Naše přání se s věkem mění a my se chceme vrátit do dětství

V mysli se mi objevila sloka jedné písničky. Přesněji písničky, kterou jsem před několika lety znala nazpaměť.

V duchu jsem se vrátila do těch dob, kdy jsem seděla s přáteli u ohně a snažili jsme se co možná nejlépe zazpívat různé písničky, ať už známé nebo neznámé. Vždycky když si na to vzpomenu, tak se mi vybaví i touha většiny z mých přátel být dospělí. Mít v občance cifru dokazující naší dospělost. Mít volnost, kterou nám dokáže zajistit jenom věk osmnáct. Byli jsme pošetilí. Jeden vedle druhého jsme doufali, že nás jenom číslo změní, ale to není pravda. Nezměnilo nás číslo na průkazu, ale zkušenosti a lidi, se kterými jsme se setkali. Tehdy jsme měli pocit, že nám patří celý svět a my nikdy nebudeme jiní. Nikdy nepůjdeme zády k sobě, ale jenom ruku v ruce ke společné budoucnosti. Byli jsme děti. Naivní s naší vysněnou budoucností. Ale bylo nám krásně.

O pár let později jsme zjistili, že budoucnost není tak růžová. Museli jsme si vybrat školu a poznali jsme nové lidi. Lidi, kteří nás změnili, my jsme je změnili taky. Rázem jsme nechtěli s některými mít nic společného. Zapomenout na všechno co jsme prožili a začít znova. Vymazat všechny vzpomínky a vytvořit si nové s jinými lidmi a dosavadní kamarády odstavit na vedlejší kolej. Nevím, možná ze mě sálá stará zloba, neboť jsem byla taky odstavena na tu pomyslnou vedlejší kolej, ale je to tak. Po letech zůstává jenom hořkost a touha vrátit se do dob, kdy jsme trávili hodiny u ohně jako velká rodina.

Skončil další kalendářní rok a já uvažuji, kam jsem se dostala. S pomocí písniček z mého mládí, přemýšlím nad tím, kam jsem se chtěla dostat tehdy. Kde jsem si přála být a kde jsem teď. Za hodně věcí se stydím, hodně věcí mi je líto. Mnoho věcí bych v prvotní chvíli ráda změnila, ale pak si říkám, proč bych to dělala. Kde bych byla, kdybych mohla měnit své činy? Ne nelituji ničeho. Nelituji toho, co ze mě je. Jediného lituji, a to je to, že ztrácím tu dětskost, tu schopnost žít jenom jedním dnem a malovat si budoucnost takovou, jaká by se líbila mě. Ráda bych se vrátila zpátky do dětství, kdy jsem měla fantazii, kterou by mi mohli závidět všichni spisovatelé fantazy literatury, volnost, která sice byla omezená, ale přesto dost velká. A naopak, když jsem neměla starosti se školou a z řečí o učení jsem si dělala srandu, neboť jsem měla celý život před sebou a povinná školní docházka přeci počká, střední je daleko, co teprve maturita.

Dětství, co to je? Období života, které se nedá vrátit. Doba, kdy můžeme být sami sebou. Přetvářka pro nikoho neexistuje a spontánnost je naše druhé jméno. Žádné dítko nepřemýšlí nad důsledky. A přesně do takové doby bych se chtěla vrátit.

Ola Panáková

studentka Střední školy zemědělské, Český Těšín

Petr Kantor

regionální koordinátor – redaktor

kraj Moravskoslezský

Přidej komentář jako první k "Naše přání se s věkem mění a my se chceme vrátit do dětství"

Zanechte komentář