Přestup na novou školu

change-671374_1280

Od mala jsem byla člověkem, který  se bojí se větších změn. Můj nejhorší sen byl ten, že bych musela přestoupit do jiné třídy, nebo snad do jiné školy. Každý má jiné noční můry a já se do nedávna trápila s touto – stojím zcela nahá před třídou nových tváří, dívajících se na mě jako na pohádkovou bytost. Můj strach se stal skutečností. Nyní chodím na jinou školu, s jinými lidmi a ve zcela odlišné věkové kategorii. Popíši vám, jak jsem mou noční můru prožívala bez pohodlí postele a naštěstí oblečená.

Začalo to tehdy, když jsem si uvědomila, že studuji střední školu, která neuspokojuje člověka, toužícího se vyjádřit přes svět fotografie a skrze plátno. Věděla jsem, že ze mě účetní nikdy nebude. Obchodní akademie mi v tomto směru nebyla schopna moje přání v žádném případě vyplnit. Možná jen tehdy, když jsem si do účtové osnovy tajně kreslila. A tak jsem to i vysvětlila rodině. Ta mé naléhaní vyslyšela a tak jsem se se všemi dohodla, že po třech letech studia na „obchodce“ přestoupím do prváku na uměleckou školu. S čím jsem však nepočítala, bylo to, že se co nevidět vyplní můj tak obávaný sen.
Abych řekla pravdu, zpočátku jsem si nepřipouštěla vážnost své situace. Pak mi ale začalo vše docházet. Abych se dostala tam, kde jsem toužila studovat, musela jsem projít talentovými zkouškami. Těch jsem se opravdu bála. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že jsem nějak nadaná, co se týká kreslení, a tak teď pochopitelně nastoupily silné obavy. S potěšením mohu říct, že jsem vše zvládla. Picasso ze mě nikdy nebude, ale to není věc až tak důležitá.  Vyřídilo se veškeré papírovaní, bránící mi prožít můj první den v jiné škole.
Nastalo ráno, probuzení s křečemi v břiše, trochou paniky a samozřejmě špetkou zvědavosti. První věc napadající mě je, co to dělám. Jsem si vůbec jistá? Doteď jsem měla budoucnost jistotu. Jsem přece ve třetím ročníku a já se co nevidět chystám vše zahodit a začít od začátku. Je to dobrý nápad? Co když mi nepůjde nic, o čem jsem si myslela, že mi jde a mám to ráda? Jací budou lidé, kam se chystám jít? Přijmou mě vůbec někdy? Porozumím já jim jako oni mně? To vše mě napadá ve vteřině. Čím jich je více a čas nemilosrdně utíká, přichází také stále víc otázek. Nejsem schopna vstát z postele. Cítím se jako kámen padající do vody, který nemá možnost pohybu nebo snad naději se zachránit. Připadám si jako v mém snu. Nyní je ovšem něco jinak – nespím. Se znatelnými potížemi vstávám z postele. Pak mě ale napadne, že takovou příležitost nezahodím jen kvůli strachu
z něčeho nového.

Cesta do školy mi ubíhá neskutečně rychle. Je to tím, že mé tělo sice sedí v autě, ale vědomí se snaží vymyslet plán, jak utéct světu. Než se mohu zorientovat, kde jsem, stojím před třídou, kam směřovaly všechna má rozhodnutí za posledních pár dní jako šíp, který nikdy nemine terč. Je to tady. Není cesty zpět. Vstoupím do třídy a můj sen se stane skutečností. Dívám se na lidi kolem a snažím se zachytit a analyzovat všechny pohledy říkající mi, že jsem nezvaný host. V tu chvíli mi proběhne hlavou šílená myšlenka. Nejsem nahá?! Rychle se na sebe podívám a oddechnu si. Je na mně všechno oblečení, které jsem si večer připravila. Paní učitelka stojící před třídou a podávající mi ruku na přivítanou, je zcela klidná a působí přátelským dojmem. „Sedni si, kam chceš,“ řekne. Neváhám ani sekundu. Nechci stát před celou třídou a připadat si zvláštně. Sednu si do poslední lavice na své nejoblíbenější místo. Celý den probíhá dobře a všechny obavy, které mě tak trápily, jsou tu tam. Spolužáci jsou skvělí. Do svého kolektivu mě vtáhnou jako vodní vír.

Půl rok od mého příchodu je nenávratně pryč a já mohu s čistým svědomím říct, že se každé ráno probouzím s pocitem absolutní spokojenosti. Mé těšení do školy je až nezdravé. Noční můra je zahnána a už se v mých snech neobjevuje. Teď stojím nahá zase jinde. To je ale ovšem už docela jiný příběh.

Zuzana Jakušová

ICM Náchod