Regionální mix informací

Na rok v Kanadě: práce i medvědi

Požádejte si o přerušení studia nebo stihněte tři semestry v jednom a vyražte do Kanady! Sice se trochu zapotíte, ale rozhodně se to podle Štěpána a Petry z Jablonce nad Nisou vyplatí.

O jejich cestě za prací a přírodou Kanady jsem si s nimi povídala v jedné jablonecké hospůdce. Mluvil hlavně Štěpán a doufám, že jejich zážitky inspirují i vás.

V červnu 2008 se Štěpán s Přítelkyní Petrou rozhodli na rok přerušit studentský život a vyrazit do neznáma a daleka, co je k tomu vedlo?

Štěpán: Mám strašně rád přírodu, chození po horách, a když se to dá spojit s přivýdělkem… A navíc v období studia je největší možnost se odpoutat a někam vyrazit, když už pak má člověk zaměstnání, tak je to strašně složitý. Takže z toho důvodu, už se nám blížil čas ukončení studia, tak jsme si řekli teď nebo nikdy. Mě lákal Nový Zéland nebo Kanada kvůli přírodě a nakonec dopadla Kanada i proto, že pracovní podmínky a příležitosti jsou tu lepší.

Jak probíhaly přípravy na takovou cestu a jak jste sehnali práci?

Štěpán: Do Kanady jsme odlétali koncem června a přípravy začaly ten rok v lednu. Letěli jsme s programem Work And Travel společnosti GTS. Ten program měl asi 300 míst, takže jsme se v podstatě ze dne na den rozhodli, zaregistrovali se, rozeslali jsme pár e-mailů do oblasti, která nás zajímala – do Skalistých hor, a už druhý den jsme měli práci. Zařízení cesty po administrativní stránce bylo pro nás skoro bez práce, protože všechno zařídila agentura. Letenky, hostel, sociální zabezpečení a pracovní povolení. Pro nás to bylo opravdu jen o tom dojít v Liberci do kanceláře, vyzvednout si a vyplnit formuláře a zaplatit poplatek. Celé nás to stálo každého 40.000,-Kč, ale už za měsíc a půl práce v Kanadě jsme to měli zpátky. Zaměstnavatele jsme našli přes internet. Vybral jsem oblasti, které nás zajímali a hotely z těchto oblastí jsme obeslali mailem našimi CV a motivačními dopisy. A hned druhý den se nám ozvali.

Petra: Také nás překvapilo, že to bylo tak rychlé, pomohlo nám i štěstí, protože jeden ze zaměstnavatelů, kterému jsme napsali, už měl dobrou zkušenost s Čechem, který u něj pracoval, takže když jsme se ozvali jako Češi, že hledáme práci, tak nás vzal.

Štěpán: Myslím, že když je to včas před sezónou, tak není problém. Tohle je totiž práce, kterou Kanaďané nechtějí dělat. Byla tam spousta lidí z Japonska, z Filipín. Těch tam bylo opravdu hodně. Jsou levnou pracovní silou, umí dobře anglicky a hlavně tu práci opravdu chtějí a potřebují. Oni ze svých mezd často živili početné rodiny doma.

Takže jste do Kanady jeli vydělat peníze a poznat tamní přírodu, jak to bylo s jazykem?

Štěpán: Zlepšení angličtiny bylo také jedním z našich cílů. Překvapivé ale bylo, že ten kdo už uměl, se tam spíš rozmluvil, než že by si zlepšil gramatiku.

Petra: Já jsem vůbec nerozuměla, když jsme přiletěli. Opravdu jen málokomu a jen základní informace.

Štěpán: Ale zase když jsme odlétali, tak jsi uměla stejně jako já, který tam šel s poměrně slušnou znalostí jazyka.

Jak probíhaly vaše první chvíle v Kanadě?

Štěpán: Měli jsme mezipřistání v Torontu, kde proběhla i schůzka s tamní partnerskou agenturou. Na té jsme dostali informace o Kanadě, řadu brožur, informace, jak si shánět práci, což nás tedy zase až tak nezajímalo, ale hlavně pro nás už měli čísla sociálního pojištění, bez kterého nemůžete v Kanadě pracovat. Z Toronta jsme letěli do Calgary a odtud autobusem do Banffu, což je velmi známé turistické středisko ve Skalistých horách.

Hned po příjezdu do hotelu, kde jsme měli pracovat, se nás ujala manažerka, ubytovala nás a měli jsme den volna, který jsme skoro celý prospali. Pracovat jsme měli společně na Shadow Lake Lodge, srubové osadě, kam jsme museli z okrajového parkoviště na kraji Banffu asi 13 km pěšky. Vyzvedla nás kuchařka Melanie, ale na parkovišti přišel první šok. Dověděli jsme se, že Petra hned odejde do srubů v horách, kde budeme potom pracovat celé léto. Ale ona, že tam musí hned a já budu ještě v hotelu ve městě.

Petra: To pro mě bylo teda zděšení, protože do poslední chvíle jsem si říkala, že je tady Štěpán, že kdyby se něco stalo, tak on to nějak vykomunikuje. A vystoupili jsme na parkovišti, odkud jsme se měli vydat na sruby, tam nás čekal manžel majitelky a řekl nám, že Štěpána potřebuje ve městě a já že půjdu nahoru. Tak jsem si říkala, to bude teda zajímavý, ale naštěstí mě tam podržel personál. Kuchařka Mel byla hrozně fajn a mluvila tak, abych jí rozuměla, takže jsem se necítila až tak vyautovaná. Hrozně mi ten začátek celkově svým přístupem usnadnila. Byla milá, vlídná, snažila se mluvit polopaticky a pomalu.

Štěpán: Z tohoto pohledu je určitě Kanada dobrá volba. Díky tomu, že oni sami jsou takový „mišung“, tak jsou na to zvyklí, žije tu hodně cizinců, kteří tou angličtinou tolik nevládnou.

Petra: Kromě toho vedoucího jsme se nesetkali s nikým, kdo by nás odbyl.

Štěpán: Ale on byl takový na všechny. Byl drsný, byl to původem nějaký kovboj, dlouho prý pracoval na ranči a mluvil nějakým nářečím, takže ani holky mu nerozuměli. Když jsme chtěli, aby něco zopakoval, tak to zamumlal stejně a ještě zvýšeným hlasem.

Petra: Jemu nerozuměli ani holky u Ontaria co tam s náma pracovaly. A on mluvil stejným způsobem na rodilé mluvčí jako na nás. I když věděl, že třeba zrovna já se nechytám. Ale to byl jediný člověk. Jinak lidé tam byli velmi milí.

Jak tedy potom vypadal váš pracovní život, a jak se vůbec žije v Kanadě, dá se ušetřit?

Štěpán: Po dobu hlavní sezóny jsme oba pracovali na srubech. Já jako údržbář, tedy spíš natěrač. Mou hlavní náplní bylo natírat dřevěné sruby, které se už dlouho nijak neudržovaly. Večer a ráno jsem pomáhal s přípravou a servírováním snídaní a večeří. Holky, ty měly na starost pomoc kuchařce, servírování a úklidy. To jsme rámcově věděli už předem, když jsme si brigádu domlouvali.

Petra: Ubytovaní jsme byli v jednom ze srubů, pracovali jsme 4 až 5 dní v kuse a potom jsme měli 3 až 4 dny volno. Stejné to bylo i po sezóně ve městě. Tam jsme dělali v podstatě to samé v hotelu. Zajištěné ubytování byla velká výhoda. Zaměstnavatel nám pronájem strhával z platu, ale cena byla mnohem nižší než komerční nájem. I když jsme bydleli v bytě s dalšími lidmi, měli jsme ho plně vybavený a nemuseli jsme utrácet třeba za praní. Platili jsme asi 150 dolarů měsíčně na jednoho, kamarádi měli pronajatou garsonku za 900 a ještě bez pračky a dalšího vybavení. Navíc jsme ve službě měli zadarmo stravu. Takže jsme s naší mzdou pohodlně vycházeli a ještě se nám bez problémů podařilo po půl roce ušetřit na 4 roky staré auto, které jsme si koupili.

Štěpán: Protože jsme dva měsíce cestovali, tak jsme si domů tolik peněz zase nepřivezli, ale i tak se vyplatilo. Jsou tam totiž dost drahé služby, platíte kempy, vstupy do parků, hostely. Jídlo je poměrně drahé, obzvlášť mléčné výrobky. Levné vůči dalším potravinám je maso. Problém jsme měli s chlebem, náš klasický tam nikde neseženete, mají takové ty toustové. Pak jsme objevili nějaký druh ruského chleba, který byl tomu našemu aspoň trochu podobný.

Mzdu jsme měli denní a na srubech dělalo hodně významnou částku i spropitné. Na srubech jsme brali 90 dolarů na den a v hotelu pak 10 dolarů na hodinu, což se nám potom i zvyšovalo. Ale je pravda, že na srubech dělalo spropitné až 50 dolarů na den.

Petra: Byl trochu paradox, že spropitného jsme my měli docela dost, i když jsme neuměli tak dobře jazyk. Všichni totiž obdivovali, že jsme až z České republiky a byli jsme tam za hrdiny. Hlavně ze začátku. Před servírováním večeře jsme se vždycky představovali, a když jsme řekli, že jsme z České republiky, tak všichni úplně vydechli úžasem. Hodně se zajímali, proč jsme přijeli a jak se nám tady líbí.

Práce jste tedy měli až až, jak vypadalo vaše volno?

Štěpán: Volno bylo fajn na srubech. Protože jsme byli daleko od města, v horách, mohli jsme chodit na výlety a vlastně i během práce jsme byli v přírodě. Přechod do hotelu byl potom trochu šok. Ale i tam se o zaměstnance dobře starali. Jednou za čtvrt roku byly společné akce jako třeba bowling, oběd v typické restauraci nebo grilování. Navíc zaměstnavatelé ve městě jsou sdružení do jakéhosi společenství, v rámci kterého nabízejí svým zaměstnancům navzájem různé benefity. Hodně levné lyžování, výlety na kolech, sněžnicích nebo sjíždění divoké vody. My jsme dvakrát využili příležitosti zalyžovat si. Za 25 dolarů na jednoho jsme měli odvoz tam i zpět, snídaní, večeři a půjčení lyží včetně skipasu. A sjezdovky tam se tedy s našimi nedají srovnávat.