Radosti a strasti au-pair, aneb „Až já budu velká, bude ze mě selka“

… pokračování článku Radosti a strasti au-pair, aneb (nejen) kulinářské postřehy z rakouských Alp z předchozího čísla.

ProstějovLeden 2015 – Práce na statku

Práce na statku má svůj určitý rytmus. Začíná se časně ráno. Podle vyprávění vím, že Simon vstává kolem půl páté, jde hned do chléva, dojí krávy a dává jim krmení. Kolem půl sedmé přijde ke snídani, aby v 6:45 vyrazil do práce do Altenmarktu; je zaměstnaný ve firmě Steffner (značka kvalitní a drahé pletené módy) jako programátor pletacích strojů. Poklízení a všelikou „neviditelnou“ práci kolem dobytka pak dělají Simonovi rodiče – Omami a Tati. Jednou za tři dny je potřeba nadojené mléko svézt k výkupu. Simon v tento den vstává o půl čtvrté – na tomto místě by mě s hrůzou opravil, protože o půl čtvrté by prý nikdy nevstal – vstává tedy přesně ve 3:40. Po dojení naloží nerezovou nádrž plnou mléka na vozík za Škodu Yetti (má červenou barvu, pohon na všechny čtyři kola a teď v zimě stále sněhové řetězy) a sveze jak naše mléko, tak zároveň od statkářů z celého Feuersang. Pak přijde jako vždycky k snídani a pokračuje do práce.

Na oběd Simon přijíždí domů, kde zasedne k jídlu, které jsme uvařily. Jeho pozornosti se většinou dožaduje Jakob, který mu sedí na klíně a všelijak znesnadňuje konzumaci pokrmu. Po obědě si dá ještě něco sladkého a kávu, srdečně poděkuje, pochválí a loučí se s námi; Barbaře polibek, děti pohladí a mě vždycky osloví zvlášť. Není v tom nikdy špetka přetvářky nebo divadla. Podobná scéna se opakuje při jeho návratu z práce ke svačině kolem půl páté. Podáváme nějaký vlastnoručně upečený koláč, pečivo, máslo, med a marmeládu, ovoce, pro děti kakao a pro dospělé kafe. U stolu se scházíme všichni a asi půl hodiny si povídáme.

Kolem páté Simon vstane od stolu a jde do stáje na večerní dojení a krmení. A tady už nastává i moje chvíle. Simon mi vše vysvětluje – rozděluji kravám krmení, chystám krmení na ráno, zametám, někdy dokonce i umývám dojící mašinu a celou Milchkammer (komoru, kde je chladící tank s mlékem, kýble a další čisté náčiní potřebné pro dojení). Vše se musí řádně vypucovat, vše se udržuje v úzkostlivé čistotě, aby bylo mléko co nejlepší. Biomléko, to je zkrátka značka. A pro nás odpovědnost.

Večer se do stáje ženou taky všechny děti s vidinou pomoci. Nejdřív jsem je do stáje jenom chodila hlídat, aby nedělaly škodu. To se ale stejně moc nedařilo, tak jsem také začala pomáhat. Babička Hermina totiž začátkem adventu onemocněla úporným kašlem a Tati (dědeček Simona) byl na operaci. Nejstarší Simon sice ve stáji vydatně pomáhá, ale přesto – práce je moc…

Až já budu velká…

Nedávno, když jsem ve chlévě rozdělovala kravám seno, řekla mi paní Hermina, že mám pro tuhle práci talent. Skutečně vážně míněná pochvala – to se hned pozná – mě zahřála u srdce a spustila „film pro pamětníky“ – vlnu vzpomínek na hospodaření v Myslejovicích s babičkou a dědečkem. Vyrůstala jsem se slepicemi, chodila k nim na zrní a babička tvrdí, že jsem jedla i kuřince – to říkala snad pouze pro pobavení, ale zas tak jista bych si tím nebyla.

Je pravda, že třeba ke koním jsem měla vždycky spíš respekt. Pamatuji si, jak nás – Vaška, Kačku, Kristýnku a mě, v té době všechna svá myslejovická vnoučata – děda vysadil na kobylu Báru, o níž by se rozhodně nedalo říci, že má malý bok. Už v mých jezdeckých počátcích mě z toho jímala spíš hrůza a ani mě nepřekvapilo, když se Bára otřásla a všechny nás shodila dolů. Pak jsem si šla jednou k Nečasům pohladit nově narozené hříbátko a jeho máma mě přimáčkla zadkem ke stěně, když jsem kolem ní procházela. To utvrdilo mé přesvědčení, že pro práci se zvířaty nemám talent. Doufám, že tady je jasně ve zkratce vidět, jak se tvoří mylné domněnky a předsudky. Taková pitomost!

Moje maminka taky jednou pronesla, že by se ten hnoják na dvoře měl zrušit, což mě dost pobouřilo. Ptala jsem se, co by jako jiného na dvoře mělo být, když ne hnoják? Nic jiného jsem si nedovedla představit. Taky jsem se snažila zametat. Děda sice říkal, že to držím jak prase kost, ale jelikož mi nenabídl žádnou lekci správného zametání, dělám to tak nějak dodnes. A náhodou, tady v Rakousku slavím se svým stylem úspěch.

Vrcholem mého základního zemědělského vzdělání bylo naučit se dojit kozu. Jsem babičce dodnes vděčná, že si dala tu práci. Přiznávám, jsem na to pyšná. A když jsem pak dostala do ruky kravské vemeno, abych teda ukázala, co ve mně je, neomylně jsem dokázala na první pokus vyloudit čůrky mléka, což přihlížející utvrdilo v tom, že jsem vážně talent. A malý Simon, zemědělský synek se vším všudy, s nímž jsme zpočátku trochu bojovali, mě tímto definitivně přijal do své smečky.

Autor: Tereza Slezáková

Fotografie: http://pixabay.com

Kateřina Opatrná, regionální redaktor, ICM Prostějov

Přidej komentář jako první k "Radosti a strasti au-pair, aneb „Až já budu velká, bude ze mě selka“"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*