Na čem (se) smaží Indonésie

Jana Harušťáková, mladá studentka závěrečného ročníku magisterských studií v oboru mezinárodních vztahů v Brně, se díky projektu „HLAD NEPŘIJÍMÁME!“ pražské organizace GLOPOLIS vydala na tři týdny do Indonésie, aby se mohla blíže seznámit a pochopit problematiku pěstování palmového oleje a a jeho dopadu na místní obyvatele. Tyto zkušenosti nyní předává se svými kolegy skrze putovní výstavu „Na čem se smaží Indonésie“ na různých místech České republiky. Dovolili jsme si ji krátce vyzpovídat a dovědět se o zážitcích z cesty trochu více. Jak je vidět z rozhovoru, zážitků bylo skutečně hodně a cesta byla velmi vydařená.

 

Co pro Tebe znamená Indonésie?

Především úžasné zážitky a vzpomínky. Byl to úplně jiný svět a hodně na mě zapůsobil, budu na to ještě hodně dlouho vzpomínat. A doufám, že se tam zase jednou vrátím, co nejdřív…

 

Co Tě nejvíce překvapilo? Co byl největší šok pro Tebe?

Pro mě asi největším šokem bylo to, že se vlastně žádný šok nekonal. Čekala jsem nějaký kulturní šok, přece jen je to rozvojová země na druhé straně planety, ale ten nepřišel. Co se týče běžného života, komunikace s lidmi, tak bylo vše v zásadě bez problémů a hlavně, lidé jsou tam velmi milí a vstřícní, ve všem se nám snažili vyjít vstříc. Občas na sebe sice narazil náš evropský styl pevného organizování času a jejich indonéský klid až flegmatismus, ale nakonec jsme se vždy domluvili. Co mě překvapilo, tak bylo opravdu velké vedro. Sice jsem teplo očekávala, přece jen jsme byli kousek od rovníku, ale to vedro bylo jak u nás v létě ve skleníku.

 

Co Ti nejvíc scházelo? Po čem se Ti nejvíce stýskalo?

Sprcha, nejlépe přenosná a stále tekoucí (smích). Byli jsme od rána do noci zpocení. Nikdy bych si nemyslela, že mi bude chybět naše mírné podnebí, dokonce i zima. Je pro nás jednodušší během dne efektivně fungovat. V Indonésii jsou sice zvyklí a na vysoké teploty přizpůsobení, ale i tak je musí polední žár omezovat.

 

Co jste měli za úkol? Jaký byl cíl vašeho projektu?

Našim cílem bylo prozkoumat dopady pěstování palmy olejné na místní obyvatele – drobné farmáře, kmeny žijící původním kočovným životem v pralesích, ale i na životní prostředí, takže faunu a floru. U nás se moc neví, že palmový olej se nachází v polovině všech balených produktů, co koupíme v supermarketu. Často to na obalu ani není napsané. Tento palmový olej se dováží především z Indonésie, kde za sebou jeho pěstování a zpracovávání dělá doslova paseku. Jezdili jsme po různých místech a zpovídali obyvatele vesnic, členy nevládních organizací i zástupce státní správy. Dokonce jsme přespávali v pralese, abychom se za pomoci našich průvodců – překladatelů zeptali i původních pralesních kmenů, jaké dopady má na ně pěstování palmy olejné.

 

 

Co jste tedy zjistili?

Zjistili jsme, že dopady palmového průmyslu jsou velmi negativní. Co se týče příslušníků pralesních kmenů, v místním jazyce Suku Anak Dalam, tak jejich přirozený domov, tedy deštný prales, jim doslova mizí před očima. Na Sumatře byla totiž během posledních pětatřiceti let vykácena více než polovina deštných pralesů. Suku Anak Dalam jsou vytlačováni na okraj plantáže, kde je pro ně velmi těžké přizpůsobit se vnucenému modernímu způsobu života. Žijí v příbytcích ze dřeva a igelitu, těžko shání obživu, jsou náchylnější na nemoci a ztrácí své tradice. Vypozorovali jsme i negativní vliv na obyvatele vesnic a drobné farmáře. Protože je průmysl s palmovým olejem ovládaný nadnárodními korporacemi a existuje zde složitý systém výkupu palmových plodů, drobní zemědělci si nakonec vydělají velmi málo. Prostor na pěstování plodin na vlastní obživu se rychle zužuje a lidé jsou tak závislí na dovozu potravin z okolních provincií či států. V neposlední řadě, pěstování palmy olejné má dopad i na životní prostředí – při kácení a vypalování lesů totiž uniká oxid uhličitý do ovzduší. Kvůli tomu je například Indonésie třetím největším producentem skleníkových plynů na světě. Zároveň mizí tradiční tropická flóra a fauna – čím dál ohroženější je například orangutan. Všechny dopady palmového průmyslu jsme spolu s fotografiemi a dalšími zajímavými informacemi shrnuli do brožurky „Na čem se smaží Indonésie“, která se dá volně stáhnout z internetových stránek organizace Glopolis. A o tom všem je i naše putovní výstava, která je momentálně v Ostravě a v příštích měsících zavítá ještě například do Plzně a Brna.

 

Bude někde seznam míst, kde bude výstava představena?

Seznam nemáme, protože projekt Hlad Nepřijímáme byl tříletý a pomalu končí. Během posledního roku jsme vystavovali v Praze, Českých Budějovicích, Litomyšli, Olomouci a dalších městech a jak jsem již zmínila, výstava poputuje ještě do Plzně a na konci dubna ji naposledy představíme v Brně. To ovšem neznamená, že ji pak už nikdy nikdo neuvidí – zájemcům o instalaci výstavy ji Glopolis po vzájemné domluvě rád zapůjčí.

 

Napadají Tě nějaké tři věci kladné a tři věci negativní?

Tak pozitivní byla určitě přátelskost těch lidí – byli úplně úžasní. Všichni, s kým jsme se potkali, nám vyšli vstříc. Negativem bylo to jejich flegmatické organizování času – jejich hesla jsou „take it easy“, „no stress“ a „it´s flexible“. Párkrát se nám proto stalo, že jsme si domluvili nějakou schůzi a oni nám pak chvilku před ní řekli, že nakonec nemůžou a jestli můžeme přijít za tři dny. Takže jsme kvůli tomu museli často upravovat náš program. Docela náročné tam bylo také stravování – v Indonésii totiž jedí velmi ostrá jídla, obzvlášť na Západní Sumatře, kde jsme strávili druhou půlku cesty. Takže se občas stalo, že i když byl stůl plný mističek s různobarevnými jídly na výběr, skončila jsem u suché rýže, protože základem každého jídla bylo tak pálivé chilli, že to se prostě nedalo jíst (smích). Ale na druhou stranu tam měli úžasné koktejly z tropického ovoce, těch jsme se nemohli nabažit. No a úžasná byla příroda – tedy ne v provincii Jambi, ta se postupně mění v jednu velkou palmovou plantáž, ale v provincii Západní Sumatra. Tam jsem při našich cestách měla celou dobu nos málem nalepený na skle auta a s otevřenou pusou jsem koukala na tu nádheru – rýžová pole, palmy, jezera, hory… pak jsme navštívili i několik rozvojových projektů u pobřeží a na ostrovech, což bylo také úžasné. Byl to tropický ráj. Jedním z vůbec nejsilnějších zážitků bylo, když jsme přespávali jednu noc přímo v pralese, vedle kmene Suku Anak Dalam.

 

Nebála ses?

Nebála. Ono to bylo spíše na kraji toho pralesa, takže tam nebyla nějaká hluboká džungle. Hlavně tam ale s námi byli naši indonéští přátelé/průvodci a jedna starší žena z kmene Suku Anak Dalam – Ibu Marni se svými dětmi, kteří k nám byli vstřícní.  Večer jsme si povídali u ohně a ráno nám poté, co nás vzbudil křik opic a ruch pralesního hmyzu a kdoví čeho ještě, Ibu Marni přinesla k snídani čerstvé banány, zrovna utržené z banánovníku. To je pro Evropana velký zážitek.

 

Co to bylo za projekt? Od kdy do kdy trval tam v té Indonésii? Jak je možné se jako dobrovolník z ČR zapojit do toho systému? Jak těžké to bylo?

Postupně se pokusím odpovědět. Projekt se jmenuje: „Hlad nepřijímáme!“. Je to tříletý projekt analytického centra Glopolis a několika dalších evropských nevládních organizací. Cílem je ukázat našim spoluobčanům, že jejich spotřebitelné chování má přímé dopady v rozvojových zemích. V rámci seminářů k projektu jsme se zabývali různými rozvojovými problémy a na palmový olej jsme se nakonec zaměřili proto, že jsme zjistili, že se o této problematice u nás moc neví. Přitom je to vážný problém. Jak už jsem říkala, polovina balených potravin v supermarketu má v sobě palmový olej – například čokolády, zmrzliny, chipsy, sušenky, kosmetika, jídlo pro zvířata atd. Navíc se palmový olej čím dál víc používá pro výrobu biopaliv. Proto je potřeba, aby lidé v Česku věděli, odkud se bere a že naše vysoká spotřeba negativní dopad na lidi v Indonésii. Naše třítýdenní výprava se uskutečnila na přelomu března a dubna minulého roku a byla šestičlenná. Vedoucí výpravy Jana Klápová již v Indonésii jednou byla, takže tam měla kontakty na místní, což bylo neocenitelné, protože nás tam provázeli a vše nám zařídili. I díky nim jsme udělali tolik práce, co jsme udělali.

 

A ta poslední otázka. Jak je těžké nebo lehké být dobrovolníkem? A jak se jím vlastně člověk může stát? Hlavně mladý člověk teda.

Být dobrovolníkem u nás v České republice je jednoduché a možností je spousta, ale dobrovolničení v zahraničí – v nějaké rozvojové zemi – je už náročnější. Hlavně kvůli tomu, že takových lidí je spousta – chtějí pomáhat, ale často si neuvědomují časovou, psychickou i fyzickou náročnost takového dobrovolničení. Je to kolikrát náročné i finančně – za možnost dobrovolničit v rozvojové zemi se může i platit, například náklady na cestu. Pokud má na to člověk víc času, třeba rok, a aspoň nějaké zkušenosti, tak má větší naději se někam dostat. Zároveň je nutné si uvědomit, že dobrovolnická mise není nějaká lepší dovolená, cestování a safari, ale vždycky se tam jede pomáhat. Velké a kvalitní nevládní organizace, jako třeba u nás Člověk v tísni, mají celkem náročné přijímací řízení, takže je dobré se na to dlouhodobě připravovat – zajímat se o rozvojovou problematiku, zapojovat se do různých dobrovolných aktivit tady v ČR – například vypomáhat nevládkám ve stáncích na festivalech, zapojit se a organizovat kampaně Česka proti chudobě atd. I já jsem jela do Indonésie proto, že jsem již v oblasti rozvojové spolupráce a osvěty dlouho aktivní.

 

Co studuješ?

Studuji mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě v Brně a osobně se zaměřuji právě na globální a rozvojové problémy.

 

Jaké máš plány do budoucna? Kam se chceš rozvinout?

Určitě se chci věnovat rozvojovce – s tím počítám, nic jiného si ani nepřipouštím (smích). V červnu bych měla dokončit magisterské studium a pak bych ráda vyjela do zahraničí sbírat další zkušenosti – na nějakou misi do rozvojové země.  Pak se uvidí, jestli v rozvojovce pokračovat v rámci nevládního, nebo vládního sektoru. Těch možností je hodně, tak doufám, že něco z toho vyjde.

 

 

Jana Harušťáková, účastnice projektu: „Hlad nepřIjÍmáme!“

 

Miroslav Sedláček, regionální redaktor ICM YMCA Orlová

Přidej komentář jako první k "Na čem (se) smaží Indonésie"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*