Můj první let

image3344

„Je to snad špatný vtip? Poslouchá mě tu někdo? Já na dovolenou k moři nechci a ještě k tomu letadlem!!!“ Bojuju s přítelem a jeho mamkou, když se dozvím, že za dva dny odlétáme z Německa na dovolenou. Mám strach z výšek a zařekla jsem se, že do letadla nikdy nesednu. Problém je v tom, že můj přítel od malička někam létal , až se mnou přestal. Bohužel došel do bodu, kdy ho přestalo bavit všude jezdit autem. Chtěl si týden oddychnout na pláži, kde nebude muset hnout ani brvou a bude mít vše, na co si ukáže. Ale já létat odmítám! Vnitřní neklid se ve mně mohl zbláznit, boj sama se sebou byl ten nejhorší. Nezbylo mi nic jiného, než přestat trucovat jako malé dítě a s poraženým výrazem odsouhlasit, že tedy poletím. Začala jsem balit, ale při každém kusu oblečení, co jsem dávala do kufru, jsem si říkala, že to není možné, abych do toho letadla sedla. Hodiny utíkaly strašně rychle, ani jsem se nenadála a byl den odletu. Hned ráno se mi udělalo zle, měnila jsem barvy od bílé po zelenou a pořád se to střídalo. Pro jistotu jsem ani nesnídala, protože bych to v sobě asi moc dlouho neudržela. Nicméně vycouvat už z toho nešlo, tak jsem odvezla kufr do auta a vydali jsme se na cestu. Cesta se táhla jako slimák, a tak jsem měla dost času na přemýšlení nad mým krátkým životem, čeho jsem do svých jednadvaceti dosáhla, a co jsem vlastně nestihla. Když jsme se blížili k letišti, tak už jsem se ani neusmála, protože ty velké kolosy, které představovaly letadla, byly dost děsivé a nepřipadalo mi, že by nás to mohlo udržet ve vzduchu. Ale letadla na letišti každou chvíli přistávala i vzlétala jakoby nic. Došli jsme k odbavovacím pásům, kde jsme ukázali pasy a letenky, vzali si naše kufry a posunuli nás dál. Z odbavovacích pásů jsme prošli rentgenem na příslušný sektor pro cestující. Šlo se do něj takovým dlouhým tunelem, který tam byl už dávno přistaven, jen letadlo stále nikde. Snažila jsem se být co nejvíc v klidu, ale nešlo to, pocity strachu nechtěly ustoupit. Po pár minutách bylo naše letadlo přistaveno a mě nezbylo než nastoupit. Ukotvená v sedačce jsem se smířila s osudem a očekávala jen to nejhorší. Srdce mi tlouklo, jako když chce z hrudi vyskočit. K mému úžasu se letadlo rozjelo a úplně hladce vzlétlo a ze mě všechno spadlo, jako když odhodíte batoh po velké túře. No, konec konců všechno je jednou poprvé, tak možná stačí to vyzkoušet, než si předem zdůvodňovat, proč to nejde. Celou dovolenou jsem si užila, chytla prima bronz a na zpáteční let se dokonce těšila.

Simona Sodomková pro ICM Český Brod

Přidej komentář jako první k "Můj první let"

Zanechte komentář