Reportáž z dobročinné akce Český den proti rakovině: Žluté květy již po osmnácté září Židlochovicemi

cropped-remix.png

„A zítra vás tu očekávám kolem sedmé, musím vám ještě předat nějaké informace a do osmi byste měli začít prodávat,“ sděluje nám paní učitelka Marková. Pro mě to znamená jediné. Následující den si budu muset přivstat.  „Ber to pozitivně,“ utěšuje mě spolužačka, „Zítra nebudeme mít matiku, a to za to stojí!“

Naše škola se už poosmnácté zapojila pod vedením paní učitelky Markové do projektu Český den proti rakovině a já se spolu se svými šesti spolužáky ze septimy vydávám do ulic Židlochovic prodávat již známé žluté kytičky s barevnými stuhami. Letos jsou stuhy tmavě modré a výtěžek sbírky poputuje na rakovinu hlavy a krku.

Probouzím se už před zazvoněním budíku a oblékám si zářivě žluté tričko s velkou květinou uprostřed, kterou lemuje velký nápis Český den proti rakovině. Protože mi autobus jede již o čtvrt na sedm, do školy přicházím jako první. Ve škole se setkávám s ostatními spolužáky, se kterými dnes budu prodávat kytičky. Dohromady jsme tři týmy. První tvoří Klára Jakubcová a Veronika Srncová, ve druhém chlapeckém týmu je Lukáš Brzobohatý a Honza Hroudný a třetí tým tvoří Kristýna Bilavčíková, Monika Hýblová a já.

V příštích chvílích už nám paní učitelka předává kytičky a potřebné instrukce. „Objednala jsem celkem sedm set kytiček, většinou se prodají všechny, možná něco zbude. Tak uvidíme.“„Sedm set?! To všechno přece nemůžeme prodat!“ podívám se nejistě na ostatní. „Aspoň že nám přibalili ty sušenky na svačinu, kdybychom náhodou prodávaly až do odpoledne,“ zasměje se Monča.

Je kousek před osmou hodinou a já, Kristýna a Monča konečně vyrážíme prodávat první kytičky. Netrvá dlouho a už k nám míří první učitelé a žáci. „Doufám, že takhle to půjde celý den,“ říká Kristýna. Po chvilce ale zvoní na první hodinu a chodby školy se postupně vylidňují, a tak nám nezbývá nic jiného než se jít s ostatními dvěma týmy tradičně vyfotit a vyrazit mezi občany Židlochovic.

Můj tým se vydává rovnou na náměstí s nadějí, že zde natrefíme na nejvíce lidí. Zde už však takové nadšení jako ve škole nepanuje, proto sbíráme veškerou svou odvahu a oslovujeme prvního pána. „Dobrý den,“ začala jsem, „dnes je Český den proti rakovině. Přispějete prosím na boj proti ní?“ „Ale samozřejmě. Kolik po mně chcete?“ odpovídá pán. „Minimální částka je dvacet korun, maximální pak není určená,“ zapojuje se i Monča. „Tak tady máte třicet, kam se to háže?“ Monča ukazuje na plátěný vak, který má přes rameno, a pán do něj vhazuje peníze. Poté mu Kristýna dává žlutou kytičku a informační letáček. Nakonec ještě všechny tři jednohlasně děkujeme a s pánem loučíme. Celé nadšené míříme k dalším lidem.

Ne všichni však reagují stejně. Někteří nám odpovídají slovy: „Mně taky nikdo nic nedá,“ jiní zase říkají, že nemají čas, div se od nás nerozběhnou. Nezbývá nám než se usmát, poděkovat a jít dál. Nevadí mi, že někteří nechtějí přispět, jsou to přece jejich peníze, ale není mi příjemné, když někdo raději předstírá, že nás vůbec nevidí.

Instrukce paní učitelky zněly jasně: „Stavte se i na polikliniku, radnici a podobně.“ Takže asi po půl hodině prodávání kytiček na ulici sbíráme poslední kousky odvahy a jako první si vybíráme městskou radnici. Odtud ještě stíháme zaběhnout na místní polikliniku a potom už zpátky do školy. Blíží se totiž takzvaná velká přestávka, kdy mohou přispět studenti a učitelé, kteří to nestihli před začátkem vyučování. Naše zásoba žlutých kytiček se tu zmenšuje na méně než polovinu a plátěný vak, do kterého se peníze hází, začíná být celkem těžký.

„Tak jak jste na tom?“ ptá se Kristýna Klárky s Verčou, které potkáváme při cestě ze školy. „Na základce o to byl velký zájem, už skoro nemáme co prodávat.“ odpovídá Klára. A tak holkám dáváme pár kytiček z našich zásob, domlouváme si další strategii a dělíme se zase na dva týmy. Náš míří na policejní stanici a Klárčin k orlovně.

A pak ještě ordinace za kostelem, hasiči, knihovna, školky a školní jídelna. Tam prodáváme poslední kytičky a míříme do školy. Na svém telefonu zjišťuji, že za těch pár hodin můj tým ušel asi dvanáct kilometrů. To je celkem slušné skóre. Největším překvapením a také největší zábavou však pro nás je, když sledujeme paní pošťačky, jak sčítají hotovost, kterou jsme dnes dohromady vybrali. Napočítaly totiž neuvěřitelných 22 245 korun! Největší zásluhu na tom má však dvojice Klárky a Verči, jejichž plátěný vak obsahuje asi polovinu z celkové částky.

Dnes se nám podařila spousta věcí. Překonali jsme svůj počáteční strach, našli v sobě kapku odvahy a nakonec jsme oslovili snad všechny obyvatele Židlochovic. Hlavně jsme ale vybrali mnoho peněz, které jistě nepřijdou nazmar a poslouží dobrému účelu, tedy léčbě rakoviny hlavy a krku.

 

 

Bára Fialová

Jan Rozehnal

ICM SVČ Pohořelice