Návštěva paní, co vidí anděly

cropped-remix.png

Psalo se 24. prosince 2016 a pod vánočním stromečkem mezi ostatními dárky ležela světle fialová obálka nadepsaná mým jménem.

Z obálky jsem vytáhla přání se vzorem jemných fialových květin, ve kterém stálo:

„Vánoční poukaz pro Zuzanu do poradny pro rozvoj osobnosti.

Kde je vůle, tam je možná cesta sebepoznání. Bez osobní vůle, není pohyb.

Tento poukaz je pro 90 minut v poradně.

S úctou,

Zuzana Andělská.“

 

Po svátcích jsem paní Andělskou kontaktovala a domluvily jsme si schůzku na 16. 1. 2017. Hned druhý den po stanovení termínu mi zavibroval telefon a na jeho displeji se po rozkliknutí ikonky obálky objevila následující slova:

„Lidi nechtějí jít cestou vědomého poznání, rozkrýváním, jak to bylo doopravdy.

Vracet se k rozkrývání situací, které jim ublížily. Lidi mají situacemi „poškozené“ mozky a chtějí opravu na funkční mozky. Rozrušené mozky souvisí s nemocemi těla, psychiky a vnímáním tzv. duchů a světa duchů mezi námi. Když vyladím funkce mozku klientovi, uzavírá se vnímání škodících vlivů, mizí nemoci. Jde to. Umím to. Vrátit zdraví na stejné úrovni vědomí. Zuzka“

 

Po této zprávě jsem se cítila maličko rozpačitě, ale o to více jsem byla zvědavá na naše osobní setkání, které se tedy konalo 16. ledna. Za minutu deset jsem vybíhala schody ke kanceláři paní Andělské, která právě vyprovázela dvě postarší paní. Všechny tři jsem pozdravila a paní Andělská, kterou jsem znala pouze podle fotek z jejích webových stránek, se zářivě usmála a pravila: „Jé, Zuzanko, říkala jsem si, jestli to běžíte Vy. Pojďte dál.“

Následovala jsem paní Andělskou poměrně úzkou chodbičkou vystlanou šedivým kobercem. Minuly jsme kancelář mé matky a pokračovaly až na konec chodby, kde se na hnědých dřevěných dveřích skýtala cedule:

Ing. Zuzana Andělská,

terapeutické masáže,

břišní tance,

poradna.

 

Paní Andělská odemkla a nabídla mi, abych se zula a půjčila si měkoučké růžové pantofle, že mi tak bude příjemněji. Promočené kozačky jsem odložila do botníku a paní Andělská mi pověsila mi kabát na věšák. Mezitím jsem se rozhlédla kolem sebe. Strop místnosti byl vymalován do zelenkava, ale ne celý, okraje podél stropu byly zvlněné, jako když dítě kreslí mráček. Totéž se opakovalo i u stěn, které byly tónovány do meruňkova. Koberec byl také oranžový a uprostřed místnosti stál menší dřevěný stolek, kolem kterého stála tři křesílka.

 

Paní Andělská mě vyzvala, abych se do kteréhokoli posadila, a postavila vodu na čaj. Prohlížela jsem si kostkované oranžovo-bílé záclony visící přes bílá plastová okna. Několik sukní na břišní tance, pověšených na ramínku na skříni a zajímavé abstraktní malby na meruňkových stěnách. Jakmile paní Andělská zalila dva pytlíčky zeleného čaje horkou vodou, usadila se do křesílka vedle mne a začala: „Tak Vás u mě pěkně vítám, Zuzanko. Máte, když tak i víc času, než jen tu domluvenou hoďku a půl?“ Mlčky jsem přitakala a paní Andělská opět spustila: „Výborně. Vy jste přišla za mnou, a já Vám povím všechno, co smím. Nepoužívám žádné skleněné koule, ani šamanské, či posvátné předměty. Budeme si pouze povídat,“ načež se pustila do vysvětlování souboje lidského rozumu a intuice.

Jsou to dvě oddělené věci. Rozumem paní Andělská míní všechny možné logicky zesumírované argumenty, které vysvětlují určité jevy, události. Paní Andělská podotkla, že se rozumem řídí hlavně muži, a hledají tisíce důvodů, proč něco nejde, proč něco nemůžeme, a všechno se snaží vysvětlit promyšlenými argumenty.

„Jó, ono to sice dává smysl, ale v určitých situacích je člověk s rozumem v koncích. Rozum končí tehdy, když dojdou argumenty. A když je člověk s rozumem v koncích, musí sáhnout po intuici.“ Intuice je podle paní Andělské „tenoučká nit, kterou můžeme pozorovat až k Bohu, vesmírné inteligenci, všemohoucímu, a podobně. Ať to člověk nazývá, jak chce, vždycky je to totéž.“

Naše oči se setkaly a paní Andělská pokračovala: „Já tu něco říkám a vy vnitřně víte, že to tak je, rozpomínáte se. Někde hluboko uvnitř tohle víte, jen jste zapomněla. Lidé už na svou intuici úplně zapomněli, nevyužívají ji.“ Maličko nechápavě jsem pozorovala mou jmenovkyni. „Proč Vám to ale říkám? Hned, co jsem Vás uviděla, jsem cítila, že sice velmi slabě, ale přece jen vnímáte svou intuici. To vaši rodiče ne, to jsou vyhranění používači rozumu.“

 

S oběma mými rodiči totiž paní Andělská mluvila, když na otce natrefila na chodbě. Ten prohodil pozdrav ve slovenštině a paní Andělská se zaradovala, protože stejně jako on pochází se Slovenska. Zapovídali se a otec ji pozval do matčiny kanceláře na kávu, kde jim paní Andělská vyprávěla o tom, co dělá.

 

„U tak psychicky silných lidí, jako jsou vaši rodiče, musí dojít k nějakému hodně vyhrocenému dramatu, a to bude chvíle, kdy „rupne“ rozum, a oni dostanou obrovskou šanci k tomu, naslouchat své intuici, protože rozum bude v koncích.“

Pak mi řekla, že já si tím zlomem, kdy jsem začala spoléhat na intuici, už prošla, dokonce prý ve dvanácti letech, a že je to ta správná cesta. „Slyším ve vás tenký úzkostný hlásek, jak se bojíte toho, co bude dál, a tak vám dám radu. Nepleťte se do problémů ostatních, nenechte se zatáhnout do dramatu někoho jiného, máte plné právo na to, neřešit problémy ostatních, ale soustředit se na sebe.“ Zadívala se na mě a řekla, že cítí, jak jí vnitřně naslouchám.

„Nenechat se zatáhnout do dramat ostatních je jediná ochrana. Pokud si budete dělat příliš mnoho starostí a nebudete vědět, jak se bránit, tak onemocníte. Když člověk ztratí radost ze života, z toho, co je, tak ztratí například inzulín a bude mít cukrovku. A podobně je to s ostatními nemocemi.“

Pak se paní Andělská na chvíli odmlčela a poté mi nadiktovala, co si mám zapsat: „Jsem ochotná vidět věci jinak a dokážu to. Jsem vzácná a každý člověk by si měl uvědomit, že je vzácný.“ Poctivě jsem psala, co říkala, ale moc jsem nerozuměla tomu, proč jsme si to měla zapsat. Znovu se na mne podívala a řekla: „To by stačilo, teď přejdeme k Vám. Máte nějakou otázku, která by Vás o sobě zajímala?“

Zajímalo by mne šíleně moc věcí, ale měla jsme strach se na cokoli zeptat. Ticho přerušila paní Andělská: „Třeba jestli máte taky svýho anděla?“

Dostala jsem ze sebe akorát rozpačité: „No, to bych chtěla.“

Paní Andělská se usmála a řekla: Ano, máte. Dokonce máte i toho vzácnějšího.“ „Vzácnějšího?“

„Každý člověk má svého strážného anděla, ale jenom s málokým je jeho anděl každou vteřinu. Vás Váš anděl nikdy neopouští, je s Vámi pořád. Většina andělů má na starost více lidí, a proto s nimi není pořád.“

Anděl by měl být můj nejbližší přítel, mohu ho kdykoli požádat o pomoc a dokonce si ho mohu i pojmenovat. Paní Andělská mi přikázala, ať si zapíšu následující: „S pomocí anděla ucítíte vlastní vzácnost, tím budete spojená s vlastní hodnotou a budete to o sobě vědět. A budete, to o sobě vědět,“ zopakovala.

Pak se paní Andělská odmlčela a já si vzpomněla na to, co říkala mému otci. Prý, kdyby jeho anděl věděl, jakou s ním bude mít práci, tak by si ho nevybral.“

Zeptala jsem se tedy: „A je se mnou můj anděl spokojený?“

Paní Andělská se od srdce zasmála a prohodila, že teď je anděl na rozpacích. „No, ale už se směje, takže asi dobrý,“ řekla a změnila téma.

„Chcete vědět, jaké je vaše poslání?“ To zní vážně, napadlo mě a vyčkávavě jsem poslouchala. „Vaším posláním je umění bavit se. Um-ě-ní, bavit se,“ slovo umění podivně vyslabikovala a já na ní zírala, jako když mi ulítly včely.

Cože? Napadlo mě v duchu a na hlas jsem zklamaně vysoukala: „Umění bavit se? To je ale…docela málo, ne? Tím přece nikomu nic nepřinesu, nikomu nepomůžu…“

Paní Andělská mi na to odpověděla následovně: „98% lidí se životem nebaví, většina si na život jenom stěžuje a někteří ani nechtějí žít. Vy jste vnesla umění se bavit životem tam, kde to lidi vůbec neumí.“ Na chvíli se odmlčela a pokračovala: „Umění ničit si život umí každý. To je jen taková reakce na to, že je Vám to málo. Popřemýšlejte o tom. “

„Jaké je Vaše poslání?,“ zeptala jsme se.

„Noo…, vždyť jste tady,“ usmála se. „Moje poslání je být. Prostě být. Vyšší moc mi řekne, já to ucítím a jsem tam, kde mám být.“

„Vidíte? Vy ale máte smysluplné poslání, pomáháte lidem.  A já se mám bavit?“

Paní Andělská na to reagovala: „Já pro lidi nic nedělám, vy to děláte pro sebe. To, že jste tu, děláte vy pro sebe.“

Zadívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že místo zaplacené hodiny a půl jsem tu už dvě. „Nezdržuji Vás?“ optala jsem se.

„Vůbec ne,“ usmála se paní Andělská a odmlčela se. Pak se na mě znovu podívala a zeptala se, zda na ní mám nějaké otázky. Zeptala jsem se na to, zda je spokojená. Po deseti vteřinách naprostého ticha mi odpověděla, že je nadmíru spokojená a že se až diví tomu, jak je spokojená, když se všude venku dějí samé „sračky“. Použití tohoto výrazu mě poměrně šokovala.

„Chodí za mnou i poslové jiných planet, kteří tu mají určitý úkol. Já jim zprostředkovávám spojení s jejich planetou. Potěší mě, když vidím, jak jsou rádi, že se na ně jejich planeta nevykašlala. Takže jsem spokojená s tím, co dělám.“ Při její odpovědi mi naskočila husí kůže, maličko mě vyděsila, co myslela těmi posly jiných planet.

Nadechla jsme se a odhodlala se zeptat na klíčovou otázku, kvůli které jsme k ní vlastně přišla.

„Kdy jste si uvědomila, že jste jiná než ostatní?“

„Já jsem si to uvědomila asi hned, co jsem se narodila. Už od malička jsem vídala jiný věci než ostatní. A pamatuju si věci prakticky od svého narození. Nejhorší bylo, že mi nikdo nemohl pomoct.“

Rozpovídala se o tom, jak jako malé děvčátko, vídala za lidmi další postavy, a nevěděla, co to je, protože nikdo jiný to neviděl. Stejně tak nerozuměla tomu, proč všichni plakali, když její dědeček umřel, protože stál vedle ní a usmíval se. Viděla jinak, než všichni ostatní, vnímala různé hlasy, a byla zmatená, protože nevěděla, co se děje. Slyšela například, jak její babička někomu odpovídá, ale vnímala ještě druhý, slabší hlas, který říkal něco jiného. Slyšela, že to, co babička říká je věc jedna, a to co si myslí věc druhá.

„Trvalo mi dlouho se s tím vším vyrovnat, ale byla to lepší možnost, než být zavřená někde na psychiatrii. Jde o tom uvědomit si všechna svá vědomí a vnímat svou intuici. Pak by toto mohl umět každý člověk. Je známé, že lidé používají nějakých 30% svého mozku. To je hrozně málo. Každý člověk, co je nějak geniální nebo jiný, používá mnohem více.“

Uvedla mi příklad na tom, že kdyby jí napojili na přístroje, které měří mozkovou aktivitu, a ona najednou využila všechna svá vědomí, tak jim pravděpodobně ten přístroj zkratuje. Ale že to nikdy nezkoušela.“

Obě jsme se zasmály, já trochu hraně a nuceně, a poté jsem se optala, co plánuje do budoucna.

„Chtěla bych napsat knihu, co bude mít nějakou hodnotu, kterou si bude držet. Už několikrát jsem se o to snažila, ale ještě mi to asi nebylo dáno. Uvidíme… Vyšší síly mi řeknou, co mám dělat.“

Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že uplynula další půl hodina. Paní Andělská nám dolila poslední zbytek čaje a pravila: „Zuzanko, řekla jsem Vám to, co jste měla slyšet. Sem za mnou by potřebovalo přijít mnohem více lidí, ale jen pár z nich smí. A já jim můžu říct jen to, co smím, a co mají slyšet.“ Načež mě pozvala, ať se za ní někdy zastavím, bezplatně, a že si můžeme popovídat. Až bude vědět, že mám slyšet něco dalšího, že se ozve. Také mě ještě upozornila, že se mi bude otevírat mysl, a že se toho nemám bát.

Vypila jsem poslední doušek čaje, a zvedla se z křesílka. Otočila jsem se na paní Andělskou, slíbila jí, že v seminární práci změním jméno a poděkovala za její čas. „Určitě se nevidíme naposledy a ještě jednou moc děkuju,“ prohodila jsem, když jsem si zapínala kabát. Paní Andělská mi podala ruku, zopakovala, ať se kdykoli zastavím, a že mi přeje hodně štěstí o zkouškovém.

Zuzana Kompanová, ICM Kladno