Ohlédnutí za pětidenním putováním po makedonských horách

Začátkem října se mi konečně podařilo sejít se s kamarádkou, s kterou jsem se celé prázdniny neviděla. Plánovaly jsme sice společnou akci během prázdnin, ale tu překazila moje chřipka a pak už nebyl čas, protože odjížděla do Makedonie.

Proč zrovna do Makedonie? Tak na to jsem se rovnou zeptala.

 

Tak mi, prosím tě, řekni, co to bylo vlastně za akci, kam jste to přesně jeli a koho to celé napadlo.

Byl to nápad kamarádů, kteří mají rádi Bulharsko a balkánské hory. Makedonii ještě neznali a věděli, že makedonština je hodně blízká bulharštině, proto nakonec volba padla právě na Makedonii. No a mě pozvali, jestli nechci jet s nimi. A já chtěla.

Na jak dlouho jste tam jeli a kolik vás nakonec bylo?

I s cestou vlakem jsme tam byli na devět dní, od soboty do neděle následujícího týdne a celkem nás bylo šest, dva kluci a čtyři holky.

Jak vypadaly přípravy? Zjišťovali jste si předem nějaké informace?

Přípravy? No, domluvili jsme se, že pojedeme do pohoří Šar, které se táhne na makedonsko-kosovské hranici a potom dál do Kosova. Na internetu jsme našli nějaké mapy pro turisty a vyprávění a fotky lidí, co tam byli. Něco málo jsme našli česky, jinak hodně věcí je na internetu makedonsky, což pro některé z nás – třeba pro mě – byl trochu problém, hlavně kvůli azbuce: když slovo vyluštíš, tak pak hádáš, co by mohlo znamenat… Naštěstí ostatní uměli bulharsky. Dál jsme se domluvili, co vezmeme společně, jak nakoupíme jídlo a kdo sežene společnou mezinárodní jízdenku na vlak.

Co všechno jste s sebou vezli?

Všechno, co je v horách potřeba: stany, věci na vaření a k jídlu, nejnutnější oblečení, náplasti, foťák, baterky, cestovní doklady…

A odkud a kam jste tedy putovali?

V sobotu dopoledne jsme vyjeli vlakem EC do Budapešti, kde jsme přestoupili na noční rychlík do Bělehradu. V neděli ráno jsme přestoupili na srbský rychlík do Skopje a s několikahodinovým zpožděním jsme pak večer dorazili do Makedonie.

Ve Skopje jsme přespali v hostelu kousek od nádraží, vyměnili makedonské peníze a v pondělí ráno jsme jeli autobusem do města Tetovo, poblíž pohoří, kam jsme mířili. Odtamtud jsme se taxíky nechali vyvézt do vesnice Popova Šapka. To je především lyžařské rekreační centrum. V létě je to jeden z výchozích bodů, odkud turisté vyrážejí na nejvyšší horu pohoří Šar – Titov Vrv. Schválně jsme tento výstup naplánovali na začátek, abychom potom v klidu mohli jít tak rychle, jak nám to bude vyhovovat, a nemuseli se na konci honit, abychom stihli ještě nejvyšší horu.

Z Titova vrchu jsme šli po hřebenu na makedonsko-kosovské hranici a čtvrtý den jsme začali sestupovat zase směrem k Tetovu.

Jak je takové putování po makedonských horách fyzicky náročné?

Pro mě to náročné bylo, hlavně proto, že nahoře nebyly vyšlapané cesty a často jsme šli vysokou trávou nebo po kamení. O to jsou ty hory ale krásnější. Na druhou stranu jsou samozřejmě i náročnější pohoří než Šar.

Liší se makedonské hory od těch našich českých nebo jsou hory jako hory?

Makedonské hory jsou jiné než ty naše. Nejvíc se liší asi tím, jak je to tam nahoře „opuštěné“. U nás jsou všude turistické značky, turisté, zákaz chození mimo vyznačené cesty… Tam jsme potkali jen několik ovčáků s jejich stády.

Jeli jste tam v první polovině srpna, jaké jste měli počasí?

Počasí bylo krásné, celou dobu svítilo slunce, ani jednou jsme nezmokli. Bylo spíš teplo, podle předpovědi mělo být přes 30 °C, ale nahoře na horách to nebylo tak zlé.

Měli jste možnost prohlédnout si i nějaké památky nebo město?

Poslední den před návratem jsme navštívili kaňon Matka, kousek od Skopje. Podle turistických informací jsme věděli, že je tam přehrada a několik pravoslavných klášterů. Je to hezké místo, kde v horkých dnech obyvatelé hlavního města tráví den u vody. Tam bylo naopak hodně lidí a kostelíky byly zavřené. Takže to byl spíš odpočinek před cestou zpátky domů. 

Makedonština je, jak jsi už zmiňovala, podobná bulharštině. Stačila vám tedy bulharština k tomu, abyste se s místními domluvili? Nebo jste to zkoušeli i s jinými jazyky?

Kamarádi, kteří umí bulharsky, se makedonsky domluvili snadno. Protože jsme se ale pohybovali v albánské části Makedonie, v malých vesnicích s námi lidé makedonsky moc mluvit nechtěli. Oni mezi sebou mluví albánsky. Pak se nám hodilo všechno, hlavně němčina a italština. Dost lidí strávilo několik let v nejrůznějších evropských zemích, kam se odstěhovali za prací, často právě do Německa nebo do Itálie, a rádi si osvěžili své jazykové znalosti. V jedné vesnici jsme dokonce narazili na pána, který pracuje v Olomouci. Ten uměl výborně česky.

A co tě nejvíc během vašeho putování nadchlo, překvapilo…?

Asi nejvíc se mi líbilo ticho a samota tam nahoře na hřebeni, horské květy, potůčky, horská jezírka…

 

Za tím bych hned vyrazila taky! J Děkuji ti za rozhovor a těším se na další povídání!

 

 

Text: Jaroslava Vanišová

Kateřina Opatrná, regionální redaktor, ICM Prostějov

 

Přidej komentář jako první k "Ohlédnutí za pětidenním putováním po makedonských horách"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*