Maturita

image3344

Letošní školní rok jsem zahájila jako student 4. ročníku, a tedy pokud dojde k nejlepšímu, nebo nejhoršímu, budu maturovat. Celý školní rok probíhá ve zmatené snaze učitelů vyděsit nás všechny až za hrob, nekonečné opakování látky prý z předchozích ročníků, o čemž mám své pochybnosti, neboť některé věci slyším fakt a určitě poprvé. Toto nalévání našich hlavinek graduje přísným a častým zkoušením s typickým hodnocením profesorů ve stylu: no dneska je to za tři, dva, jedna, čtyři, ale u maturity by to bylo za pět, čtyři,tři a nebo by to bylo na propadnutí. Těžko bych si mohla připadat víc motivovaná, než právě tímto.

Zhruba po dvou měsících ve čtvrťáku jsme obdrželi seznam otázek k maturitě, čtyři předměty, to je celkově 100 otázek. Hmmm… tak to bude fakt maso. Někteří profesoři nám dovolili si otázky rozdělit s tím, že každý vypracuje jednu a tu poté probereme, a pak si jí všichni ofotíme. Jiní to pojali jako naší samostatnou práci.  Tady už půjde vážně do tuhého. Samozřejmě, že každý z profesorů zuřivě brání svůj předmět jakožto ten nejdůležitější na zemi, což už nás tedy moc nerozhází, jelikož se takhle chovali celé čtyři roky a každý předmět, včetně tělocviku byl prostě tím, bez kterého nemůžeme v té džungli života vůbec přežít.

Jediným světlým okénkem ve čtvrťáku se tedy zdál být podařený maturák, kde jsme si to všichni užili na 300 % . Podle absence několika vyvolených po maturáku i v délce týdne soudím, že někteří spolužáci překročili i těch 300% a připsali tak plesu vyšší level.

Každopádně týden před tzv. „svaťákem“ všichni horečně kopírujeme několik verzí všech otázek z různých zdrojů, posloucháme rady, tipy a triky již odmaturovaných a nervozita stoupá šíleným tempem.

S ohledem na moje předchozí vysvědčení i znalosti jsem nelenila a rozplánovala jsem si „svaťák“ pomalu na minuty s tím, že jsem se cítila, podle plánu, na 11 otázek denně, reálně ovšem na jednu až dvě. S ohledem na čas jsem věděla, že se budu muset striktně držet plánu. Začnu v sobotu ráno tím, že si nanosím do pokoje zásoby jídla a pití na celý týden a poprosím rodiče, aby mě zamknuli a nepouštěli mě ven dřív než za 9 dní.  Ovšem samozřejmě, že jsme museli předtím se spolužáky oslavit, že jsme před maturitou a pak se taky různě odreagovávat, až jsem zjistila, že půlka svaťáku je už pryč a já jsem v totálním skluzu. No dobrá, tak tedy nebudu ani spát a prostě to doženu. Tento plán ztroskotal již první večer, kdy jsem prostě usnula a vzbudila se až druhý den s otlačenou klávesnicí od počítače na tváři s vědomím, že zřejmě stále nic neumím. Toto se pro jistotu opakovalo i zbývající volné dny a moje znalosti spíš nenávratně a rychle mizely, než přibývaly.

Musím na vzduch, dojdu pro pečivo. Na náměstí potkám německého turistu, který se mě ptá Wo ist die Kirche? (Kde je kostel?) z němčiny budu maturovat, ale momentálně mám v hlavě totálně prázdno, a tak vůbec nevím, co po mně chce. Po chvíli si vzpomenu a blekotavě ho nasměruju.  Až znovu doma mi dojde, že se mě neptal „Kde je třešeň ?“ / Wo ist die Kirsche ? / ale na již zmíněný kostel, a tak si říkám, že jestli mi vůbec rozuměl, tak právě teď hledá v aleji na kopci u rozhledny kostel a moje sebevědomí je tedy totálně v kýblu. Očividně mám hlubší mezery a z němčiny prostě nezvládnu odmaturovat. Nakonec jsem zvládla opakovaně pročíst 24 otázek z každého předmětu s tím, že by byla velká náhoda, abych si vytáhla vždy tu, kterou jsem ani nečetla, ale můj mozek už dozajista překročil svojí kapacitu a já už prostě nemůžu.

V den maturity nejsem schopná sečíst dvě čísla pod sebou a v mojí hlavě není vůbec nic. Nervózní spolumučedníci se trumfují a vzájemně zkoušejí před školou v pomačkaných košilích, přiškrceni kravatami. Lumírovci? Cože, to tam taky bylo? Klid, to je ta otázka, kterou jsem asi nečetla. Humanismus?  Komenský? Husiti? Exilová a samizdatová próza?  Pane Bože, nevím vůbec nic.  Bohužel u ostatních předmětů si taky nic nevybavuju.  Přemýšlím, jestli by nebylo lepší jít domů a utéct. Jsem si jistá, že nemám šanci.

Nakonec tedy vstupuji do školy, sedím na lavičce a čekám. Od teď už si skoro na nic nevzpomínám, jen na to, že jsem měla tak velké štěstí, že jsem si ze všech otázek vytáhla vždycky tu, co jsem ani neviděla. Plné vědomí se mi vrátilo v okamžiku, kdy mi blahopřál třídní s tím, že jsem odmaturovala ze všech předmětů a mám to tedy v kapse….. Hurrááá…

 

Pro ICM Cheb

Martina Paboučková

Přidej komentář jako první k "Maturita"

Zanechte komentář