Pískat na mistrovství světa? I takové sny se plní.

PROSTĚJOV (4)

Každý z nás někdy držel v ruce ping-pongovou pálku, někdo rád a s chutí, někdo z „donucení“ v hodině tělocviku. Některým stolní tenis jde, jiné alespoň baví. Já, ačkoliv jsem pravák, jsem nejlépe skórovala, když jsem se zranila a musela hrát levou rukou. Zcela jinak je na tom Radek Cankař. Ten nejen, že stolnímu tenisu věnuje každou volnou chvilku, ale rozhodl se „zápolit“ v tomto sportu i v roli rozhodčího. Letos v této roli odjel dokonce až do Kuala Lumpur na Mistrovství světa družstev 2016 ve stolním tenisu. A jaké dojmy a zážitky v něm šampionát zanechal? Nakoukněme společně do jeho poznámek z cesty.

27. února

První den před šampionátem byl velmi hektický. Spal jsem pouze pár hodin, asi dvě hodiny po příletu. A hned mě čekala zkouška ARE (Advanced Rules Examination – to je pokročilá zkouška z pravidel, nutná pro získání nejvyšší licence Mezinárodní federace stolního tenisu, tzv. Modrý odznak). Její výsledek se dozvím až poslední den. První pocity? Nestíhal jsem… Ale co, svět se nezboří, i kdybych to nedal… za rok si kdyžtak budu moct zažádat o tento test znovu. Pak jsem ještě absolvoval školení AUT (Advanced Umpires Training). Na jeden den toho bylo až až.PROSTĚJOV (2)

Z ČR jsme tu celkem čtyři rozhodčí. Před utkáním musíme být na místě v hale o 60 minut dříve. Kyvadlová doprava je sice funkční, ale nelze se spoléhat na avízované časy, a tak radši chodím o dva spoje dopředu – z hotelu tedy 90 minut před utkáním.

Postřeh:

Místní nejsou zvyklí chodit pešky. Chodníky tu sice jsou, ale náhle začínají i končí. Chodec zde je rarita. Do haly to mám údajně 15 minut pěšky, 5 minut autobusem, ale vzhledem k tomu, že místní podnebí je zde velmi horké s abnormálně vysokou vlhkostí, tak prakticky nelze chodit pěšky. Okamžitě jste propoceni skrz na skrz.

1. března

Přiznám se, že mě teď pískání úplně pohltilo… Měl jsem 28. a 29. 2., i dnes napilno.

Stalo se mi hned první den, že jsem prošvihl svůj první zápas, kde jsem měl pískat. Druhé večerní utkání jsem stihl. Taky jsem poprvé pracoval s místním elektronickým počítadlem. Nervozita. Nejistota. Poprvé pískám na světovém mistroství světa.PROSTĚJOV (3)

Uf. Cestování, nevyspání, změna času, nové prostředí, zkouška ARE a školení, to vše udělalo své… byl jsem velmi unaven, přetažen.

Druhý den dopoledne jsem již byl sledován hodnotitelem – zkušenějším rozhodčím – i to je součást procesu získání Modrého odznaku. Byl jsem absolutně vystresován, nejistý… Nedopadlo to ani špatně, ani dobře. Něco mezitím. I to je ale dobré.

Až dnes se cítím sebejistý, tak nějak „rozpískaný“. Už jsem našel sebe sama. Výkon za stolem ještě není takový, jaký bych chtěl mít, ale již se tomu velmi blížím.PROSTĚJOV (4)

Během dne pískáme dvě týmová utkání: jedno týmové utkání se může skládat až z pěti samostatných zápasů a v jednom zápase může být klidně odehráno i pět setů. Každý den mám jiného partnera – učím se, odkoukávám postupy, přístup nebo i logiku, jak pojmout nějaké typické krizové situace během setů. Zkrátka co dělají, aby minimalizovali svoji nerozhodnost, nedůslednost, jak si udržují pozornost na 100 procent po celou dobu rozhodování. Dnes dopoledne nám jedno týmové utkání trvalo od 13:00 do 16:45 hodin místního času. Byl to maraton. Oběd jsme nestihli. Druhé utkání skončilo až večer po 22:00 hodině. Zítra mám konečně půlden volna. Hodlám to prospat, popř. něco malého podniknout. Kupodivu se nakonec projdu v tom vedru po nejbližším okolí.

Postřeh:

Vedro je zde úmorné. Když se k tomu přidá déšť, tak je to hotová pohroma. Jednou denně zde prší. Řeknu to tak, tady je zhruba přes den 35–37 stupňů. Kvůli Evropanům je na hotelu, v autobuse a v halách puštěná klimatizace na maximum. Když je člověk pod klimatizací, je to problém. Když je v klimatizované místnosti, je to lepší. Když ale musí jít ven (i po 22:00 hodině je tady teplota 33 stupňů) v saku a kalhotách – zkrátka v kompletní uniformě mezinárodního rozhodčího – čekat na autobus, tak prvních 5 minut je to peklo. Teplotní šok, skrz na skrz propocený. Pak už se to dá vydržet… Když vám ale místní „organizátoři-dobrovolníci“ sdělí, že autobus odjel a další přijede za 30 minut, znamená to jít zpátky do haly. Za 15 minut je člověk suchý a klepe zimu… Když pak přijdete po 23 minutách na místo autobusové zastávky a ten stejný člověk vám sdělí, že už autobus odjel… nic slušného dost dobře nelze říct. V jednom dni mi tak dva autobusy odjely za sebou a až třetí autobus jsem stihl.PROSTĚJOV (1)

Místní řidiči, to je vůbec kapitola sama pro sebe. V noci jít po ulici nebo přecházet silnici, to je téměř jistá kolize s jedoucím vozidlem. Místní motorkáři nemají jakýkoliv pud sebezáchovy. Kam by mohla motorka vjet, tam zkrátka vjede, nedbají na nějaké houkání či blikání. Když jim reálně hrozí srážka, tak teprve pak vezmou na vědomí okolní vozidlo. Jinak vše ostatní (např. semafor) se stoickým klidem ignorují…

2. března

Moc osobního volna nemáme. Teď již vrchní rozhodčí může postrádat část rozhodčích u stolu, tak pár z nich má den volna. Uvidím, kdy dostanu volno já. Vidím to tak na poslední den šampionátu, kdy již budou pískat jen rozhodčí s nejvyšší kvalifikací.

Věřím, že jednou mezi nimi budu i já. Každopádně sen „pískat na mistrovství světa“ se stal realitou.

Autor: Radek Cankař

Fotografie: archiv autora

 

Kateřina Opatrná, regionální redaktor, ICM Prostějov

Přidej komentář jako první k "Pískat na mistrovství světa? I takové sny se plní."

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*