Na kole do Banátu, díl čtvrtý: přichází krize

Jízda na kole na hudební festival v české vesnici v Rumunsku a pak směrem domů mi trvala 15 dnů. Najel jsem 1 350 kilometrů, domů nakonec dojel vlakem. Koupal jsem se v Dunaji i Balatonu, vrátil se do časů našich babiček, potkal jsem uprchlíky a zažil stavy čirého zoufalství i naprosté euforie. O tom všem bude můj seriál.

Ono to půjde a ne že ne! I když se Maďaři sebevíc snaží vytáhnout z vás za namočení se ve vodě nějaký ten forint, celý Balaton se jim ještě oplotit nepovedlo. Okolo obrovského jezera jsem jel nějakých třicet kilometrů. Třeba jsem byl jenom ve špatné části, nevím, koupat se každopádně dalo na jediném místě.

Na cestě do rumunského Banátu jsem už pár dní. I když se na kole nepohybuju závratnou rychlostí, pohyb to pořád je. A v horku se potíte. A smrdíte. Časem i sami sobě, takže Balaton přišel skutečně vhod. Místo, kde se dalo osvěžit, vypadalo všelijak, jenom ne tak, jak jsem si Balaton představoval. Ze všeho nejvíc to připomínalo obyčejný český kačák – desetimetrová díra v rákosí, bahna po kotníky a padesát metrů od břehu vody po pás. Ale i tak to bylo super!

Jižní Maďarsko ale tak super nebylo. Platí to samé, jako všude okolo – samá rovina a dvakrát nic zajímavého k vidění. Takže toho ujedete docela dost, za dnešek 157 kilometrů, můj dosavadní rekord. Cíl Kaposvár, sedmdesátitisícové město, které podle legendy vzniklo stejně jako Řím na sedmi pahorcích. A podle mapy tu má být kemp, kde chci přespat. Jenomže není. V celém městě ani jeden. „Můžeš přespat třeba tady v parčíku,“ směje se kolemjdoucí, kterého prosím o radu. Na kousku zeleně ohraničeném silnicí, železnicí a navíc skoro v centru, se mi vážně zůstávat nechce…

Začíná pršet, je tma a já stojím v centru města velikosti Pardubic, kde jsem v životě nebyl a nikomu nerozumím. Paráda. Koukám do mapy, snažím se najít lesík hned za městem a tam přespat. Nakonec je z toho pole vedle jakási zahrádkářská kolonie, kde fučí, teď už nepokrytě leje a opodál vytrvale štěká pes. No co, alespoň není nuda.

Ráno už naštěstí jenom kape a já jedu na vlak. Cesta dál totiž vede jenom po hlavní silnici a zkušenosti s maďarskými řidiči mi říkají, že tohle nebude to pravé ořechové. Jenomže vlak nejede tam, kam chci. Místo rychlého posunu vpřed jedním spojem to vypadá následovně: 30 kilometrů vlakem, 40 na kole (i s příšernou bouřkou) a 60 vlakem, abych místo v Bácsalmásu (kam jsem chtěl původně) a Jánoshalmy (kam jsem měl lístek), nakonec vystoupil poblíž srbských hranic v městečku Mélykút.

To by samo o sobě nebylo úplně špatně. Coby zásadní chyba se ukázal až další krok. „Po silnici je to daleko, vezmu to zkratkou,“ říkám si při pohledu na mapu v mobilu, která ukazuje přímou cestu. Ta je sice z půlky značená coby asfaltka a z půlky jako zpevněná cesta, ale pořád je očíslovaná jako silnice. Ve skutečnosti to bylo pole. Hodně rozbahněné pole. Kdybych tudy jel o den dřív, problém by nebyl. Po bouřce to bylo peklo.

Ze začátku jsem boření do bahna bral jako příjemné zpestření, i první pád mi přišel jako sranda. Když to ale začalo být horší a horší, už jsem se tolik nesmál. Padesátikilové kolo se bořilo po špicce, šlapat se dalo stěží na nejlehčí převod. Co chvíli jsem letěl k zemi, párkrát se propadl do bahna po lýtka a málem utopil tretru. Každých sto metrů jsem musel zastavit a z pod obou blatníků vyškrábat nánosy bahna, kvůli kterým nešlo kolo ani tlačit. Chtělo se mi brečet, absolutní zoufalství.

Radši jsem nepřemýšlel, co bych dělal, kdybych někde opravdu zapadl (a že k tomu nebylo daleko). Komu volat? Co mu říct? Jak to říct? Děkuji, pivo a tepelná elektrárna, jediná tři maďarská slovíčka, která znám, by asi příliš nápomocná nebyla. Bahnem jsem se nakonec prodíral asi pět kilometrů, zabralo mi to přes hodinu a půl a na silnici jsem se dostal totálně na dně. Náladu mi nezlepšili ani silničáři, kteří o kousek dál asfaltovali kruhový objezd. Jak jsem byl úplně mimo z baheního zážitku, do toho čerstvého asfaltu jsem jim na kole vjel.

Pláště to naštěstí vydržely, sice z velké části přišly o vzorek a rychle jsem je musel zbavit nalepených kamínků, ale pro mě už to byla poslední kapka. Abych si aspoň trochu vyčistil hlavu, jel jsem až do tmy, co nejblíž Szegedu.

Dnešek fakt stál za to, opakovat ho vážně nechci. Kdybych se teď mohl teleportovat domů, neváhám ani vteřinu. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale fakt se těším do Rumunska!

Tadeáš Mahel

ICM Třebíč

Třetí díl „Za královskou vodou“ si můžete přečíst na ZDE.

Přidej komentář jako první k "Na kole do Banátu, díl čtvrtý: přichází krize"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*