Raut

image3344

Letos na Silvestra jsem se ocitla na rautu. (To, co této příležitosti předcházelo, je taky zajímavé, ale nezapadá mi to do konceptu.) Protože jsem mladá a nezkušená, byla to pro mě první událost tohoto typu.

Když jsme s rodiči a mladší sestrou vešli do místnosti, kde se raut konal, zůstala jsem stát a zírat. Možná i s otevřenou pusou, ale tenhle detail jsem opomenula kvůli stovkám dalších podnětů, které se hrnuly ze všech stran. Rozlehlý sál byl plný stolů, na nichž byly vyskládané talíře, seřazené stovky skleniček a podle barvy a chutí množství jídla. Místností tlumeně zaznívala hudba.

Hned u dveří byly zákusky. Když jsem uviděla makronky, vzpamatovala jsem se z prvního šoku a vyrazila je ochutnat. Vypadaly nádherně, v těch pastelových odstínech, ale upřímně – chuťově nic moc.

Ve chvíli, kdy jsem se otočila na mamku, abych jí oznámila své zjištění o makronkách, mě čekal další šok. Místnost se během okamžiku zaplnila lidmi ve společenském oblečení. Z dálky to snad mohlo i vypadat krásně. Jenže všechny dámy i pánové okamžitě popadli talíře a vyrazili na lov. Jejich cílem byl nespočet stolů, které se prohýbaly pod množstvím krásně naaranžovaného jídla.

Po chvilkovém zaváhání jsem se také chopila talíře a odhodlaně se ponořila do davu. Za několik okamžiků jsem se ocitla u prvního stolu. V rámci svých nevelkých gastronomických znalostí bych jídlo, které na něm leželo, zařadila mezi předkrmy. Šunkové dortíčky a aspiky vypadaly krásně, ale já se rozhodla pro plněná vejce. Relativně dlouho jsem čekala, až se u stolu udělá trochu místo a slušně jsem prosila lidi, kteří se sem cpali, jestli bych si – s dovolením – mohla vzít jedno vajíčko. Když jsem se konečně zmocnila svého vysněného předkrmu, zjistila jsem, že tou hlavní ingrediencí je kaviár. Mírně se mi zhoupl žaludek, vajíčko jsem nechala být a vydala se hledat něco bez rybích jiker.

Když jsem se přes dámy a pány nedostala ani ke špízům, ani k lososovi, došla jsem k pultíku s chlebem, kde bylo místa překvapivě dost a na talíř jsem si nabrala nějaké sýry a zeleninový salát. Se svou večeří jsem byla navýsost spokojená.

Mezitím jsem pozorovala hosty. Pánové měli obleky a jejich dámy v některých případech i večerní róby, což jsem jakožto „vesničanka“ zatím mockrát neviděla. Každý pevně svíral svůj talíř a s bojovným, odhodlaným, nebo oddaným výrazem se prodíral davem a snažil se ukořistit co nejvíc nejlepšího jídla. Na stolech i na okenních parapetech se pomalu hromadily špinavé talíře a poloprázdné sklenky od šampaňského.

Přestalo se mi tam líbit. Sledovala jsem, jak si paní, nesoucí dva talíře, sedla a začala jíst. Cpala se. A vůbec nebyla jediná… Přemýšlela jsem o tom, jestli tady přítomní lidé budou jíst tak dlouho, dokud bude co, jenom proto, že to je zadarmo. Jestli si dámy mají jak povolit šaty, a jestli budou všichni spokojení, že se dobře najedli, i když jim bude špatně. A jestli něco zbyde, co se s tím jídlem udělá?

Vzpomněla jsem si na větu, kterou říká snad každá babička: „Jez. Co by za to dali v Africe?!“ Když jsem si představila, kolik lidí umírá hlady a jak se tady lidi zbytečně přejídají, začala jsem se opravdu stydět. Nejsem si jistá, jestli má takhle vypadat vyspělá civilizace…

No, nechám na každém, aby to posoudil podle sebe.

 

 

Anna Zatloukalová (15)

ICM Jilemnice

Přidej komentář jako první k "Raut"

Zanechte komentář