Regionální mix informací

O muži, který to nevzdával

Filip zachrápal a otevřel oči. Na tváři měl bolestně otlačený poznámkový blok se svými zápisky z biologických přednášek. Rozhlédl se kolem a pak si uvědomil, kde je. Usnul v univerzitní knihovně, když se tam učil. Vstal a byl moc rád, že tu nemají alarm. Potichu se tmou odebral pryč a ven ze dveří. Bylo deset hodin večer. S trochou štěstí si to ještě stihnu přečíst, řekl si. Zítra ho totiž nečekal jen tak nějaký test, ale nejdůležitější zkouška celé vysoké.

Filipovi bylo v obleku trochu těsno. Dokázal to ale vydržet, zvlášť když věděl, že už nadobro vypadne ze všech škol. Tedy pokud by nechtěl učit, o čemž pochyboval. Konečně byla řada na něm. Převzal si diplom, onen kus papíru, který mu měl zajistit široký výběr zaměstnání, a už se těšil, jak to oslaví.

On sám měl své vysněné povolání vybrané již od dětství. Většina dětí chtěla být Spidermanem, Lady Gaga či vojákem, on však, co se pamatoval, chtěl vyvíjet nová léčiva. Zčásti také proto, že mu po autonehodě zahynul otec. A přitom by pouze stačilo, kdyby v oné zapadlé řecké nemocnici měli dostatek léků.

Jakmile se naučil číst, hltal všelijakou vědeckou literaturu a dokumenty. Věda ho fascinovala stejně jako jiné kluky rychlá auta. Proto také nikoho nepřekvapilo, když několikrát vyhrál chemickou a biologickou olympiádu. Po deváté třídě nastoupil na gymnázium, a pak sem, na přírodopisnou fakultu.

A teď… Cesta života mu byla otevřená a on věděl jasně, kudy povede. Rozeslal žádostí o zaměstnání do několika nemocnic a laboratoří v Česku i sousedních zemích.

Na to však teď myslet nechtěl. Chtěl místo chemických složek míchat složky pitné a místo sledování buněk sledovat filmy a koncerty. Chtěl se prostě alespoň jednou chovat jako ostatní lidé v jeho věku.

„Šéfe, kluci z há elka vám poslali tu analýzu.“ Sekretářka Susan potřásla hřívou zrzavých kudrlin a vytrhla Filipa Kováře ze zamyšleného sledování roztodivných tekutin ve zkumavkách. „Díky, Susan“, pokývl rozpačitě a sedl ke svému počítači, který zanedlouho pípl. Monitor ožil a objevila se tapeta zobrazující současného největšího nepřítele všech lékařů – nezničitelný virus HIV, neboli Hrozně Impertinentního Výtržníka, jak mu v laboratořích říkali. Právě jeho analýzu si nechal vyrobit mladými pracovníky „há el“ – hlavní laboratoře. Ti čtyři zde pracovali asi půl roku, ale již se stali členy Filipova týmu pro zhoubnou nemoc a její výzkum.

Ta analýza vlastně nebyla nic nového – prostě jen sepsali, jaké má vir vlastnosti a jak na co reaguje. Filip si stáhl dokument do svých brýlí a řídil ho pomocí malé obrazovky, voperované do hřbetu levé ruky. Perfektní vymoženost roku 2034, pomyslel si.

Projížděl obsáhlé pojednání, do kterého mu mladíci „pro zpříjemnění“ nadělali spoustu smajlíků, a přemýšlel. V životě se vždy řídil tím, že složité problémy se nejlíp řeší jednoduše. Složité problémy se nejlíp řeší jednoduše…Jednoduše…

Naráz se napřímil a znovu si přečetl tu větu. Tahle věc je přece všeobecně známá! To nemůže fungovat! Tonoucí se stébla chytá, nezapomeň! Rozběhl se do laboratoře a srdce mu bušilo jako ještě nikdy, co tady v Americe nebo kdekoliv jinde zkoumal tuhle potvůrku.

Slavnostní sál byl plný lidí. Museli projít důkladnými bezpečnostními prohlídkami, ať už to byli novináři nebo pozvaní hosté, aby se pak mohli zúčastnit předávání pravděpodobně nejslavnější ceny na světě s více než stoletou tradicí. Mezi lidmi již shromážděnými seděl i Filip Kovář – a nemohl uvěřit tomu, proč tu dnes je. Zatímco se místnost zaplňovala, přemýšlel o tom, že on sám má na tom objevu jen poloviční zásluhy. Ta druhá část patřila všem pracovníkům v laboratoři a také řediteli, který jeho projekt podpořil.

Konečně se přistoupilo k předávání. „Tak tedy, dámy a pánové!“ hřímal muž na pódiu. „Komise se jednohlasně usnesla, že letošním laureátem Nobelovy ceny za medicínu je pan Filip Kovář, vynálezce prvního prokazatelně účinného léku proti AIDS!“ Filip se ocitl před tleskajícím sálem a cítil se opravdu šťastný. Tihle lidé sem přišli kvůli němu, kvůli jeho objevu! Teprve teď si uvědomoval, jaké to bude mít důsledky.Vždyť lék STOPAIDS  měl viditelné výsledky již po měsíci a ulehčoval život nejen nemocným, ale i lékařům. Fungoval totiž na tak jednoduchém principu, že byl velmi lehce dostupný. Byl prostě tím, čím penicilin proti angíně.

V pokoji luxusního stockholmského hotelu se ozývalo jen tiché oddechování. Jeho obyvatel nespal, jen klidně ležel v posteli a užíval si jedinečnost okamžiku. Připadal si  znovu jako ten hubený, brýlatý kluk, co poprvé viděl v  televizi dokument o Nobelově ceně a říkal si, jak by bylo prima tohle ocenění získat. Teď ho tedy měl a přemýšlel o tom, co bude dál. Jistě, bude pracovat ve Spojených státech, ale měl v plánu se dříve či později vrátit do Česka. Mohl bych třeba přednášet na univerzitě, určitě se také zapojit do zlepšování úrovně výzkumných pracovišť, pomyslel si. A pak, až bude v důchodu, sepíše knihu. Žádnou nudnou učebnici, ale něco o svém objevu. O vědě. A o tom, co znamená pro jeho život i životy všech ostatních ve dvacátém prvním století.

–

Karolína Sedláčková, 14let

časopis: SchoolMagazine,

Základní škola a mateřská škola Olešnice,

Kraj Jihomoravský

–

Petr Kantor, regionální koordinátor – redaktor, kraj Moravskoslezský