Predator Race z Plzně – můj zážitek

Už hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych se přihlásila do nějakého závodu. To že existuje Predator Race, což je extrémní překážkový závod, jsem se dozvěděla přes mého kamaráda, který ho běžel. Začala jsem nad tím uvažovat a přemýšlet, kdo by to tak se mnou chtěl běžet. Ta myšlenka, že bych něco takového běžela pak docela rychle zase odezněla…

Jednou v červenci na letním táboře, kde dělám vedoucí, za mnou přišel kamarád. Viděla jsem jak má náramek z Predátora. Hned jsem na něj vybalila spousty otázek. Vyptávala jsem se, jaké to bylo, jestli to bylo náročné, kolik běžel kilometrů, a tak dále…

Odpověděl mi velmi kladně. Byl z toho hodně nadšený a hned mi nabídl, že bych to mohla v říjnu běžet s ním, že vlastně můžeme udělat tým s kamarády z tábora.

Kývla jsem na to, ale stejně jsem tomu moc nevěřila. K tomu jsem si v duchu říkala, že říjen je stejně ještě dost daleko a stihnu ještě něco natrénovat.

 

V srpnu mi kamarád napsal, ať se koukám hned přihlásit, že jsme si to domluvili. Ok… hned jsem to vyplnila a začala být krapet nervózní, že skoro za dva a půl měsíce běžím.

Náš tým se nakonec skládal z 5 lidí. Měl běžet i můj bratránek, ale těsně před závodem onemocněl, tím pádem jsem byla ještě nervóznější a trochu naštvaná, protože jsem chtěla v týmu někoho trochu slabšího než jsem já – haha.

 

Říkala jsem si, že budu trénovat běhání na dovolené v Chorvatsku po pláži a pak každý den u nás. Dobře, Chorvatsko byl špatný nápad. Opravdu se nešlo donutit jít ráno běhat, a pak  odpoledne bylo velké vedro. Přiznám se, běhat jsem šla asi třikrát před závodem.

 

Nastal den závodu a já si říkala, že jsem hloupá, opravdu hloupá, vždyť jsem nic nenatrénovala.

Mělo se běžet v 10:30 ráno. Hned jak jsem vstala, tak jsem se nasnídala a protáhla. Celou dobu, než jsem dojela do Obory, jsem se klepala jako ratlík. Na místě jsme si šli vyzvednout startovní balíček, který obsahoval náramek s logem Predator Race, číslo závodníka a čip.

 

Na místě jsme se v klidu převlékli a připravili. Kamarád se mi najednou začal smát, protože jsem měla bílo-růžové svítící boty Nike. Bohužel jiné sportovní jsem neměla…

Jsou běžecké, tak aby se mi dobře běhalo, vysvětluji mu.

U startovací brány se shromažďovala spousta lidí a mezi nimi chodily masky predátorů. Muzika hrála a mě to hned nabudilo. Před začátkem se dělala rozcvička s trenérem od AFtrainingu.

 

3,2,1 start! Všichni jsme vystartovali a ze mě najednou ta tréma opadla. Přes ten les se mi běželo krásně a pár překážek ze začátku šlo zdolat v pohodě. Pak nastalo plazení v bahně pod ostnatým drátem, šplh, tahání pytle písku do prudkého kopce, brodění ve vodě s bahnem ve tmě, ručkování a spousta dalších těžkých překážek. S parťačkou v týmu jsme kolikrát běžely handicap- nezvládnete překážku, tak běžíte například 500 metrů navíc.

 

Po nějaké době přišel náš tým na svůj systém, tak to pak už šlo docela lehce. V týmu byl jeden vysoký kamarád, dvě holky a dva menší kluci. Nejprve se vyhodil nahoru ten větší, pak vytáhli nás holky a dva malí tam pak vyskočili. Hodně jsme se při tom nasmáli a máme určitě dost zážitků z tohoto dne.

Po nějaké době přišla dlouhá dráha s bahnem, ve kterém se plazí pod drátem. Plazila jsem se a za mnou nějaká paní prohlásila „Cítím tady Chloe, krásně voní, je tady někdo navoněný?“

„Ano,“ ozvala jsem se já. Ráno jsem si stříkla voňavku a netušila bych, že to bude vonět i přes to bahno, co jsem už na sobě měla. To samozřejmě zase odrovnalo mého kamaráda. Růžové botky, navoněná a běhá na dámičku… Alespoň nějaká sranda.

Když jsme se blížili do konce, tak nás čekaly další těžký překážky, které už nebyly v lese a mohli nás vidět všichni.

Doběhnout do konce a dostat na krk medaili byl tak úžasný pocit!

Byla jsem na sebe opravdu hrdá, že jsem to zvládla. Druhý den jsem měla po tom všem svalovou horečku a nemohla jsem se hýbat, ale to mě nějak netrápilo, protože jsem měla úžasný zážitek. Určitě doporučuji tento závod. Chystám se běžet v dubnu Predator Run a ráda bych vyzkoušela i jiné závody, rozhodla jsem se totiž sbírat medaile.

 

 

ICM Plzeň – Karolína Houšková

Přidej komentář jako první k "Predator Race z Plzně – můj zážitek"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*