Na střední

image3344

Přijímačky ve škole dopadly dobře a ze mě se stala studentka obchodní akademie. Dlouho jsem vůbec přemýšlela, čím chci vlastně být. Když jsem byla malá, chtěla jsem k Ježíšku dostat kožich a služku, později jsem se viděla jako ředitelka čehokoliv a měla jsem i slabé chvilky, kdy jsem si přála být lenochodem, doktorkou, anebo kosmetičkou.  Nicméně, nyní se tedy chystám zahájit studentský život, jako budoucí asistentka ředitele, která bude organizovat, plánovat a zvedat drnčící telefony.  S tímhle nadšením jsem se vydala na první školní den na již zmíněnou akademii. Po chvilce bloudění jsem našla třídu označenou jako I. B. Naštěstí byla v přízemí.  Sešla se nás zvláštní skupina a všichni jsme po sobě zvědavě pokukovali. Teda, to si fakt neumím představit, že všichni tihle lidé mají cíl jako já.

Vešel příjemný chlápek  – náš „tříďas“, který nás vyzval, abychom se představili a řekli pár slov o tom, co si představujeme o škole s tím, že nám pak řekne, co si představuje on.  Postupně jsme se tedy začali představovat a já poslouchala budoucí spolužáky. Chci být tanečnicí a tady jsem pro případ, kdyby mi to nevyšlo, chci být inženýrem ekonomie, chci dělat učitelku v mateřské školce…. tak to teda zírám, protože začínám mít pocit, že jsem tu blbě. Nikdo nechce být asistentem ani asistentkou. Představa tanečnice s obchodní akademií se mi zdá dost ulítlá.

Třídní nám řekl, že jestli se dostaneme až k maturitě, budou z nás účetní.  Tak s tím jsem teda vážně nepočítala. Účetní jsou přeci všechny brýlaté a nepříjemné paní s drdolem s přirostlou kalkulačkou k ruce, to snad nemyslí vážně.  Rozhlédnu se po pestrobarevných hlavách mých spolužaček, po znuděných obličejích mých spolužáků… jako tak my budeme účetní… no dobrá. Najednou se mi ta tanečnice s maturitou zdá ještě celkem přijatelná.

Dostali jsme seznam všech pomůcek i nepomůcek a já si říkala, že si nedokážu představit, že bych přečetla tolik učebnic a popsala tolik sešitů.

Následovala dělba třídy na německé a anglické znalce, a tak další zahajovací hodinou byla němčina.  Profesorka vypadala komicky, nicméně hned jak na nás spustila, zjišťuji, že moje jedničky z němčiny na základce se silně otřásají v základech, a že už mi tak komická nepřijde, možná že se jí vlastně i trochu bojím. Já jí prostě vůbec nerozumím. Začínám přemýšlet, že se zapíšu raději do angličtiny, nicméně kromě pár písniček mého oblíbence neumím vůbec nic, takže jsem na tom teď teda úplně stejně. Začínám si myslet, že to nebude taková paráda, jak mi všichni okolo tvrdili. Všechny ty zasněné pohledy babiček a tetiček, jaká to byla pohoda, když studovaly. Přemýšlím, že se někde stala chyba.

Následuje další hodina a tou je psaní na stroji, představí se učitel, kterého jsme viděli přijíždět ke škole na červeném skládacím kole. Je to roztomilý děda, který vypadá, že bude fajn. Ukáže nám program v počítači a vykládá o tom, jak budou jeho hodiny probíhat a co všechno budeme umět.  Program můžeme hned vyzkoušet, a tak zabořím prst do klávesnice a mačkám zobrazená písmena v největší rychlosti, jaké jsem schopná, tady se cítím fakt silná. Mám pocit, že moje rychlost je pekelná, a že se mi každou chvíli začne kouřit z klávesnice. Asi po minutě vyhodnocuje počítač moje počínání a já se už dopředu dmu pýchou, jak jsem dobrá. Počítač ukázal 50 úhozů za minutu, říkám si, tak to je bomba. Jen do chvíle, kdy z profesora vyleze číslo, že ke státním zkouškám je potřeba 2000 úhozů za minutu. Coo? To není možný, to se fakt zvládnout nedá. Připisuju tedy předmět psaní na stroji na seznam předmětů, které nemůžu nikdy zvládnout a pomalu propadám beznaději.  Doufám, že budeme mít alespoň výtvarku a tělocvik, ať to nějak zachrání situaci.

O přestávce zjišťuji, že výtvarka se na obchodce fakt neučí, ale zato jsou tu další bonbonky jako zbožíznalství, ekonomie, matika a fyzika, jakási cizojazyčná korespondence a samozřejmě druhý cizí jazyk. Ten mě tedy fakt neděsí, protože je vlastně jedno, který je pokročilý a který pro začátečníky, jelikož mi přijde, že tedy vlastně neumím ani jeden.  Jediné, co mi v tuhle chvíli připadá přijatelné, je čeština a tělocvik, tak uvidíme, jestli mě tyhle dva předměty dokážou zachránit, ale mám takový vtíravý pocit, že spíš ne. Opouštím školu první den s neskutečně dlouhým seznamem učebnic a sešitů a s hlavou nafouklou jako pátrací balon. No uvidíme.

 

 

Pro ICM Cheb

Martina Paboučková

Přidej komentář jako první k "Na střední"

Zanechte komentář