova, například tělocvičně technické fakulty. Taky je tu jakýsi vláček, ale nevím, zda stále jezdí. Cestičky jsou v tuto dobu prázdné, jen občas potkám malé skupinky vojáků vracejících se z dovolené.

Při cestě zpět zjišťuji, kam všichni míří: vedle parku stojí Akademie pozemních vojsk. Před ní běží na velkoplošné obrazovce náborová videa. „Realizuj svůj potenciál“, vyzývá mladé muže. A mladí muži se trousí k akademii, většinou v maskáčích, někdy jen v džínách, ale s předpisovým sestřihem a vojenskou čepicí v ruce. Pokuřují a připomínají mladé chlapce z Remarquových zápisků Na západní frontě klid.

Válka je tu přítomná, ale jinak než v Jeruzalémě. Tam je město plné vojáků, část na dovolené, část se stará o bezpečí. Ve Lvově jsou vidět, zřídka, snad jsou ustrojeni jen ti, kteří se vracejí z dovolené na frontu. O bezpečnost ve městě se starat nemusí, není zde žádné napětí, nepřítel je tisíc pět set kilometrů daleko.

Země je ale vyčerpaná. Po pádu Sovětského svazu ji vysávali oligarchové, teď se k nim přidala válka. Silnice jsou rozbité, autobusy v ulicích zoufale zastaralé, domy na periferiích často oprýskané. Za městem stojí obrovská betonová stavba – opuštěná továrna na autobusy pro celý Sovětský svaz.

U schengenské hranice

Lvov leží 70 km od polských hranic. Cestou zpátky míjíme vesnice a hřbitovy. Ze silnice je vidět mnoho nových hrobů se světlou, čerstvě navršenou hlínou. Jsou zasypané květinami. I to je připomínka války.

PROSTĚJOV (1)Na hranici již stojí fronta aut. Čekáme v nedlouhé řadě před kruhovým objezdem, ale fronta se skoro neposouvá. Občas někdo profrčí kolem. Jsou to přísloveční mafiáni s přednostním právem jízdy? Poláci, co stojí před námi, to zdržení odhadují na dvě až tři hodiny.

Když se konečně dostaneme za kruhový objezd, vjíždíme do areálu celnice. Popojedeme o délku auta, zastavíme, vypneme motor a čekáme deset minut. Pak se posuneme o stejný kousek a tak pořád dokola. Kolona se sune, rozděluje do více řad, ale není jasné, kdo kam patří. To tady přece místní ví: Ukrajinci, co jezdí na západ pracovat, a Poláci, co se jedou podívat na bývalé polské město a levně nakoupit.

Kolem ukrajinské celnice je wifi – aspoň se dá nějak zabít čas. Všichni stojí v řadách, už ani mafiáni nemohou předjíždět. Celníci jsou v pohodě, nikam spěchat nemusejí, protože se fronta vine až k Polákům. A k Schengenu.

Konečně se suneme k patníkům. Čekáme už přes čtyři hodiny, nervozita a frustrace narůstá. Za hranicí musíme projet jakýmsi roztokem. Polský celník je nepříjemný, říká nám, abychom zůstali v autě, a odnáší naše pasy. Na jednom místě popojíždíme dřív, než bychom měli. Když to celník zjistí, rozčiluje se jak major Terazky. Nadává, že to bylo naposledy, že si to máme pamatovat. Připadám si jak o třicet let zpátky. Situace je ale jiná. Co s námi může udělat? Tak nás pouští. Asi už má taky všeho dost.

Po šesti hodinách opouštíme hraniční přechod Krakovec. Už vím, že nemá smysl dělat z Evropy pevnost. Evropa JE pevností. A tak po zbytek cesty přemýšlím: využíváme-li ukrajinskou pracovní sílu a nejsme schopni jim pomoct v ohrožení, neměli bychom jim alespoň zajistit důstojné podmínky pro cestování mezi domovem a prací?

Autor: Dominik Opatrný

Fotografie: archiv autora, Pixabay.com

Kateřina Opatrná, regionální redaktor, ICM Prostějov

Přidej komentář jako první k "Lvov – káva, válka a hranice Schengenu"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*