Náš život v Keni: Misie

Koncem srpna 2013 jsme tedy vyrazili. Byli jsme plni očekávání a samozřejmě jsme měli i obavy. Přeci jen jsme si říkali, že jedeme do úplně jiné kultury a na celý rok (v té době se nám to zdálo na velmi dlouho). Do centra jsme dorazili chvíli před koncem prázdnin, když tam chlapci ještě nebyli. To, že jsou v centru chlapci ulice, totiž neznamená, že nemají rodinu. Většina z nich má alespoň jednoho příbuzného. Většinou na ulici utekli, protože doma neměli nic k jídlu, rodiče se o ně nestarali, nebo je třeba bili. Jiní zase něco ukradli a báli se vrátit domů. Některým rodiče umřeli. Pokud chlapci opravdu nikoho nemají, nebo jejich jediný příbuzný žije také na ulici, zůstávají také přes prázdniny v Bosco Boys na internátě základní školy. Během těch pár dní, než kluci dorazili, jsme se trošku aklimatizovali a pak už to začalo na plno.

OBR 03

Každé ráno jsme začínali den mší svatou, pak jsme měli snídani s chlapci, na kterou býval povětšinou starý chleba a sladký čaj s mlékem. Někdy ho bylo dostatek, jindy bylo chleba méně. Pokud nebyl chleba, chlapci měli jen jeden hrnek kukuřičné kaše. Po snídani chlapci uklízeli celou školu a pak následovalo šest hodin výuky. V našem rehabilitačním centru byla neoficiální škola. I tak ale chlapci měli vše jak v normální škole. Měli jsme čtyři třídy po asi 20 chlapcích. My jsme ve škole také učili, a to matematiku, občanku, přírodní vědy a tělesnou výchovu – všechno v angličtině. S chlapci jsme byli i během přestávek, kdy jsme si s nimi povídali (anglicky). To bývala nejlepší příležitost k tomu, abychom se o chlapcích dozvěděli víc – mohli se otevřít a povědět nám, co je trápí, co prožili. Společně jsme si s nimi hráli a dávali na ně pozor.

Celou dobu až do oběda chlapci nemají žádné svačinky. Na oběd bývá každý den směs kukuřice a fazolí (githeri). Někdy obohacená o brambory nebo nějakou zeleninu (10 mrkví a 15 brambor pro 70 lidí). Je to chutné, avšak trošku tvrdé. Na oběd jsme s chlapci chodili jen některé dny. Po obědě byl čas na rekreaci, kluci si prali oblečení a odpočívali. Během této doby rekreace jsme jim také asistovali, dohlíželi na ně a taky pomáhali prát. Zvláště těm nejmenším. Některé dny byly po obědě kroužky jako třeba dílny, malování, stolní hry, údržba zahrádky, in-line bruslení. Po rekreaci měli chlapci práce. To znamenalo, že si uklízeli a umývali třídy, zalévali květiny a dělali vše, co bylo potřeba.  Po práci začínala asi nejoblíbenější část dne – hry. Největší zájem byl o fotbal. My jsme pak nabízeli chlapcům, kteří fotbal neměli moc rádi, možnost zahrát si volejbal nebo basketbal, popřípadě cokoli jiného.

OBR 04

Režim v centru je celkem náročný. Po hrách následovala sprcha a samostudium, popřípadě doučování. I když jsme v centru měli mít chlapce od 7 do 15 let, měli jsme tam i pár starších, kteří však byli v první třídě a bojovali s tím jak se naučit číst. Těm jsme se během doučování snažili věnovat nejvíce. Bez vzdělání by v životě měli jen malou šanci, aby opět neskončili na ulici. Po studiu následovala večeře, na kterou bývala taková kukuřičná, velmi hutná hmota (ugali) s omáčkou z něčeho, co připomíná kedlubnové listí. Toto jídlo nebylo chuťově až tak dobré, ale zasytilo na neskutečně dlouho. Kluci toho byli schopni sníst tolik, že jejich bříška vypadala, jako kdyby snědli balón. Na večeři jsme s chlapci chodili jen výjimečně.

Jídlo bylo celou dobu stejné, každý den. Výjimkou byli speciální události, kdy většinou nějaký dárce zařídil, aby bylo něco jiného. Změny byly i v neděli, kdy bývala rýže a maso (spíš něco jako maso) či ryba. Jídlo je pro chlapce v centru velmi důležité. Doma někteří z nich jedí jen jednou denně, pokud vůbec. Na ulici ještě hůře. Někdy nejí celý týden, jindy jí z odpadků, které najdou. Proto jsou pořád hladoví. V neděli mívala naše kuchařka volno, a tak jednou za čtyři týdny přišla řada na nás a my jsme celý den vařili. Byla to zábava, ale na druhé straně obrovská zodpovědnost. Také jsme se během našeho vaření snažili jídelníček chlapců trochu zpestřit, což většinou ocenili. Den jsme pak zakončili modlitbou růžence a klasickým salesiánským večerním slůvkem, kdy se chlapcům řekl nějaký příběh na povzbuzení či zamyšlení. Tuto krásnou tradici zavedl už Don Bosco.

OBR 05

A co jsme ještě dělali?

Kromě výuky a asistence chlapcům během volného času a doučování, jsme chlapcům pomáhali s kde čím. Cokoli potřebovali, už byli u našeho domečku a zvonili (než přetížili zvonek a pokazil se, pak už jenom klepali, nebo křičeli zpoza dveří naše jména a vymýšleli). Půjčovali jsme jim různé hry, ošetřovali drobná zranění, chodili s nimi do nemocnice, zašívali jim oblečení, vyráběli dárečky. Kromě nedělního vaření jsme jim občas zpestřili jídelníček nějakou sladkou dobrůtkou. Zvláště Baru jim často pekla koláč. A to není jen tak upéct pro sedmdesát hladových krků.

Tyto věci jsme dělali téměř neustále šest dní v týdnu (v sobotu jsme měli volno), někdy i ten sedmý. Kromě toho běžného, jsme si občas našli čas i na něco speciálního. Opravili jsme jim dva malé fotbálky, vyrobili chůdy a dřevěné kostky na hraní. Postavili domeček pro psa, vymalovali skoro celé centrum.

OBR 06

Díky našim kamarádům se nám také podařilo pořídit pro chlapce, kteří mají díky traumatům problémy s nočním pomočováním speciální matrace. Často nám pomáhala naše kamarádka Zuzka, která pracovala v mateřské školce a za námi chodila jen na víkendy a prázdniny. Naší nejdůležitější úlohou pak bylo ukázat chlapcům, že jsou milovaní, že jsou důležití a že někomu na nich záleží. Jedním z dalších velmi důležitých úkolů bylo, pro nás jako manžele, snažit se chlapcům ukázat, jak by se měli chovat k dívkám a ženám a později ke svým manželkám. Žena totiž v Keni nemá moc velký společenský status a na některých místech je bití žen na denním pořádku.

Jakub a Baru

A jaké stopy v nás dobrovolnický rok zanechal? Dočtete se již brzy.

Autor: Jakub a Barbora Hendrychovi

Kateřina Opatrná, regionální redaktor, ICM Prostějov

 

Přidej komentář jako první k "Náš život v Keni: Misie"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*