Největší nepřítel nadání

NÁCHOD2

Přiznávám, že mě ohlas článku Nejtrapnější commingout dojal. Získala jsem znamenitou zpětnou vazbu propletenou osobními příběhy – od veselých anekdot až po ty nejsmutnější. Donutily mě se ptát: Jaká síla to stojí proti nadaným? Co je zač ten tlak, to závaží, kterým nám společnost brání v rozletu? Čili (slovy mých spolužáků): „Co máš, sakra, za problém?!“

Teorie pedagogická: Nedostatek studijních výzev

Podle českých škol, MŠMT a většiny vzdělávacích institucí je největším problémem nadaných špatná dostupnost nadstandardního učiva. Vycházejíce z této teorie věnují se především chrlení většího objemu typově stejných úloh, tvrobě nadrámcových vzdělávacích aktivit, studijních materiálů a znalostních soutěží pro nadané. Žákům, kteří předbíhají své vrstevníky prostě příliš, je někdy milosrdně dovoleno vynechat ročník (a opět pokračovat nepohodlně pomalým tempem dál), chodit na některé předměty do jiné třídy nebo jsou zproštěni povinnosti dávat na předběhnutém předmětu pozor.
Moje odpověď: V oblasti vzdělávání je mým největším nepřítelem nedostatek času. Tedy neschopnost současného systému poskytnout mi časo-prostor na soustředěné studium a aktivní diskusi o problému, který mě zajímá.
Navalit na mě další školní aktivity je jako kdyby mi dali jednu botu navíc, když dokážu, že jsou mi vyfasované jednotné vzdělávací boty moc malé.
Problémů s mezilidskými vztahy mám dostatek, nepotřebuju si je přidělávat přeskakováním mezi různými třídními kolektivy. Pokyn nedávat pozor na oblíbeném předmětu je myslím dostatečně očividný fail.NÁCHOD

Navíc věčné postrkování dopředu ve výsledku vede akorát k bezuzdému tlaku na výkon. Je úplně v pořádku, když o sobě řeknu, že mi v něčem nestačí být nejlepší ve třídě, že chci víc. Bohužel, stačí, aby totéž řekl někdo jiný směrem k mé osobě a katastrofa je na spadnutí. Pokud začne učitel, rodič nebo trenér snít o tom, čeho všeho by mohl jejich svěřenec dosáhnout a začne na něj tlačit, podpora nadání se obrátí proti podporovanému. Během pár týdnů zvládnou člověka „nadstandardem“ totálně vyčerpat, zničit jeho vztah k tématu a celkově demotivovat.
Tedy: Mít k dispozici nabídku dalších vzdělávacích příležitostí je fajn, ale rozhodně to není těžištěm našeho problému.

 

Teorie lingvistická: Nepochopitelné pojmenování

Jak bylo nakousnuto minule, nemalá trápení působí postiženým už samo obvinění z nadání. Nedej bóže z mimořádného nadání.
U některých pojmů (např. overexcitability) si můžeme pomoci anglickými ekvivalenty. V případě nadání si vskutku moc nepomůžeme. Termín gifted people nejen neřekne nic o druhu danajského daru, kterým nadaní trpí, ale ve světě puberťáků může být obdařenost pochopena ještě nevhodněji.
Stejné stigma nadutosti pronásleduje i termíny talent a génius. Zmínka o talentu je přijatelná jen při úzkém zaměření na některou žádoucí kompetenci (a je nepřístojné říct něco takového o sobě). Říct o někom, že je génius, si můžeme dovolit snad jen in memoriam.
Pedagogové se snaží na nadanost nahlížet přes vrozené studijní vlohy – takže jsme třeba žáci s vysokým studijním potenciálem. Což ale, uznejte, není úplně řečnicky praktické, a navíc nejsou nijak zohledněny stinné stránky diskutované odlišnosti.

V kontrastu k povýšeným oficiálním názvům se v reálu dostává naší odchylce označení spíše pejorativních – pro znalejší jsme nerdi nebo geekové, pro většinu populace prostě šprti nebo rovnou psychopati.
https://www.youtube.com/watch?v=mm6oYqBwNAg
Moje odpověď:
 Bylo už učiněno několik pokusů o tvorbu použitelných novotvarů pro neuroatypii nadaných. Třeba platforma qiido.cz používá termín „MiND“ jakožto mimořádně intelektově nadané dítě. Jak ale takový termín zařadit do svého slovníku? „Vážení kolegové, tady Adam je minda, tak se k ní – eee, teda k němu – chovejte tak nějak citlivě.“

Myslím, že nám nakonec nezbyde, než definovat svou odlišnost jako nový syndrom. Hans Asperger ani John Langdon Down se toho nebáli – a to mají jejich jmenovci často ještě větší problémy. Takže já jdu do toho: Jak by se vám líbil takový Emer syndrome? (A komu se to nebude líbit, tomu budu nadále říkat mimonáda! :))

Pochopitelné pojmenování naší odlišnosti by mnohému pomohlo, ale v běžném všedním žití je to spíš jakože úplně jedno. Člověk si nakonec zvykne i na nejapné narážky na nadání, talent a výši IQ.

 

Moje teorie: Kdo přijme dar obdařených?

Připadá mi, že nejvíc štěstí a životní energie získávám z toho, že někdo přijme moje dary. Vyrobím něco hezkého – někdo o to projeví zájem. Uvařím dobré jídlo – někdo mi ho pochválí. Pohladím psa – zavrtí ocasem. Dám někomu drobnou pozornost – poděkuje mi. Pak vymyslím něco fakt zajímavého a … nic. Dokonce i když mozkovou činností dojdu k dobrým známkám, tak nezískám vůbec nic. Jednička je norma a cokoli jiného je průšvih. Většina energie investované do toho, na co mám talent, vyjde naprázdno.
I v životě normálních školáků je jen málo příležitostí, kdy někdo dobře přijme jejich mimořádný výkon, jejich osobní dar. Rolí školáka je být bezednou houbou uctivě absorbující dary učitelů a rodičů. Není nic moc, co by měl školák dávat ze své vůle (dle svých potřeb). Neodpovídej, nejsi-li tázán.
U nadaných lidí je nezájem ještě tím nejlepším, čeho se jim může dostat. Většinou je jakýkoli projev kreativity a zájmu rovnou trestán. Poznámkou (že vymýšlím „kraviny“), pohrdáním spolužáků (že vyslovováním vlastních myšlenek narušuju výklad učitele) nebo napomenutím rodičů (že mám dělat něco pořádného – rozuměj: netvořit, jen uctivě absorbovat a papouškovat výplody druhých).
Když nakonec přijde vytoužený moment projektové práce, v níž se můžu konečně nějak realizovat, dopadne to tak, že si týmoví kolegové hodí nohy na stůl, já odedřu všechno sama a pak musím – v zájmu týmu – přenechat převážnou část úspěchu (tj. přijetí) ostatním. Od pozorného kantora pak ještě schytám jednu mravokárnou za ucho. Že mám dát prostor ostatním a neprosazovat se tolik. Oni se na tom přece potřebují učit víc, než já, která to chápu i bez projektu.

Osobní myšlenkové dárky od mimonád mají ještě tu mizernou vlastnost, že je často zvládnou pochopit zase jen mimonády. Představte si to jako firmu, která produkuje zboží, jehož účel chápe jen nějakých 5 % populace. A ne všichni, co tomu rozumí, mají o to zboží zájem. A ne všichni, kteří mají zájem, do něj chtějí a mohou investovat. Taky máte dojem, že tenhle podnik nebude moc úspěšný?

Proto si myslím si, že největším nepřítelem nadání je nepřijetí. Prokletím nadaných je nezájem o jejich originální nápady, inovace, kreace. Odpor k novotám a jinakosti. Preventivní strach z odlišnosti, který kolem nadaného vzniká, vede až k tomu, že se cítí nepřijatý on sám. Nikdo nás nemá rád, nikdo si s náma nechce hrát. A to je mnohem větší průšvih, než by se mohlo zdát.

Emer

ICM Náchod

https://www.facebook.com/TalentiNachod

Přidej komentář jako první k "Největší nepřítel nadání"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*