O úsměvu

image3344

Úvaha nad tím, co vše se dá úsměvem vyjádřit a co všechno o nás prozradí.

„A usmívej se!“ radí mi každé ráno mamka, když se vydávám do školy. „Hlavně se umívej, a bude to dobrý.“ připomíná mi, kdykoliv odcházím z domu.  A tak to dělám. Usmívám se, když někoho potkám, když se s někým bavím, celou dobu, když tancuju. Je to tak totiž správně, ne? Smích prodlužuje život, člověk na druhé působí sympaticky a pozitivně.

A stejně jsem zjistila, že prostě není správné pořád se usmívat. Nikdy mě nenapadlo – a vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlela – že ne každý se usmívá při pozdravu. Nebo při tancování. Opak je pravdou, většina lidí si zachovává kamenný výraz.

I když to není dobře, ten, kdo se pořád usmívá, se rychle stane takovou kuriozitkou.  Vím, o čem mluvím. Nevědomky a naprosto neúmyslně jsem svým „pozitivním úsměvem“ přesvědčila několik mládenců o tom, že jsem do nich osudově zamilovaná. Netušila jsem totiž, že se takhle neusmívají všechny holky na všechny kluky.

Dokonce jsem se dozvěděla, že úsměv spoustu lidí znervózňuje. Nevědí, co si o něm myslet. „Směje se mi? Uniklo mi něco?“ nervózně přemítají, zatímco se na ně člověk jenom tak bezelstně usmívá.

Když jsem tohle zjistila, rozhodla jsem se, že se musím odnaučit pořád usmívat. Cítila jsem se trapně, ale ostatním to připadalo normální. Svěřila jsem se s tím svému kamarádovi, a ten mi razantně doporučil, ať se usmívám, kdykoliv se mi bude chtít. Na tom prostě není vůbec nic špatného. Každý má jiné reflexy. A úsměvy rozhodně patří mezi ty příjemnější.

Takže se nic nezměnilo. Co je správné a co normální – jestli se usmívat nebo mračit – to ať zváží každý sám. Ale mně se líbí názor Jana Wericha:  „Smích chytré lidi léčí. A jen blbce uráží.“
Anna Zatloukalová, 15 let

ICM Jilemnice

Přidej komentář jako první k "O úsměvu"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*