Nesmyslný online svět videoher

duben_ICM_Ceske Budejovice - obrázek

Že ve videohrách není nic nemožné? Pojďme se podívat na nejpodivuhodnější věci, se kterými se v online světě můžeme setkat.

Někdo mě postřelil? Tak já si na chvilku sednu a počkám, až to přejde…

Jednou z nejpodivnějších věcí v herním světě je uzdravování. Vím, že mít hru, kde hrajete za obyčejného smrtelníka, který dostane ránu a bude se patnáct minut válet v bolestech na zemi, by asi nikdo hrát nechtěl. Přesto by to byl zajímavý mechanismus a hra, která by vás určitě donutila křičet. Pokud jste někdy hráli akční hru, ať už střílečku nebo něco podobného, určitě jste se setkali s tím, že existují zázračné předměty, které vás mohou vyléčit od jinak smrtelných zranění. Někdy jsou to skutečné zdravotnické potřeby jako balíček první pomoci, obvazy, injekce, ale v mnoha případech to může být jen bylina nebo třeba kuřecí stehno. Ano, i takové hry se najdou. Pamatuji si ze svých raných let hraní, že když jsem šla do boje a zranila se, musela jsem utíkat zpět na určité místo, tam tak minutu počkat a zázrakem jsem mohla pádit opět do boje. Přestože se hry v současné době snaží být čím dál tím víc realističtější – hezčí grafika, lepší dialogy, přesnější ovládání či například vlivy počasí, zvláštnostmi se to v nich stále hemží.

Mám bezedné kapsy…

Spočítali jste si někdy, kolik věcí se vám ve hrách vejde do kapes, na záda nebo kamkoliv jinam? V těchto hrách se sice dostanete maximálně na 30 druhů věcí, ale to, že od každé máte minimálně sto kusů už je vedlejší. V lepším případě vám hra nabídne batoh, do kterého všechno nasbíráte, jenže tento batoh je neviditelný.

Když hraju tento typ her, jsem jasný sběrač, beru všechno, co můžu. Jenže mám strašný zlozvyk, nic z toho nepoužívám. Například lektvary na léčení, vždycky se tak zaberu do boje, že zapomenu hlídat, kolik života mi zbývá a vzápětí se objeví nemilá obrazovka s nápisem „smrt“ nebo něco podobného a já se musím opět hodinu dostávat na stejné místo, protože jsem hru zapomněla uložit, ale to už je jiný příběh. Když se mi konečně povede hru dohrát, mám plný batoh a kapsy věcí a jsou mi úplně k ničemu.

Nemohli jsme s tím nic udělat, dokud jsi nepřišel/a ty…

Idea toho, že jste ve hře za hrdinu, je téměř ve sto procentech her a dává to smysl. Kdo by chtěl hrát normálního obyvatele, který jen chodí sem a tam a plní úkoly jako v normálním životě? Ne děkuji, toho mám ve vlastním životě dost. Kdybyste hrdiny nebyli vy, našel by se někdo jiný. Jen mi prostě nejde do hlavy, že v celém tom světě, kde žijí miliony lidí, se nenajde nikdo, kdo by toho zlého vůdce svrhl, nebo osvobodil okupované město. Zvláštní je pak to, že když už se konečně odhodláte k boji, najednou všichni stojí při vás a jsou ochotni pomoci za cenu vlastního života.

Teď tu byl! No asi se někam vypařil…

Když hraji nějakou akční hru, jsem tichý typ. Ten, co se schovává ve stínech a postupně po jednom kosí své nepřátele. Proto často využívám taktiky schovat se a čekat než voják, který vás uviděl (protože stejně jako já zmáčknete špatné tlačítko na klávesnici a přivoláte ho k sobě), to konečně vzdá. Teď mi snad prominete, ale mám tento způsob raději, než když vletím do budovy a začnu střílet do všeho, co se hýbe. Jednak proto, že jsem vždycky tak do dvou vteřin mrtvá a za druhé, jak již víme, zapomínám používat lektvary pro rychlou léčbu. Většinu času se tak schovávám a čekám, až se nepřátelé pomalu rozdělí a já je jednoho po druhém schovávám někam, kde je nikdo nenajde. Přesto se mi již několikrát stalo, že jsem zabila strážného a někdo z jeho kamarádů teroristů mě šel hledat. Tak jsem vyskočila na zeď, chytila se okapu a čekám. On pode mnou chvíli stojí, pak si řekne, že se mu to asi zdálo, přestože stojí nad tělem svého kamaráda, a jde si opět stoupnout na své místo.

Svět videoher je prostě zvláštní, ale občasný únik z reality potřebujeme všichni, ne?

 

Karolína Brodská

ICM České Budějovice