Rozhovor s pamětnicí 2. světové války

Sken 03

13. 9. 1939, to je den narození paní Filipové, se kterou jsem měla tu čest se seznámit a promluvit si s ní o 2. světové válce, která vypukla 2. 9. 1939.

V této době bylo vše na příděl. Protektorát Čechy a Morava sloužil Němcům jako zásobárna potravin. Škodovy závody v Plzni zase pro výrobu zbraní a munice. Češi měli strach, byli jsme zbabělci či hrdinové? Ne, pouze obyčejní lidé, kteří chtějí přežít.Sken 01

Rodina paní Filipové byla pětičlenná. Otec byl správce vily v Čerčanech
u Prahy, také podnikatel a staral se o činžovní domy na Letné. Narodil se roku 1894, proto musel rukovat do 1. světové války jako pěšák, kde byl střelen do hlavy a kulka nešla odoperovat. Matka vychovávala tři děti (dvě dívky a jednoho syna). Všichni katolíci. Šestnáctiletá starší sestra paní Filipové měla 10. 6. 1942 svatbu. Pokud se vyznáte trochu v dějepisu, je to den vypálení Lidic, ale svatba proběhla bez problémů.

1945. Sovětští vojáci se utahaní, velmi špinaví vrací domů, šťastní z toho, že válka skončila. Rozložili si tábor v Čerčanech na louce vedle malebného stavení výše zmiňované rodiny. Paní mi vyprávěla zajímavou příhodu, kdy dělali doma vdolky. Velitel vojáků měl naprosto blažený výraz při ochutnávce a řekl: „Opatřím všechno, abyste to upekla všem z oddílu.“ Padesát kilo mouky, vajíčka i omastek sehnali. „Takovou ohromnou radost z jídla jsem nikdy neviděla,“ pověděla.

Vojáci se tu zdrželi déle. „Další zážitek byl, když má maminka pověsila bílé, voňavé prádlo. Pár kousků se ale ztratilo, proto šla za velitelem, který zjistil, jaký voják to udělal. Poté co ho před mou matku srazil na kolena, pravil: „Zastřelím ho!“ Myslím, že se zachovala správně a velmi obdivuhodně, když si před vojáka stoupla a seřvala generála, co si myslí, že je to blbost, protože lidský život je cennější než pár kousků oblečení. Než se žoldnéři vydali zase na cestu, musel mé matce tento voják pomáhat.Sken 02

Zajímalo mě, zda v Čerčanech bydleli Židé. Odpovědí bylo ano, schovávali se u majitele hospody U nádraží. Ten však časem nevěděl, kam s nimi, proto se přemisťují k paní Vaníčkové do sklepa (nyní pod obchod s barvami a laky). Jak to s nimi dopadlo, bohužel paní Filipová nevěděla.

Paní Filipová je absolventkou Karlovy univerzity, obor tělesná výchova a sport. Shodou náhod pracovala jako profesorka na Střední pedagogické škole v Berouně, kde teď studuji. Učila tělesnou výchovu, občanskou nauku a brannou výchovu. Na této škole také přispěla k zavedení povinné maturity z gymnastiky, pokud si někdo specializaci tělesné výchovy vybral. Sama byla sportovní gymnastka krajského přeboru.

Jak mi sama pověděla, za války byla ještě malou holkou, takže všechny její příběhy jsou skutečné, ale možná trochu zkreslené častým vyprávěním příbuzných. Shrnula bych její vyprávění tak, že za války byli lidé opatrnější, hodně mysleli, než něco řekli, na druhé straně si pomáhali, ale byli samozřejmě i zlí lidé. Z osobních zkušeností paní Filipové vyplynulo, že se během svého života setkala spíše s lidmi, kteří dokázali držet při sobě.

Pro zpestření rozhovoru mi poskytla také fotky, které jsem si s jejím povolením naskenovala. Zaujala mě třeba fotografie s povstáním v Praze či bombardování Staroměstské radnice.

Autor: Tereza Křivská, ICM Prostějov