Pro autobusy jsme zapomněli na krásu létání

PROSTĚJOV (1)

„Zkus to a vydědím tě. Myslím to vážně!“ utnula maminka každou naši úvahu o jízdě na motorce. Mě naštěstí motorky stejně moc netáhly. Udělal jsem si řidičák na auto a to mi na dlouhou dobu stačilo. Až do chvíle, než se nuda vplížila pod kapot, a já začal pokukovat po rogalu.

„Rogalo je na nic, zkus větroň,“ radil mi Jirka, můj kamarád pilot. „Lítání není jako jízda na kole. Lítat musíš pravidelně, aby sis nerozbil hubu. Co kdybychom si koupili větroně na půl? Dneska to vyjde jenom na nějakých dvě stě tisíc.“PROSTĚJOV (5)

Představil jsem si, jak doma vysvětluji tu skvělou investici a radši jsem dál snil o rogalu. Na dovolené v Beskydech jsem sledoval větroň kroužící se svištěním kolem Lysé Hory, i blázna na paraglajdu plachtícího těsně nad zemí podél lyžařského vleku. A pak přišly narozeniny a velké překvapení. Má moudrá žena seznala, že zkušený pilot bezmotorového stroje je lepší než učeň zavěšený pod křídlem, a dala mi poukaz na let větroněm. „Měla jsem na výběr mezi Vyškovem a Šumperkem, tak jsem zvolila ten Šumperk, tam budeš mít pěkný výhled na hory,“ vysvětlila mi s nadšením v oku.  PROSTĚJOV (4)

Věděl jsem, že kromě velkých dopravních letišť existují ještě malá letiště pro nadšence. Ale netušil jsem, jak jednoduše si dnes každý může koupit takový zážitek, k dostání je na kde kterém regionálním letišti. A ještě k tomu si prý budu moct vyzkoušet řízení!

Když jsme dorazili na letiště, zrovna jeden větroň dosedl a z předního sedadla vyskočil rozzářený desetiletý kluk. Za ním se vysoukal pilot, mladý hubený dlouhán. „Vy jste pan Opatrný? Tak jdeme na to, ne?“PROSTĚJOV (3)

Napřed mě oblékl do padáku a vysvětlil mi, kde je pojistka. Pak jsem usedl do kokpitu na přední sedačku a zapnul pásy. „Kdyby se nedej Bože něco stalo,“ začal povinné školení, „tak já odhodím sklo kabiny. Vy zatáhnete za tuhletu pojistku a tím si odepnete všechny pásy. Vyskočit můžete přes bočnici nalevo nebo napravo, to je jedno.“ Trochu se mi zamotala hlava. Ve filmech jsem vždycky vídal skákat parašutisty z posuvných dveří vojenského letadla. Ale přelézat bočnici jako v kánoi? To přece dělá jen Belmondo v muži z Ria!PROSTĚJOV (2)

„A na co je tenhle knoflík?“

„To je na odpojení tažného lana.“

Aha, takže se nedotýkat.

Z vysílačky se ozvaly pokyny z věže a motorové letadlo před námi zaujalo pozici. Motory spustily a my se hladce rozjeli. Napřed se vznesl náš větroň, jako když dítě táhne za sebou draka. Pak i motorák. Pomalu jsme nabírali výšku, několikrát změnili směr, ale bylo to pomalejší, než když zvedne nos tryskáč. Konečně zazněl povel k odpojení lana, ucítil jsem škubnutí a motorák se střemhlav vrátil k zemi. My zůstali v prostoru.PROSTĚJOV (1)

„Tak teď si to můžete zkusit,“ řekl mi pilot. „Napřed si vyzkoušejte, jak se mění klesání.“ Ze všech ciferníků jsem si pamatoval jen tachometr a to, že se mám držet kolem devadesátky. Zatlačil jsem knipl od sebe a letadlo začalo klesat a zrychlovat. Přitáhl jsem knipl k sobě a ono zpomaluje a zvedá čumák. To by šlo, to znám i z počítačových her.

A teď zatáčky. „Musíte zatlačit do strany a ze začátku trochu k sobě. A nezapomeňte na nožní řízení!“ Ač jsem ten pojem znal z Beaglesových dobrodružství, pořád jsem si nemohl zapamatovat, že zatáčím i nohama. Ale za chvíli se to poddalo a já kroužil nad kopečky v podhůří Jeseníků. Ještě obletím tenhle kopec, a teď na druhou stranu… a najednou mi pilot oznamuje, že už jsme se dostali do letové hladiny, ze které musíme jít na přistání. Převzal řízení a zamířil nad šumperské předměstí Plechy, aby se otočil ve správném úhlu, a už se před námi rozpíná přistávací dráha. Vzpomněl jsem si, jak po hladké betonové dráze drncá boeing i airbus. Jak asi budeme bez koleček skákat po travnatých drnech? Nijak, dosedli jsme úplně hladce a doklouzali přesně na kraj letiště, odkud jsme startovali.PROSTĚJOV

A je to, stojím zase pevně nohama na zemi. Přemýšlím, jaký to byl tam nahoře pocit. Určitě lepší, než v dopravním letadle. Tam zhasnou světla, zaburácí motory a přetížení mě zatlačí do sedadla. Tady lehký rozjezd s výhledem po krajině. Tam celou cestu poslouchám to nepříjemné hučení, za oknem mi do očí svítí ostré vysokohorské slunce a občas mě vystraší turbulence. Tady poslouchám jemné hučení větru a užívám si ladné pohyby stroje, jako když sjíždím na kole mírný kopec. Nejlépe to vystihl ten pilot: „Dopravní letadlo, to je takový autobus, ale krásu létání si užijete ve větroni.“

 

Autor: Dominik Opatrný

Fotografie: Kateřina Opatrná

Kateřina Opatrná, regionální redaktor, ICM Prostějov

Přidej komentář jako první k "Pro autobusy jsme zapomněli na krásu létání"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*