Najít práci?

cropped-remix.png

Najít práci? Žádný problém, řekla jsem si. Podala jsem výpověď a čekala, co bude dál. S energií a jasnou vidinou svého budoucího zaměstnání jsem se ponořila do světa nabídky a poptávky trhu práce. První životopis, druhý životopis, třetí, čtvrtý, pátý… desátý. Hotovo, teď už jenom počkat na odpovědi. První den, druhý den, třetí, čtvrtý, pátý… desátý. Nic se neděje, energie klesá, nervozita stoupá. Po čtrnácti dnech dostanu první odpověď. Proč mě ani nepozvou na pohovor? Já bych jim ukázala, že na to mám. Nedá se nic dělat, hlavně to nevzdávat. Nové nabídky, nová dávka naděje. Výpovědní doba se blíží ke konci, nevím, kde mi hlava stojí, práce žádná. V tom zazvoní telefon, příjemná paní mě zve na osobní pohovor, pozice administrativní pracovnice ve stabilní prosperující firmě je k mání. Osobní pohovor přináší nervozitu, která se ale postupem času vytrácí. Ve firmě se mi líbí, vedoucí se vlídně usmívají, jen ta náplň práce je nějaká jiná než by člověk u administrativní pracovnice očekával. Koncem týdne se dozvídám, že stačí kývnout a práce je má. Tak tedy kývám. První den vysněného nového začátku je tady. Přicházím do kanceláře plná očekávání. Jak bude vypadat můj pracovní stůl, s kým budu sedět v kanceláři, kam budu chodit na oběd? Brzy je mi vše jasné. Stůl svůj nemám, sedím v místnosti s dalšími patnácti pracovníky a oběd? O tom tady nikdy nikdo neslyšel. Už začínám chápat, proč se na mě u pohovoru ti lidé tak hezky usmívali. Nicméně hlad je hlad, nájem se také platit musí, zatnu zuby a v práci setrvávám. Čas plyne a já si stále častěji vyčítám, že jsem odešla z předchozího zaměstnání a nevážila si vrabce v hrsti. Zjišťuji, jak mi moje předchozí práce s dětmi a mládeží chybí a léta vysněná podoba spokojené, vyrovnané a vždy usměvavé administrativní pracovnice se postupně mění v nervózní, ztrápenou a na okolí mračící se operátorku. Na velký kolektiv kolegů, se kterými trávím na malém prostranství většinu dne, si pomalu zvykám. Ale co s prací, která člověka nebaví?

Najít práci? To je problém! Ale důležité je nevzdávat se a věřit, že každý z nás je v něčem dobrý a s malou dávkou štěstí si tu svoji profesní cestu najde. Ta moje chvíle také přišla. Podařilo se mi skloubit práci s dětmi a mládeží s podobou spokojené administrativní pracovnice. Dnes už vrabce z hrsti nepustím, budu se „držet svého kopyta“ a dělat věci, kterým rozumím a které mi přináší potřebnou denní dávku endorfinu.

Dana Vitásková, ICM České Budějovice